Ostrovní hon na čerodejnice

Jedním z mých nejoblíbenějších míst v Kerkyře je zcela jistě místní tržiště. Chodím tam nejen nakupovat, ale také sledovat ten nejzajímavější ruch a rej.  Tady se čas zastavil před dávnými lety. Například igelitové tašky, které byly letos v Řecku zpoplatněny (4 centy a místní lidé to řeší při diskuzích i v televizi už celé měsíce, i když není nic jednoduššího, než si vzít plátěnou tašku), se na tržišti stále rozdávají bezplatně, protože sem žádné zákony nedosahují. Když přijdu já se svojí taškou, mají všichni tendenci mi tu moji strčit ještě do igelitky. A když řeknu, že ji nechci, diví se proč, když je to přece zadarmo. Inu, to je prostě jiný svět.

Hned na začátku má stánek chlápek s dlouhým culíkem, který celý den křičí: „doooooooopia!“ Což znamená něco jaké domácí, místní. Prodává tam olivy a zeleninu a má úplně zkažené přední zuby. O kousek dál má svůj stánek Dimitris, který míval ta nejlepší (a taky nejdražší) rajčata, letos se mu úroda ale moc nevyvedla, takže u něj už nenakupuji a on mě na oplátku přestal zdravit. Pravda je, že jsem se u něj tak trošku zasekla, protože když jsem se dozvěděla, že někdo na trhu sbírá kompost, chtěla jsem toho člověka najít. I ptala jsem se Dimitrise a ten mi pohrdavým tónem řekl: „Myslíš toho blbce? Ten je támhle..“ a máchnul někam rukou a já jsem si říkala, že když jako zemědělec pohrdá někým, kdo kompostuje, pak kdoví, co na ta svoje rajčata vlastně dává za hnojivo.

Stánek, kde se sbírá kompost, jsem nakonec našla a každé dva dny jej zásobuji. Pro dobrý pocit i pro to, abych alespoň svojí troškou přispěla k debordelizaci Korfu.

Po cestě ke kompostu měla stánek Efi. Vždycky rozesmátá žena, která zde prodávala to, co se jí zrovna na zahradě urodilo. Fíky, citrony, opuncie, pomeranče, i oregano a tymián, někdy také domácí vajíčka či domácí fetu. Té jsem začala nosit starý chleba a různé zbytky pro slepičky a Efi mi za to občas dala pár fíků nebo meloun.

Naproti stánku, kde prodávala Efi, je kavárna, kam chodím ráda na ledové kapučíno nebo čerstvý džus v létě a na ouzo v zimě. Je totiž umístěna tak, že člověk nepřehlédne nikoho, ale tím pádem ani nikdo nepřehlédne vás. Takže to je skvělé místo k družení, protože jak chodí různí známí nakupovat, pozdravíme se a oni se často připojí na kafe a kus řeči. A kromě toho má kavárna skvělé ceny. Ouzo a meze, tedy něco malého k snědku k anýzovce, tu stojí euro padesát. To už se dnes jen tak nevidí.

V pondělí jsem tedy jako obvykle nesla svůj kyblík s kompostem na tržiště a těšila se, že se stavím za Efi a nakoupím pár věcí. Chlápek, který křičí „Dooopia“ stál u své zeleniny a zaraženě mlčel. Asi třetina stánků byla zavřená. Efi zmizela. Ostatní se tvářili jako na pohřbu a ten den všichni, ale opravdu všichni, oproti zvyklostem, vydávali tištěné účtenky.

Netušila jsem, co se děje. Procházela jsem ztichlým tržištěm a pozorovala zasmušené tváře, až jsem u jedné vousaté stánkařky zahlédla za pultem i Efi. „Co se to děje a proč máš zavřeno?“ Ptala jsem se s údivem.

Efi přicupitala bosa za mnou a ukázala mi na chlapíka prodávajícího med naproti kavárně. „Vidíš ho? Ten na nás zavolal finančák. Řekl, že nás tady všechny zlikviduje. Hovado. Debil. Ale my se nedáme..“

Efi neměla terminál na kreditní karty, takže dostala pokutu pět tisíc eur, a protože ji nemohla zaplatit, zavřela firmu. Teď pomáhá své kamarádce, pod jejíž firmou prodává dál své produkty.

