Na spoustu témat poslední dobou přicházím v moři. Tam totiž poslední dobou plavu mimo jiné s francouzskou spoluplavkyní Sylvie, která má tři dospělé dcery, a zrovna jsme probíraly jednu z nich. Je to právnička, žije v Athénách a nastěhovala se se svým snoubencem do bytu jeho matky.
V pátek zmizela našemu kamarádovi Steveovi z anglikánského kostela jeho milovaná elektrická kytara. Měli jsme téměř jasno v tom, kdo ji vzal, ale žádné důkazy.
„Ine matiasmenos (je uhranutý)…,“ slýchávala jsem od lidí vždy, když můj malý synek začal brečet a nemohl přestat. Nejprve jsem si myslela, že si ze mě dělají legraci, ale později jsem pochopila, že v Řecku se na uhranutí opravdu věří. Věří na ně mladí i staří, profesoři i babky na poli. Patří totiž tak nějak k nim.
Tohle je můj milovaný synek Danny (pro mé čtenáře Janýsek) 💙. Zítra bude slavit své 25. narozeniny 🎂 a právě teď se nachází v Kolumbii, na mezinárodním hudebním festivalu v Cartageně, kam byl pozván, aby koncertoval a vyučoval.
Nejsem velký příznivec Vánoc, i když jejich význam chápu a respektuji. Zároveň ale vůbec nesdílím představu krajanů v cizině, že „nejlépe je na Vánoce doma v Česku, protože tam je to prostě nejlepší“. Možná pro někoho. Pro mě ne. Pro mě je nejlepší klid. Žádný shon, žádné frenetické nakupování dárků, jejich následné balení, týdny pečení a úklidu a pak jeden jediný den vaření takového množství jídla, které se stejně nedá sníst. Fronty, zácpy a tlačenice v mém životě nemají místo a bytostně mě štvou.
Nad tímhle se stále častěji zamýšlím. Je náhoda, že jsme na světě? Kdoví… ale nebudu tady teoretizovat, raději vám povím pár historek ze života…
Moje kamarádka Míša za mnou byla asi před rokem a půl na Korfu, někdy v dubnu. Tehdy mi kladla na srdce, abychom kvůli ní nijak neměnili náš zaběhnutý program a řád – že se prostě přizpůsobí všemu, co děláme. A hlavně, ať jí Andreas večer nic nevaří, když my večer nejíme, protože chce prostě žít tak, jak žijeme normálně.
Musím říct, že ač bývá ten nápor pokaždé dost náročný, letos jsem si užila hezké a klidné období. Ofélie se vrátila z Říma, takže jsem měla svoji dcerku zase dva a půl měsíce doma. Občas jsem ji proklínala — v Římě očividně studovala mezinárodní vztahy: italsky si umí objednat úplně všechny myslitelné drinky, ale kde stojí budova univerzity by pravděpodobně netušila. V barech a nočním městě by mohla dělat průvodkyni, doma to ale ze začátku zkoušela uplatňovat trochu přespříliš.
