Jaro nám nějak strašně rychle utíká. Vlastně celý život. Jaro, léto, podzim, zima, a tak stále dokola a čím dál rychleji.
Pozoruji na sobe přibývající vrásky, a když mi včera jedna moc milá, o dvacet let mladší žena řekla, že jí přijdou krásné moje prosvítající šediny, úplně jsem se zlekla.
Ja vím, že mi chtěla udělat radost. Taky jsem takovouhle „radost“ dělávala ženám o hodně let starším, když jsem jim vyprávěla kecy typu- že bych taky chtěla stárnout takhle s grácií 
No, každopádně jsem začala shánět urputně svoji kadeřnici Marinu, která po 25 letech zmizela ze svého kadeřnictví, a která mi kdysi slíbila, že až nastane čas, něco vymyslíme.
Když jsem ji včera konečně dohnala po telefonu, říkám jí: „Hele, Marino… už je asi čas..“ Nevím, zda to pochopila, ale až se prohrábne mými vlasy, nejpozději tehdy jí to dojde.
A to jsem si vždycky myslela, že věk je jen číslo a mě se absolutně netýká… :/
