Na kus řeči v Kerkyře

Po krásném a slunečném září se dnes trošičku ochladilo. Sluníčko je zalezlé za mraky a většina turistů vyráží do Kerkyry na nákupy. Obchodníci tohle počasí vyloženě milují.

Já beru svůj kyblík s kompostem a jdu po svých pochůzkách. Prodírám se davem zahalených Rusek, které si jdou nakoupit ikony a posvátné předměty do obchodu ve věži kostela svatého Spyridona, kde obsluhují zase jenom Rusky, protože nikdo jiný si tam zboží nekupuje. Mimochodem, Svatý Spyridon má dokonce internetový obchod eshop, za který by se nemusela stydět kdejaká hříšná firma…

Po cestě vzpomínám na historku z Prahy, jak jsme šli s Adonisem do Tesca v obchodním domě Máj. Adonis dostal chuť na vážené olivy z Kalamaty, které tam viděl za pultem, ale chtěl je nejdřív ochutnat. V Řecku člověk může ochutnat téměř cokoliv, co je prodáváno na váhu. Měla jsem sice své pochybnosti, ale šla jsem za prodavačkou za pultem, měla na sobě bílý plášť a cedulku jak Vám mohu pomoci a pod tím jméno Marcela. „Dobrý den,“ snažila jsem se začít slušně. „ Myslíte, že by můj manžel mohl ochutnat jednu olivu tady z těch kalamatských?“ Paní Marcela na mě vytřeštila oči. „Ochutnat? To jako zadarmo?“ Když jsem přikývla, zatvářila se znechuceně a řekla: „To nejde, to kdyby dělal každý…“ Pak spatřila můj výraz a pokračovala: „No, podívejte se, to já nevím, to bych se musela zeptat paní vedoucí…“ Snažila jsem se být stále chápavá: „A zeptala byste se, prosím?“

Paní Marcela zavolala na jinou ženu v bílém plášti: „Janičko, tadyhle paní se ptá, jestli může její muž ochutnat olivu, no ale to já tedy nevím…“ Paní Janička přispěchala, tak jsem vysvětlila, že můj muž je Řek a miluje olivy z Kalamaty, ale chtěl by nejdřív jednu ochutnat. Paní Jana dala pokyn paní Marcele, ta vzala plastikovou misečku, vložila do ní jednu olivu, podala ji Adoisovi, ten ji ochutnal, zašklebil se, řekl (řecky naštěstí), že je hnusná a do misečky vložil pecku. „Tak mu nechutnají. Děkujeme tedy a nezlobte se,“ řekla jsem trochu stydlivě a nechala paní Marcelu stát v největším šoku její dlouhé kariéry v obchodním domě Tesco…

Ale zpět na Korfu. Na tržišti vysypu kompost do sběrné kádě a prohodím pár slov s chlapíkem, který se o něj stará a prodává zde svoji zeleninu. Pak jdu kyblík opláchnout za stánky, až dozadu k záchodům, kde sedí na židli uklízečka, která čeká, až špinavé záchody někdo ušpiní ještě víc, aby tam mohla vylít kýbl vody a vodu pak vymést mopem ven. Ta mě jednou seřvala, že si tam u kohoutku kyblík vymývám, ale od té doby, co jsem jí vysvětlila, co v něm bylo, je na mě milá a pokaždé mě zdraví. „To víte, chodí sem ti od ryb a vylejvají mi tu sem ty smrady,“ řekla mi na svoji omluvu tenkrát. Kohoutek stříká vodu i bez puštění a uklízečka sedí, pokuřuje a dívá se na tu nechtěnou fontánu. „Už brzo to přestane fungovat úplně,“ povídá mi a vyfukuje kouř. „Jak to?“ Divím se. „Podívej, teče to tady všude, i ten kohout vedle. Už tu byli z vodáren, ale nikdo to nedovede opravit, tak to prý úplně zavřou. Budu muset pro vodu chodit tamhle daleko…“

„Cože? Nedovedou spravit kohouty a raději uzavřou celý přívod vody? To je zvláštní,“ naivně se zase divím, i když po dvaceti letech už bych měla chápat, že některé věci jsou v Řecku prostě nepochopitelné.

„Haha,“ směje se ta žena hlubokým kuřáckým hlasem. „Opravit to možná půjde, ale až po příštích volbách…“

Uvědomuji si, že si lidé opět malují růžovou budoucnost, až budou nové volby. Je to tak vždycky. Nadává se na stávající vládu a volí se jiná strana, která je pak ještě horší, než ta minulá. Ale jako by to lidé zapomněli. Sliby dokáží i nemožné a v myšlenkách Řeků všecko bude, až tihle „kreténi“ konečně vypadnou od válu. Zmizí odpadky, kohoutky se spraví lusknutím prstu, sníží se daně, všichni budou mít práci.

