Letošní podzim je, mírně řečeno, dost nevydařený…
Ale i v těch jobovkách se najdou sem tam úplně úžasné příběhy.
Tak například ten včerejší…
Po mnoha letech jsem se sešla se starými přáteli. Kamarád se mě ptal, jestli ještě pořád hraju na saxofon a já si posteskla, že už jsem dva měsíce nehrála, a že tady v Praze mi asi nikdo na pár týdnů saxofon nepůjčí.
On ale okamžitě přislíbil, že mi nějaký brzy sežene, protože má kapelu a zná spoustu muzikantů.
A tak jsme se pak přesunuli do kavárny jednoho divadla, po chvíli skončilo představení a ze sálu vycházeli diváci, herci a muzikanti.
Najednou se u našeho stolu zastavil týpek s batohem a chvíli si s mými přáteli povídal.
„Tohle je náš bývalý klarinetista M…,“ představili mě chlápkovi s batohem.
„Jéé, M, ty přece hraješ taky na altku! Nemáš nějakou na zapůjčení na pár týdnů tady pro naši kamarádku Pavlu?“
Muž otevřel batoh a vyndal futrál s tou nejkrásnější altkou, kterou jsem kdy viděla!
„Dávej na ni pozor, prosím. Je stříbrná a skoro sto let stará,“ řekl ten neuvěřitelný muž a podával mi ji se slovy, abych ji vrátila na další představení do 16.12. Ale pokud bych ji prý chtěla na delší dobu, ať mu jen dám vědět a on si vezme jinou…
A nechce za to nic, jen kdybych snad sehnala půl litru dobré domácí slivovice…
A s těmi slovy se rozloučil.
A já si futrál pověsila na krk, abych tenhle skvost nezapomněla v tramvaji, a dnes celý večer oblažuji sousedy na Petřinách (kterým se tímto omlouvám, ale nesmím ztratit nátisk
), a mám fakt strašnou radost.
), a mám fakt strašnou radost.A to je vše, co mám dnes na srdci 
Krásné…bez hudby, bez lásky a bez milých ľudí by boli naše dni smutné…Teším sa, že dobro ešte stále je…Krásny príbeh
máte pravdu!!! vidím to úplně stejně!