Třicet šest dní jsem chodila za maminkou do domova pro seniory, abych ji mohla doprovodit na cestě z tohoto světa. Třicet šest dní jsem jezdila z jednoho konce Prahy na druhý. Tu cestu jsem znala už nazpaměť. Byla to taková každodenní rutina. Hodinu tam a hodinu zpět. Ale co je hodina proti věčnosti?
Třicet šest dní jsem měla ten luxus, že jsem u ní mohla být. Že jsme si mohly povídat, že jsem mohla slyšet, jak je šťastná, že tu se sestrou jsme, a že jsem jí mohla nakonec pošeptat, že jí děkuju, že je nejlepší maminka na světě a mám ji ráda. Naposledy se usmála a stiskla mi ruku. Dalších pár dní už nevnímala. Odešla ze světa a já v sobě kromě smutku mám ten neuvěřitelný pocit vděčnosti za těch třicet šest dní…
Těch 36 dní je vlastně ohromný dar, byť nesmírně těžký, protože s neodvratně smutným vyústěním. Měly jste krásný vztah, kterému se mohu jen v úctě, s účastí a pokorou poklonit.
Díky. Byl to naprosto luxusně strávěný čas pro obě z nás, resp i moji sestru, takže nás tři. Vlastně pokud se dá smrt závidět, tak tohle je, myslím, ten případ.
Keď hus ochorie alebo je zranená či postrelená, dve ďalšie husi sa oddelia z kŕdľa a zletia s ňou dolu na zem, aby jej pomohli a chránili ju. Zostanú s ňou, kým nie je schopná opäť lietať alebo kým nezahynie. Husi sa potom pripoja k inému kŕdľu alebo dostihnú vlastný…
Z celého srdca prajem láskyplné dni
to je krásné!! moc a moc děkuji! I vám krásné dny!