Parné léto na Korfu

Já vím, nemám si na co stěžovat a ani to nehodlám dělat. Ale potřebuji si alespoň povzdychnout. Na Korfu je vedro (ne tak zcela překvapivě a nečekaně jako v České republice) a sotva se překulila půlka sezony, já začínám mlít z posledního.

Co se vlastně děje? Kde je má neutuchající energie? Moji turisté ve své příjemnosti a spokojenosti převyšují všechny průměry posledních dvaceti let. V zásadě milí a nekonflitkní lidé, kteří se radují z každé maličkosti.

 

Když se bavím se svými kolegy, často si říkám, že snad ani nemůžeme mít na starosti lidi ze stejné země. Nikdo mi nenadává, neřve na mě po telefonu, všichni se chovají přinejmenším civilizovaně, ne-li přímo ukázkově. Čím to?

 

Každou chvilku tady mám nějakou příjemnou návštěvu, sem tam u nás někdo bydlí. Jenže já evidentně stárnu. Moje energie zmizela kdesi v nenávratnu (i když pevně doufám, že se zase v zimě vrátí) a já, jeden z nejspolečenštějších lidí, které znám (…), jsem se začala lidem vyhýbat.

 

Často mi někdo volá, že je ve městě, zda mám čas na drink nebo posezení u kávy a já najednou zjišťuji, že nemám. Ne snad ani čas, jako energii. A tak jen ve svých volných chvílích sedím doma, obklopena dětmi, které mi něco o překot vyprávějí a jsou šťastné, že jim dnes, alespoň na chvilku, zůstanu doma.

 

Mezitím mi zvoní telefony non stop. Někdo potřebuje výlet, jiný doktora, jiný radu, kam do nejlepší restarurace nebo na nejhezčí pláž,  pak jedu do nemocnice, kde se jeden z turistů snaží probojovat přes krvácející davy rozbitých motorkářů, které chrlí sanitka každých pět minut. Čekáme dvě, tři hodiny a já si znovu uvědomuji, že zdraví je to nejcennější, co máme. A to nejenom na Korfu, kde je ve státní a jediné nemocnici zoufalý nedostatek špatně motivovaného personálu. K přežití na tomto krásném ostrově totiž patří pevné zdraví, nezbytné množství peněz  k placení veškerých daní- daní z nemovitostí, příjmu, solidarity, DPH a daní z daní, a nakonec pozitivní myšlení, protože bez něj se člověk začne brzy hroutit. Ať už z šíleného systému zdravotnictví, nepřátelských mezilidských vztahů (když chcípla koze mně, ať chcípne i všem okolo) nebo z nedostatku úcty k přírodě a vzdělání.

 

Ofélie mi přivezla z Čech malé dřevěné masírovátko a nabádá mě, ať si lehnu, že mi namasíruje záda a Janýsek se nabízí, že si spolu zahrajeme nějaké jazzové písničky.

 

Když jdu do práce, moje zlaté děti se nají a uklidí po sobě a pak si čtou knížky a čekají, až přijdu domů. Jejich největší zžitek je teď plavání za tmy, tak i když už někdy nemůžu, beru je s sebou procházkou k větrnému mlýnu, kde si chvíli hrajeme karty a když se začíná stmívat, ponoříme se do moře. Děti výskají radostí a já se dívám na hvězdné nebe a ptám se, zda existují chvíle většího štěstí, než právě tyhle.

 

Tohle je jen hektická myšlenka, která mi probíhá právě hlavou. Děkuji všem, kteří jsou milí a přátelští a omlouvám se všem, kteří mě kontaktují a chtějí se potkat a já na ně prostě nemám čas.

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Život na ostrově. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

25 reakcí na Parné léto na Korfu

  1. Mod. napsal:

    Ale, nemáš zač ;o)

  2. Fil napsal:

    tak to je cas na asistentku 🙂

  3. Zdenek napsal:

    Zdravím Pavli.Není větší pocit štěstí,jak trávit,i když zbitá,čas se svýma dětičkama.Dobře to znám.Je to to první a poslední a přes to prostě nejede vlak.Jednou se Ti to vrátí,protože na tyhle chvilky děcka nezapomenou.Letos dám zřejmě bohužel kopačky Řecku.Ale jak budu nad ním při letu na Sardínii přelétat,tak určitě z výšky zamávám a utřu slzičku,že to letos nevyšlo.Zdravím můj srdeční ostrov a všechny osůbky,které dobře znám a nejde na ně zapomenout.Jak na Tebe,tak na Ofelku,kterou mám stále ještě před očima jak mlsala čokoládku:-))) a nemůžu samozřejmě vynechat doktůrka a jeho přílet na motorce.To se nedá z paměti vymazat.A ani nechcu.:-))Mívejte se všichni fajn.

