„V létě za mnou přijeli na návštěvu kamarádi z Prahy. Vzala jsem je i do kostela sv. Spyridona, aby se podívali na otevřenou rakev, a pak vhodili napsaný vzkaz do košíku. V tu chvíli se přede mnou objevil stařík, oblečený jako farmář, se zablácenými botami ve špinavých teplákách. Mezi ramenem a uchem držel nejnovější model iphonu, v druhé ruce lísteček a tužku a s někým hovořil. Vypadalo to, jako by si psal seznam na nákup. Když jsem se přišla blíže, slyšela jsem, jak mluví zřejmě se svojí ženou: „Marie, tak co tam mám ještě napsat? Za tvoji sestru? Dobře. A co za švagra? Za toho ne, ten mě už delší dobu pěkně štve. Ano, soused je nemocný, ale minule mě ošidil na olivách, škrtám. Ano, Angeliki a děti, to je jasné. Ještě někdo?“ Po chvilce se seznam zaplnil, muž ukončil hovor, složil lísteček, zapálil svíčku, pokřižoval se a šel dále po svých.“
