Dnes ráno, když jsem šla plavat, vysvitla z mraků tahle záře. Po chvilce mi poslala moje sestra Magdalena Smetana fotku, jak ta záře vysvitla i u ní o cca 2000km dál.
Jaro nám nějak strašně rychle utíká. Vlastně celý život. Jaro, léto, podzim, zima, a tak stále dokola a čím dál rychleji.
Tři měsíce jsm byla v Praze až na malou přestávku. To je fakt šíleně dlouhá doba. Zažila jsem spoustu krásných chvil, ale i spoustu smutných, ovšem často ruku v ruce s těmi veselými.
Už několikrát jsem zmínila, že letošní podzim a začátek zimy byla jedna katastrofa za druhou. Když mi v říjnu ale volal Janýsek z Curychu, že ho vyhodili z ubytování, kde měl přislíben pokoj na celý rok, zdála se mi tato informace v tu chvíli jako konec světa.
Třicet šest dní jsem chodila za maminkou do domova pro seniory, abych ji mohla doprovodit na cestě z tohoto světa. Třicet šest dní jsem jezdila z jednoho konce Prahy na druhý. Tu cestu jsem znala už nazpaměť. Byla to taková každodenní rutina. Hodinu tam a hodinu zpět. Ale co je hodina proti věčnosti?
Jaké to bude, až odjedou obě děti? Na to se mě ptal letos snad každý, s kým jsem se potkala, na to jsem se ptala sama sebe, s Adonisem jsme na toto téma prohovořili mnoho hodin u nás na terase a vypili přitom mnoho lahví retsiny.
Airbnb. Kouzelné, ale zároveň zakleté, možná i prokleté, a tisíckrát proklínané slovo. Sdílené ubytování. Myšlenka přímo krásná, ale výsledek zcela tristní. O co vlastně jde?
Původní idea byla taková, že ten, kdo má ve svém bytě jeden či více neobývaných pokojů, si může přivydělat tím, že je pronajme na pár nocí nebo na delší dobu návštěvníkům. Popřípadě byt ve svém vlastním domě. Skvělý nápad, jak se poměrně levně ubytovat u domáčích a pro domácí zase super přivýdělek. Sice je to trochu narušení soukromí, ale za ten přivýdělek to stojí.