Zamyšleně se loučím a jdu dát paní Efi suchý chleba pro slepičky. Ta tam dnes není a její fousatá kolegyně se netváří moc příjemně. Dávám jej tedy trhovkyni, u které kupuji česnek. Ta poděkuje a dá mi k česneku jedno domácí vajíčko.

Chlapík který prodává citrony, už ví, že nechci igelitku, tak si bere moji plátěnou tašku a hází ji na váhu, aby mě neošidil. Prý už zanedlouho budou zase zralé citrony a zlevní. Teď jsou malé a zelené a kilo stojí dvě eura padesát, ale co dělat, když mám na citronech vypěstovanou závislost.

Po cestě domů se potřebuji ještě stavit pro chleba. Adonis v Kerkyře uznává jen jednoho jediného pekaře a tvrdí, že chleba ostatních za nic nestojí. A tak mu chci udělat radost a jdu do Židovské čtvrti k pekaři Michalisovi, který peče už asi třicet pět let a mezitím vychoval novou generaci pekařů: jeho dvě dcery pečou též a i zeť se přidal. Vnučky občas prodávají v jeho krámku. I Michalis ví, že nechci igelitku, tak mi chleba balí do hedvábného papíru a podává přes pult. Když už jsem tady, stavuji se u kořenářky Kateriny. Má krásný voňavý krámek a je strašně milá. Ptá se mě na rodinu a nechá pozdravovat mého muže, který si k ní chodívá pro směs karí koření. Ptá se mě, na co mám ten kyblík a má radost z mé odpovědi. Na cestu mi dává ochutnat kousek mastichy na žvýkání. Prý je dobrá na trávení.

Potřebuji se zastavit ještě v masně, kde mě znají jménem a řezník, který mi nedávno prodal starou slepici a od té doby mě zdraví třeba pětkrát za den, mi dává ochutnat numbulo – sušené maso- korfskou specialitu. Jeho kolegyně se mě snaží přemluvit k ochutnávce kozího sýra, ale zase nemusím mít všechno. Kozí sýr mi prostě nechutná. Na co mám kyblík už dávno vědí všichni prodavači, protože do řeznictví chodím každou chvilku.

Než dojdu k domovu, stavím se do malého elektra, kde jsem předtím nechala starou žehličku, která mi přestala fungovat. Paní majitelka slíbila, že se na to její manžel mrkne a kdyby se to dalo opravit, zavolá mi a řekne mi cenu, aby se to vůbec vyplatilo. Pak se mě zeptá, na co mám ten kyblík.

V malém supermarketu jdu ještě pro lahvičku s pestem, dneska nemám čas vařit, a pár dalších maličkostí, a paní prodavačka, která mi tuhle vyprávěla, jak prodělala rakovinu, mě zdraví a skládá mi zboží do baťůžku, protože už ví, že igelitku nechci. I ta ví, na co mám kyblík a na rozloučenou mi poradí jeden dobrý recept na zdravý oběd. Ona už teď jí výhradně zdravě.

V obchodě s vínem pak potkávám pošťáka, ten mi říká, že má pro mě jen účet za elektřinu, tak mu řeknu, ať si ho nechá, a místní vinař se směje, až se plácá do kolen. Chce mi dát ochutnat nový druh vína, ale na mě je ještě brzy a k tomu už třetí den nepiju (až do dnešního večera…). I on se ptá na kyblík.

U Maďarky Eniko se celá ověšená stavuji ještě pro dárek pro moji kmotřenku v Praze. Ve svém obchůdku prodává krásné, ručně vyráběné předměty. Dáme se do řeči a Eniko se ptá, na co mám kyblík. A tak už po několikáté, ostatně jako každý den, vyprávím o kompostu, o tom, jak šetřím plastové flašky tím, že chodím pro vodu s kanystry do automatu. Eniko je nadšená a slibuje, že bude kompostovat a kupovat taky vodu v automatu. Nabízí mi kafe, ale já už nemám čas. Pak u ní koupím krásný náramek s kamínky a jdu domů. I když jsem nákupy a neustálým povídáním s obchodníky strávila půl dne, mám dobrou náladu a uvědomuji si, jak by mi tu chyběly, kdyby místo nich postavili anonymní obchoďáky.

