V zimě s Adonisem na ranní procházky chodím jen sporadicky, protože můj muž s vojenskou pravidelností vyráží v 7.30 a odmítá čas posunout, ale v tu dobu je v zimě ještě tma. A protože normálně ranní procházky spojuji s plaváním v moři, moc se mi nechce lézt do vody za tmy, kdy je ještě fakt kosa. A tak chodím až okolo poledne sama nebo s mojí kamarádkou Kim a pak zase večer s Adonisem.
Má ještě smysl psát o Vánocích nebo o tom, o čem člověk přemýšlí? Nebylo už všecko vyřčeno, napsáno? Nejsou to stejně jen prázdná slova, která nikoho už nezajímají?
Když si občas čtu zpětně své blogy, uvědomuji si, že sice stárneme a odrůstají nám děti, ale ve své podstatě zůstáváme stejní, jen časy se mění.
Zatímco jsem byla v říjnu na cestách, Adonis si rychle pořídil nějaké další kuchyňské přístroje. Prý potřebuje profesionální kávovar, protože ten minulý není dokonalý. (Kolikátý už to je?)
„Paní Pavlo, jsme v Moraitice, poradíte nějakou hezkou pláž?“ (36x) nebo „Dobrý den, nemůžeme vyplnit příjezdový formulář, poradíte?“ (184x) či „Jedeme poprvé na Korfu s CK XXX, můžete nám napsat, co bychom měli určitě vidět?“ (115x) popřípadě „Rozhodli jsme se, že bychom si chtěli v Řecku koupit nemovitost, mohla byste se s námi sejít a říct nám tomu něco?“ (24x) či v nejlepším případě: „Zítra budeme v Kerkyře a rádi bychom vás pozvali na kávu, že byste nám řekla něco o Korfu…“ (228x)
Tentokrát jsem musela udělat rozhovor sama se sebou, protože mi na poslední chvíli vypadla kamarádka v Africe, a já jsem nechtěla přerušit svůj rozhovorový řetězec. Tak tady mě máte … Vlastně je tohle taková tečka, a pokračování, pokud budeme živi a zdrávi, zase na podzim. Hezké léto!!!
„Zpočátku našemu vztahu absolutně nikdo nevěřil. Lidi poulili oči: jak jako – že si vezmeš chorvatskýho rybáře a harmonikáře z nějaký díry v Dalmácii?!“
„Některé děti musí být ubytovány v hlavní vesnici, protože ne všechny vesnice jsou propojeny, někdy se dá připlout jen lodí nebo projít pěšky džunglí. Takže občas bydlí děti na internátě ve škole už od sedmi let…“
„Bydleli jsme v domku, kde se vlezla malá kuchyňská linka a postel. Netekla tam teplá voda, nefungovala lednice, pitná voda nebyla často pitná. Denně bylo 40°C. Všechny naše principy se zbořily, vše šlo proti nám…“
„Občas porovnáván jak se řídí tady a v Itálii, kde jsem také žil a kde se taky řídí tak trochu „bláznivěji“. Jeden můj dojem je, že zatímco Italové při řízení vykazují starost o sebe a svá auta, tento pud sebezáchovy často jakoby u Thajců chyběl…“
Vrchol pohoří Vitosha (1862m) v Sofii
„Bulhaři jsou přátelští, chválí mě, jak umím bulharsky, i když si myslím, že tak dobře neumím. Líbí se mi, že ačkoliv nemají moc peněz, vždycky si najdou jeden lev, aby si mohli sednout na kávu a jsou skutečně pohostinní….“
Ahoj Nicole, poprvé jsi do Bulharska přijela v roce 2012 jako dětská animátorka a další rok jako delegátka. Ten druhý pobyt ti změnil celý život, protože ses seznámila se svým nynějším mužem. Jak k tomu došlo?
Ivan dělal barmana v hotelu, kde jsem byla ubytovaná. Den před mými narozeninami jsem si chtěla zavolat s mamkou, ale nefungovalo mi připojení na internet. Poprosila jsem na recepci, zdali by mi nemohli pomoci a oni mě odkázali na muže na baru. Když jsem za ním přišla, vybafl na mě lámanou češtinou „S čím ti můžu poradit“? Problém vyřešil během pár sekund a ještě mě pozval na drink. A z letního románku se stala láska, z lásky manželství a z manželství rodina…