  4. Čerf napsal:

    Člověk by si měl umět uškudlit čas na příjemné nicnedělání, aby si vůbec někdy všechny ty radosti, které se kolem něho a v něm nacházejí, dokázal užít. Pokud jde o nepříjemnosti, ty se o své místo na slunci postarají, mají dostatečně ostré lokty a sebevědomí z nich přímo srší. Ale radosti jsou stydlivé, rozpačitě přešlapují opodál a necpou se jako první do dveří. Ty musí člověk vyzvat, aby vešly. A ony se pak po krátkém přemlouvání pousmějí,upejpavě špitnou : „Tak na chvilku…“ , vejdou, sednou si a dají si skleničku. Myslím, že to děláš správně :-).

  5. Martina napsal:

    Zdravím, vůbec si z toho nic nedělejte nic to není jen únava a hlavně si užívejte dětí , strašně to utíká. Mějte se moc krásně Martina .

  6. edita napsal:

    Pájo, asi ti rozumím víc než dost…Vloni o této době jsem byla vlastně v podobné situaici, kdy jsem si myslela, že musím všechno stihnout a všechno bylo super, ale já z toho vlastně ani neměla radosta doslova se sestřelila. Organismus to jednoduše nezvládl. Jak to píše krásně čerf, je nutné si najít na tu radost, kterou máš kolem sebe, čas a vychutnat si ji. Učím se to do teď, odsouvám nepodstatné věci na vedlejší kolej, užívám si přítomnosti nejbližsích a hlavně nejmladšího syna, neřeším věci jiných, které stejně nevyřeším a je mi líp. Jak mi poradila jedna dobrá kamarádka – musíš mít taky ráda i sebe a dělat to, co chceš ty a ne co chtějí jiní a být s těmi, se kterými chceš být ty sama…Proto si myslím, že rozumní lidí musí pochopit, že se nemůžeš prostě na Korfu setkat se všemi, kteří tam přijedou a máš právo i na svůj osobní život. Přeji hodně síly, ale o tebe strach nemám, ty to zvládneš! Pozdravuj celou svou krásnou rodinku! Z Valach zdraví Edita

  7. Lucka napsal:

    Pavlo, už vloni na letišti jste si stěžovala na nedostatek času, ten kalup byl zřetelný i na schůzkách. Píšete, že nemáte energii na další knížku, že jste unavená a vyhýbáte se lidem. Něco mi to připomíná. Kdysi po určité životní změně jsem chtěla zvládnout vše, dítě, náročnou práci, domácnost, vyslechnout všechny známé, vyhovět jim…. a spoustu dalších věcí. Že je to blbost, jsem si uvědomila až u odborníka na duši. Takže bacha na to! Dnes už vím, že všechno nezvládnu a je to tak v pořádku. Radím zvolnit, přeorganizovat, stanovit priority, delegovat na ostatní, užívat co je Vám příjemné, máte skvělou rodinu, tam berte. Nejde dlouhodobě výrazně více dávat než přijímat. Přeju Vám radost, lehkost, pohodu a vyrovnanost.

    • ostrovanka napsal:

      lucko, diky za komentar, ktery opravdu stoji za zamysleni. ja mam misto odborniku na dusi tenhle blog a u me ta grafoterapie fakt funguje! jen co se vypisu, prichazi obrovska uleva. a kdyz to jeste k tomu bavi nekoho cist a komentovat, beru to jako pridanou hodnotu:)

      jinak na knizku je potreba cas, ale jeste vic nejaky napad a ten ja proste ted nemam. a delat dalsi knizku z blogu uz nechci, protoze se bojim, ze zacnu ctenare nudit. a to v zadnem pripade nechci. mejte se krasne a at se vam dari!