Ostatní museli zavřít z podobných důvodů, některé nachytali, že nedávali účtenky, a tak finančák řádil jako černá ruka a rozdával vysoké pokuty.

To se ostatně netýkalo jen tržiště, ale i restaurací a obchodů ve městě. Jeden z nejznámějších podniků v centru města musel zavřít na 48 hodin, do jiné, kde majitel dlužil státu peníze, vtrhli úředníci jako z nějaké kovbojky, běželi ke kase a vybrali celou tržbu. Ještě, že neměli kukly.

A tak i sousedící obchodníci a kavárníci, kteří se normálně mezi sebou nemají moc v lásce, teď drží partu (mají společného nepřítele) a když někdo objeví finanční kontrolu (nebo ta se objeví u něj), rozdrnčí se telefony v celé ulici. „Jsou tady, jsou tady!“  A tak některé obchody rychle zavřou, jiné schovají zaměstnance pracující načerno a ostatní rychle namarkují pár účtenek, aby to nebylo podezřelé.

A já doufám, že uragán jménem finančák, který se sem tam prožene nejen po ostrovech, zase zmizí a já najdu své oblíbené tržiště takové, jako bylo dřív. Tam byl totiž (kromě igelitek) svět donedávna ještě úplně v pořádku.

 

p.s. tohle není žádná kritika řádného placení daní, ba naopak. Já jsem jedna z mála, která si myslí, že daně by se měly platit, ovšem v rozumné míře tak, aby kvůli nim živnostníci nekrachovali, a lidé by za ně také měli něco dostat.

Příspěvek byl publikován v rubrice Řecká krize, Život na ostrově. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

10 reakcí na Ostrovní hon na čerodejnice

  1. Olga napsal:

    Děkuji za váš blog 😀

  2. Robin napsal:

    K igelitu a odpadům obecně. Je to smutné, ale sami sobě si zasviňují zeměkouli. naučit se myslet ekologicky je pro mnohé asi už nemopžné. Mně stačil pobyt zač. září v menším rodinném hotelu. Džemíček a máslíčko, paštička…vše v plastu, na tom jakási folie. Ubrus ekologie sama, papír ze spodu s nataženou folií aby nepropustil vylité čaje a kafe. Takže na stole po snídani, plasty, folie, bioodpad (slupky z ovoce třeba) a když dojíte, služba to vše sesype na ten ubrus, složí cípy, a šup do pytle a druhý den ten netříděný bordel vezou na skládku někde na ostrově. Bohužel jsem ji při bloudění na skutru na tom ostrově viděl.

    • ostrovanka napsal:

      ano, je to škoda. a džemíčky ještě nejsou nic proti jednorázovým plastům v hotelech all inclusive. snad se to brzy změní.

  3. Čerf napsal:

    Nic nespojuje tolik jako společný nepřítel. Bohužel.

  4. Lenka Stránská napsal:

    Ahoj Pavlo,
    to já před 5 lety na Lesbosu měla účet napsaný na papírovém ubrusu. Zeptala jsem se majitele, zda takto ty ubrusy štosuje a pak je nosí na finančák. Smál se, až se za břicho popadal. :-).
    Jinak, o víkendu jsem byla v Německu v Bautzenu a navštívila místní trh. To ti je nuda. S nostalgií jsem vzpomínala na laiki v Řecku. Prodávající Němci byli tišší a své produkty nabízeli až stydlivě. :-).
    Měj se hezky, pozdravuj rodinu a tvému šikovnému synkovi moc gratuluji k hudební produkci.
    Lenka

    • ostrovanka napsal:

      díky, Lenko. Právě, některé věci by měly zůstat nezměněné, nebo alespoň ne moc. A tržiště je jednou z nich 🙂

  5. Jana Stejskalová napsal:

    Pavlo, po přečtení je mi smutno. Mám ráda Řecko a Korfu a hlavní město Kerkyru zvlášť, je mi líto obyčejných lidí,kteří v této době tak těžce bojují o uživení svých rodin. Řekové se ale nedají a věřím, že jim zase bude lépe

    • ostrovanka napsal:

      to je pravda. ale sami Řekové musí pochopit, že bez recyklace a hezkému chování k přírodě to nepůjde, a taky, že daně, alespoň nějaké :), se platit prostě musí…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *