Nevím, podle jakého klíče Adonis usoudil, že je čas zakoupit nový kávovar. Ten starý, který byl skvělý a vypadal jako parní stroj, začal za ta léta ovládat tak bravurně, že všechny návštěvy chválily Adonisovu kávu jako tu nejlepší. Ale Adonis nebyl úplně spokojen, protože postranní parní trubička nedělala dobrou pěnu na kapučíno, takže byl nucen si zakoupit elektrický mlékovar či jak se tomu říká. Pak byla pěna dokonalá. Jenže Adonis chce tu pěnu dělat sám… a to je ten problém.
Je dost těžké se s smířit s tím, že Janis už je dospělý. Kdysi dávno jsme uzavřeli dohodu, že pokud do svých osmnáctin nebude pít alkohol, dostane ode mě sto eur. Asi před rokem mu došlo, že by mohl vydělat mnohem víc peněz, a tak zkoušel cenu zvednout, ale vzhledem k tomu, že mu alkohol (zřejmě) opravdu nechutná, zůstala jsem neoblomná. Zítra tedy dostane sto eur a já doufám, že je hned nepropije…
Skoro všechny moje české a slovenské a ostatní cizí kamarádky z ostrova odjely na Vánoce do svých zemí, protože ty české (slovenské, německé, švédské) Vánoce jsou přece ty nejlepší. Já naopak miluji Vánoce na Korfu. Déšť střídá sluníčko , na ulicích sice je vánoční výzdoba, přes den ale málo znatelná, až večer, když se setmí, vyniknou vánoční světýlka a ozdobené stromky. V obchodech nevyhrává téměř žádná vánoční hudba a nekoná se žádné nákupní šílenství. V hezkém počasí lidé vysedávají venku v kavárnách a v dešti vycházejí zařídit jen to nejnutnější.
Můj muž Adonis řecké banky bytostně nesnáší. Stejně tak nesnáší restaurace, kavárny a bary. Kdyby bylo na něm, nepoužíval by ani letadla, hotely, v podstatě jakékoliv služby. Protože proč by člověk měl platit za něco, co si může udělat sám, že… Proč cestovat letadlem či autem, když má motorku , a proč bydlet v cizích postelích, když ta doma je ta nejlepší. A o kávě za tři eura padesát ani nemluvě, nehledě na to, že on dělá kávu stejně nejlepší.
Škola je dobrej materiál pro psaní. Pořád se něco děje. Někdy nad tím jen kroutím hlavou a někdy zas pospíchám domů, abych mamince vyprávěla vtipnou historku, co se ten den stala ve škole. Tak se teda podělím i s váma o pár historek.
Na Korfu je toho hodně, co mě štve. I sami místní říkají s nadsázkou, že Korfu by byl nádherný ostrov, kdyby na něm nežili Korfané. (Nevím, zda se tohle říká i v jiných částech Řecka). Jenže všechny ty odpadky, byrokracii, šílené zdravotnictví a školství vyvažuje fakt, že tu lidé žijí jiným, mně příjemným způsobem. Ovšem občas je prostě nutné sundat růžové brýle a dívat se okolo sebe trochu realisticky.
Nedávno jsem měla v Praze po letech sraz se svými dvěma kamarády – Švýcarkou Isabellou a Švédem Andersem. Seznámili jsme se před 25 lety v kurzu angličtiny v Londýně a od té doby se snažíme se jednou za pár let potkat.
Po krásném a slunečném září se dnes trošičku ochladilo. Sluníčko je zalezlé za mraky a většina turistů vyráží do Kerkyry na nákupy. Obchodníci tohle počasí vyloženě milují.
Jedním z mých nejoblíbenějších míst v Kerkyře je zcela jistě místní tržiště. Chodím tam nejen nakupovat, ale také sledovat ten nejzajímavější ruch a rej. Tady se čas zastavil před dávnými lety. Například igelitové tašky, které byly letos v Řecku zpoplatněny (4 centy a místní lidé to řeší při diskuzích i v televizi už celé měsíce, i když není nic jednoduššího, než si vzít plátěnou tašku), se na tržišti stále rozdávají bezplatně, protože sem žádné zákony nedosahují. Když přijdu já se svojí taškou, mají všichni tendenci mi tu moji strčit ještě do igelitky. A když řeknu, že ji nechci, diví se proč, když je to přece zadarmo. Inu, to je prostě jiný svět.
Tak jsem vám chtěla popsat, jaké dostávám občas (vtipné nebo neuvěřitelné) vzkazy na messenger, ale místo toho vám napíšu, jak jsem úplně pitomá a jak jsem utopila svoji mořskou kancelář.