  8. Stanislava napsal:

    Ahoj,
    přestože tento zápis vyznívá pesimisticky tak pro mě je zdrojem energie, po každém příspěvku prožívám pocit prodloužení dovolené …vrátila jsem se z Korfu už před rokem… a ta přidaná hodnota u mě funguje 100 %.
    Přítomnost dětiček, které stojí o Vaši přítomnost je fantastická a nebývá to pravidlem a stojí za to se přemoci.
    Nejsem psycholog takže radu nedám…jen pouze to, že přestože se osobně asi v mnoha případech s dopisovateli neznáte – máme Vás i tyto komentáře rádi a čekáme na každé nové škrábnutí…..

    • ostrovanka napsal:

      diky! to nemel byt prave vubec pesimisticky clanek. jen male povzdechnuti, ale uvedomeni si, jak se mame dobre. moc vas zdravim!

  9. Eja napsal:

    naučila jsem se zhruba v posledním roce toto: když mi někdo volá na mobil se ptám sama sebe: mám chuť se s tímto člověkem teď zrovna bavit? Když si odpovím „ne“, tak ten telefon prostě nezvednu. Poslední dobou nezvedám více telefonů…. taky nechodím na schůzky a setkání jenom proto, že se to ode mě očekává, ale tohle jsem se musela fakt učit. Člověk musí být asi v tomhle ohledu trochu sobec. Upřimně, obdivuju tě žes tolik let vydržela tenhle šíleně hektickej společenskej život!

  10. Lenka napsal:

    Jejda, všichni přede mnou mi mluví z duše. Také jsem si něčím podobným prošla a nakonec skončila u cvokaře. Po smrti manžela jsem zůstala sama s puberťákem a najednou jsem neměla sílu pomalu ani k životu. Ale děti jsou požehnání a dokážou člověka hodně podržet. Kvůli synovi jsem se snažila a snad i dokázala trochu sebrat. Zároveň jsem při svém naříkání, že nic nestíhám poslechla rady moudřejších a přestala jsem se honit např. s velkými a mnohdy až nesmyslnými grunty na velké svátky. Postupně vybírám co vyžehlím a co jen uhladím, pořídila jsem si myčku na nádobí a pod.
    Ona totiž s přibývajícím věkem ubývá energie, ať chceme, nebo ne. Teď si klidně řeknu, když se někomu u nás nelíbí, ať sem nechodí. A také se víc a víc učím nenechat se proti své vůli vmanévrovat k něčemu, co nechci. Tito lidé Vám totiž Vaši obětavost nikdy neoplatí. To je má zkušenost. A tak je třeba tyto „upíry“ si držet od těla , naučit se odmítat a když je potřeba, tak vypnout i ten telefon. Zdraví máme jen jedno a když je člověku zle, postará se – většinou – zase jen rodina.
    Pavli, přeji Vám hodně sil a zdraví. L

  11. Roobin napsal:

    Ahoj Pavlo. Někdy je prostě potřeba trochu přibrzdit, zvolnit a udělat si čas jen sám pro sebe, popřípadě pro svoji rodinu. Každý potřebuje ty svoje baterky nějakým způsobem občas dobít. To je přeci jasný jak facka. Měj se. 🙂

  12. Lulka napsal:

    Pájička, já jsem také přibrzdila – největší poklad jsou moji Armandikové maxi a mini a všechno ostatní je fajn, ale na ….x tém místě…. Posílám citát J.Saramaga volně přeložený:
    Děti jsou boží stvoření které nám byly zapůjčeny, abychom udělali rychlokurz v tom, jak milovat někoho víc než sebe, mění naše nejhorší vlastnosti, abychom dávali nejlepší příklady a naučili se být odvážní. Být rodičem je největší akt odvahy, který může člověk mít, protože je vystaven všem druhům bolesti, a to především z nejistoty,zda jedná správně a strach ze ztráty něčeho tak drahého. Ztratit? Jak to? Není to naše? Byla to jen půjčka … Nejcennější a nádherná půjčka, protože jsou naše dokud se nemohou starat sami o sebe, poté patří životu, osudu a své vlastní rodině. Bůh vždy požehná naše děti, protože nás už požehnal s nimi“

    • ostrovanka napsal:

      🙂 to je hezké. díky, lulko a ať se ti s tvými armandíky daří!! snad se někdy uvidíme. vymýšlím plán!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *