Po deseti letech života na Korfu jsem měla dojem, že znám snad každičký kout ostrova. Jaké bylo moje překvapení, když jsem dnes hledala jednu cestovní kancelář, kde jsem potřebovala něco vyřídit a objevila místo, kde jsem nikdy předtím nebyla.
Popis místa zněl: Budovu najdeš mezi hřbitovem a vězením… Už z toho mi mělo být jasné, že to nebude jen tak ledajaká adresa.
Chvíli jsem kroužila okolo věznice, kde o bránu stáli opřeni tři policajti kouřící cigarety, popíjející frapé v plastikových kelímcích a klábosící ve stínu starého olivovníku.
Na dotaz, kde najdu onu kancelář, jen mávli rukou někam do neurčita a povídali si nerušeně dál.
Po chvíli jsem dorazila k moderní budově, v jejímž nitru byla tak silně puštěná klimatizace, že se mi zježily všechny chlupy na rukou a za chvilku jsem odcházela s husí kůží ven, kde na mě padla tíha horkého vlhka.
Rozhodla jsem se pro krátky průzkum okolí. Vedle několika docela pohledných řadových domků začíná ghetto. Několik ošklivých otřískaných špinavých paneláků postavených bez ladu a skladu, mezi nimiž se prodírá vysoká tráva prorůstající staré zdivo, jehož zbytky zde už dobrých padesát let čekají na odklizení.
Malé špinavé balkonky jsou zaplněny nejrůznějšími krámy. Nejčastěji dětskými autíčky, koly a plastikovými stolky, které jsou úplně všude. Nacházejí se i před každým panelákem. Před jedním z nich sedí mladá matka s miminem v náručí, mezi každým potáhnutím z cigarety vždy přiloží své dítě k prsu. Okolo ní běhají další dvě děti, které mlátí klackem do domu a s jásavým výskotem otloukají prastarou omítku.
Z vedlejšího domu se ozývá pláč malého dítěte a z nejvyššího patra křičí mužský hlas něco nesrozumitelného na vzlykající ženu.
Babička v černém šátku věší prádlo na sušák umístěný uprostřed příchodové cesty. Z jejích černých hadrů, které rozvěsila, tečou potůčky vody, které paradoxně celému dekadentnímu prostředí dodávají nádech svěžesti.
Vítr mi přivane do nosu vůni vařeného česneku a oregana promíchanou se zápachem z všudypřítomných odpadků a hnijících fíků, které se válejí na zemi pod obrovským fíkovníkem. Trhám si pár zralých do kapsy a procházím kolem ztichlého hřbitova. Polední slunce mi praží na hlavu a já si připadám jako v nějakém snu, podbarveném halasným cvrkotem cikád.
Ach…skoro ti tu procházku závidím.
Ostrovanko, a tam ziji Rekove ? kdyz si vzpominam, ze Cikani uz zmizeli..?
No vida,každý den poznáváme něco nového 🙂
přijeď
Přijeď k nám a něco podobného tu dokáží místní cikáni…já když jsem rodila svého třetího syna, tak na pavlačáku naproti nemocnice ( to asi znáš), zrovna tu noc vrcholil nějaký jeden z mnoha večírků, koberce visely přes pavlače a cikáni tančili, zpívali, no neuvěřitelná podívaná! kdybych to natočila a pustila pak někomu, myslel by si, že jsem rodila při nejmenším aspoń v Rumunsku! tož tak..Hezký večer z valach do kerkyry…
Tak to se Vám povedlo, taková zvláštní atmosféra…A tam sídlila cestovka?
Tak s takovym obrazkem se setkavam casto i ja, mam ale pocit ze to asi cigani nebyli ale rekove kteri bydli v domech ktere postavil stat pro chude a tyto byty proste vyhrali zadarmo (ergatikes katikies)
manzelka: vim, co myslis:)
L: nene, tohle nejsou cikani, v zadnem pripade. ale jestli jsou to rekove, to opravdu nevim.
gomba: fakt, ze jo!
editea: na valassko rada, ale nejak mi to nevychazi…
nuli: ano, a vedle kousek opravdu pekne radove domky. zvlastni.
nikos: myslim, zes to asi odhanul uplne presne.
projela jsem skoro cely ostrov na skutru. to bylo hodne zajimave. nejvice se mi libil zivot ve vesnickach daleko od turistickeho ruchu.
podobné obrázky se nám naskytly v Jižní itálii (Kalábrie), kde byly vesničky daleko od turistického ruchu. Večer se tam ještě vyrojily stovky koček a netopýrů, kteří poletovali neslyšně vzduchem. Mám ráda takové zážitky.
kharmina: to kazdopadne. kdys tady byla?
eja: ja taky. ale asi bych tam nechtela bydlet.
Zijes na Korfu, ze ano?Ja jsem projela spise tu severni cast, ten jizni ocasek uz byl moc daleko. Jela jsem spise po brezich nez do vnitrozemi, Sidari – Paleokastritsa – Ermones – Kerkyra – Barbati – Karnaris. Bylo to moc hezky, ale chvilema jsem se i bala.