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Život na ostrově. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

12 reakcí na Na kus řeči v Kerkyře

  1. Sim napsal:

    Ahoj
    Diky za hezke povidani, mela by jsi byt ideovym vudcem hnuti Slow life (doufam ze jsem nevymyslel neco co jiz je a kazdy to zna…)
    A ke kalamatum, dala by sis na korfu od rekyne nebo rusku pravy valasky frgal? Jasne ze oliva se pokazi hur, ale oni kalamatcane asi neposilaji sve nejlepsi a neotlucene vyrobky nam znalcum do Prahy…

    • ostrovanka napsal:

      🙂 slow life je super. budu jeho propagátorem. díky za tip. ale možná už něco takového fakt existuje, kdo ví.
      asi s těma kalamaťanama máš asi pravdu. anebo je adonis prostě jen náročný. nebo obojí …

  2. Mára napsal:

    Nejvíc mě pobavila story s olivou 😀 Chudák paní Marcelka – takhle jí nabourávat její poklidnou kariéru. 😀
    Jináč já nákupy nesnáším – i když, když si takhle s každým pokecáš a dozvíš se všechny drby z okolí, tak to nemusí být až taková nuda.

    • ostrovanka napsal:

      já nákupy taky nesnáším. ale tohle mě docela baví. i když já na nákupy chodila jen teď v létě, kdy neměl adonis čas. jinak to je jeho job, ale on to objíždí na motorce, ale zakecává se taky s každým 🙂

  3. Pavla napsal:

    Ahoj Pavli,
    ideální způsob propagace kompostování. Možná, pokud pár let vydržíš, zmobilizuješ celou Kerkyru :-). Ale vážně, krásní a prostí korfští lidé, tak se mi jeví z Tvých příběhů. Osobně jsem na Korfu zatím nebyla. Kolikrát je mi smutno z toho, jak jsou u nás lidé nevšímaví a lhostejní ke druhým. Možná je to jen únavou z hektického stylu života a tlaku, který dnešní doba přináší…

    • ostrovanka napsal:

      já myslím, že to bude hlavně tím, že tady je ten život takový vesnický nebo maloměstský. v Athénách to bude určitě dost jiné.

      • Pavla napsal:

        Já vím. Nedávno jsem byla na zajímavé přednášce a jedním snímkem prezentace byl výsledek průzkumu zemí s nejvíce negativním myšlením. Češi se umístili na 2. místě, 1. místo zaujalo Řecko – u vás bude pravděpodobně příčina ve vysoké míře nezaměstnanosti. U nás – možná ještě dozvuky postkomunismu nebo opětovně inklinace tím směrem. Tolik byrokracie a alibismu, jako je teď, za dobu od revoluce nepamatuji. Ve školství mi pro samou administrativu už často dochází čas i energie na učení. Ale třeba se to časem změní nebo dojdu k závěru, že po těch letech nastal čas změnit povolání :-). Přináší Ti osamostatnění větší potěšení než dřívější působení v cestovce? Jsi ráda za ten „krok do neznáma“?

        • ostrovanka napsal:

          Přesně, člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane. Já jsem opravdu ráda tomu kroku do neznáma. Myslím, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem udělala. Ta svoboda a tolik příjemných lidí, to je opravdu neuvěřitelné.

  4. Čerf napsal:

    Ještě se poohlédnu po aktuálním blogovém článku zoufalé prodavačky Marcely, mohl by být zajímavý :-).

  5. ostrovanka napsal:

    hahahahahahahahahahahahahaha. vyhráváš první cenu za nejvtipnější komentář 😀

  6. Káča napsal:

    To je zase hezký vyprávění. . . . Jakobych šla s tebou – tržiště, Židovská čtvrť. . . Je pravda, že jsme tuhle středu taky byli nakupovat, ale jen v Moriatice 🙂 A odpol jsme si vyšli do vesničky Episkopiana pokochat se výhledama. Už jsme ale bohužel zpátky v Čechách a v práci a v realitě. Ale ten týden byl úžasnej, nachodili jsme po jihu skoro 60 km ( včera jsem to schválně posčítala ) a taky jsme se jeli koupat na Vidos, kde jsme vzadu na pláži byli jen s bažantama 🙂 A dneska ráno jsem vážně uvažovala o tom, jestli si nevzít rukavice. . . 🙁 Měj se krásně a užívej zaslouženýho odpočinku

  7. Dita napsal:

    Nedavno jsme se vrátili z Řecka, kde s námi byla poprvé naše devítiměsíční holčička. Každý podvečer jsme tam chodili s kočárkem městečkem na procházku a po pár dnech už jsme se skoro u každého krámku taky museli zastavit. Malá se na všechny smála, mávala jim a každý si s ní hned „povídal“. A pak jsme přiletěli do Prahy. Malá v letištní hale zase každému mávala. Ale všichni kolem už jen spěchali, zavření do své bubliny. Ještě to párkrát zkusila a pak to vzdala. A já zamáčkla slzu. Občas by to i tady chtělo trochu slow life.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *