Řecké děti se mají. Tříměsíční letní prázdniny začaly a už dost dlouho před koncem školního roku děti chodily na náměstí na „výlet“ nebo nemusely do školy vůbec, protože učitelé měli tento rok už po několikáté „volby“, pak se jelo na školní výlet na pevninu, ze kterého se děti vrátily pozdě, a tak nemusely na druhý den do školy.
Sedím u počítače, měla bych pracovat, ale myšlenky se mi rozjíždí do všech stran. Odepisuji na zprávy na všemožných sociálních sítích, čtu si noviny a přitom vzpomínám, že jsem na Korfu přijela poprvé v květnu před devatenácti lety. Bylo to, myslím, osmnáctého.
Ostrovní ruch a rej už začal, a i když Řekové chodí ještě povětšinou v dlouhých kalhotách a mikinách, mnozí turisté už ukazují své bílé špeky ve svých minioblečcích, i kdyby občas ještě zafouká pěkně studený vítr. Prodavači v turistických krámcích si každé ráno umývají chodníky před svými obchody a čekají, zda k nim někdo zavítá. Téměř denně se na Korfu zastaví alespoň jedna zaoceánská loď a vychrlí ze svých útrob tisíce koupěchtivých lidí všech možných národností.
(to opravdu nejsem já, ale jedna ruská turistka)
Bude tomu právě sedmnáct let. Byla jsem těhotná s Janýskem a chtěla se jet podívat na ostrov Kefalonia, kam se jedno léto pořádaly lodní výlety „raketou“. Cesta byla dlouhá i přesto, že superloď plula opravdu rychle. Bylo to z kraje léta, a tak jsem byla na lodi jediná Češka mezi cizinci, alespoň jsem měla ten pocit.
Jaro je na Korfu kouzelné. Barvy přírody se mění ze dne na den. Ještě před pár dny byly stromy na náměstí úplně holé, pak se zbarvily do fialova a teď se začínají zelenat. S mořem je to stejné. To mění barvy jako chameleon. Na sluníčko reaguje průzračně tyrkysovou barvou, na východní vítr lehce nazelenalou a na přicházející bouřku ocelově šedou.
Když jsem byla mladá, tím myslím hodně mladá, a začala pracovat pro cestovní kancelář v Tunisku jako průvodkyně nebo delegátka ( chcete-li), měla jsem pocit, že jsem našla práci svých snů. Cestování, poznávání nových zemí a lidí, a vůbec, práce s lidmi jako taková, to všechno mě moc bavilo.
Před pár dny jsme si s Adonisem usmysleli, že pojedeme do Albánie navštívit našeho anglického kamaráda Boba, který se tam před dvěma lety odstěhoval. Psala jsem také albánskému kamarádovi Altinovi, jestli tam zrovna nebude, ale odepsal mi, že že v Čechách a pokud budeme chtít jet do Argyrokastra, máme si prý v místním kiosku vyzvednout klíče od jeho domu, kde můžeme přespat, a pak je tam zase nechat…
Když jsem před téměř devatenácti lety na Korfu potkala Adonise, opravdu jsem netušila, jak jsme tak seděli na krví potřísněných plastikových židličkách před nemocničním kioskem a pili pivo, že jednou s tímhle člověkem budu trávit svůj život.
Tenhle týden byl zvláštní, ale hlavně vtipnej .
Všechno to začalo v pondělí ráno ve škole s paní učitelkou. Je známo, že naše učitelka je dost pitomá a pořád křičí. Jenže ona dneska křičela úplně přehnaně. Důvodem byl jeden spolužák,, který má jeden sešit na všechny předměty, což učitelku strašně vytočilo , a tak sin a něm vylila zlost, kterou v sobě skrývala snad roky. Pak přišla na řadu kontrola NAŠICH sešitů, jako kdybychom tam snad skrývali nějakou bombu či co. Na druhý den se stala učitelka ještě nesnesitelnější. Když kolem ní procházel jeden kluk ze třídy. Pronesla nahlas přede všemi, že by nebylo špatné se občas osprchovat a přitom se na něj významně dívala. Pak nám dala slohovku za domácí úkol a odešla.
Jak děti rostou, všímám si čím dál více jejich výrazných osobností. Kde jsou ty doby, kdy stačilo se zamračit a děti poslouchaly jako hodinky! Kde jsou ty doby, kdy mě děti potřebovaly jako matku! Teď už nás s Adonisem potřebují jako kuchaře (mého muže) a sponzory (mě), jinak o nás víceméně ztratily zájem. Ten nový upírají mnohem důležitějším věcem.
