Moje kamarádka Míša za mnou byla asi před rokem a půl na Korfu, někdy v dubnu. Tehdy mi kladla na srdce, abychom kvůli ní nijak neměnili náš zaběhnutý program a řád – že se prostě přizpůsobí všemu, co děláme. A hlavně, ať jí Andreas večer nic nevaří, když my večer nejíme, protože chce prostě žít tak, jak žijeme normálně.
Musím říct, že ač bývá ten nápor pokaždé dost náročný, letos jsem si užila hezké a klidné období. Ofélie se vrátila z Říma, takže jsem měla svoji dcerku zase dva a půl měsíce doma. Občas jsem ji proklínala — v Římě očividně studovala mezinárodní vztahy: italsky si umí objednat úplně všechny myslitelné drinky, ale kde stojí budova univerzity by pravděpodobně netušila. V barech a nočním městě by mohla dělat průvodkyni, doma to ale ze začátku zkoušela uplatňovat trochu přespříliš.
Kamarád z Korfu má v tomhle jasno: pozdní příchody prostě netoleruje.
A tak jsem ho už v 7.40 našla, jak se rozvaloval na věcech nějakého plavce, který byl zrovna ve vodě.
Šibalsky přivřel oči, jako by mě neviděl, a přitom bedlivě sledoval každý můj pohyb. Hraju tu jeho hru – a baví mě to.
Jenže když jsem ho fotila, do záběru se mi omylem připletla i babička za ním. Paní Afroditi. Ta se sem nechá ještě za tmy, na půl sedmou, vozit svou bývalou švagrovou Elpidou. Obě se pak spolu s dalšími pěti ženami naloží do moře, a když vylezou, ještě půl hodiny si venku sdělují to, co ve vodě nestihly.
Já jejich hovory samozřejmě nenápadně poslouchám. Člověk se tak dozví spoustu věcí. Nedávno například probírali nějaký kriminální případ, který žil řeckou televizí celé týdny.
„A jak to dopadlo?“ ptám se s nevinnou zvědavostí, toužící po šťavnatém drbu o jakési krkavčí matce.
„Ty nesleduješ televizi? Tam to běží celý den! Ta matka byla Tunisanka a dítě prostě nechala zmizet!“
„Ne, já televizi nesleduju. Já mám vás,“ směju se.
Od té chvíle mi moje „mořské zpravodajky“ servírují všechny novinky okamžitě a bez cenzury.
Když jsem dnes přišla, ptám se:
„Tak co je nového?“
„Nic,“ odpověděly suše.
Dělala jsem, že jsem zklamaná. „A za co vás, děvčata, vlastně platím?“
Smály jsme se všechny tři jako puberťačky. A jestli je mi na konci léta něco opravdu líto, pak právě toho, že se tyhle dvě moje mořské informátorky v zimě koupat nechodí. Budou mi chybět.
Jestli na Řecku něco miluju, je to právě to, jak sice zdánlivě nic nefunguje (to teda nemiluju), ale nakonec se prostě všechno nějak vyřeší.
Můj milovaný synek Daniel (Janýsek je jeho literární jméno) je, řekněme, trošku nestandardní týpek.
Tak jsem vám dnes chtěla napsat nějaké moudro. Třeba o tom, jak se máme mít navzájem rádi, a pokud to nejde, tak se snažit alespoň vyhnout se nenávisti. Ale to je klišé, byť pravdivé.
Vlastně mě vůbec nic moudrého, co by bylo originální, nenapadá, tak vám raději napíšu o tom, co nemoudrého, doslova stupidního, jsem udělala. Faux pas se vším všudy.
Malý krok pro lidstvo, obří krok pro naše společné soužití.
Můj muž, skvělý to kuchař a zručný kutil všeho druhu, z hloubi duše nenávidí myčku na nádobí, a úspěšně ji už 25 let bojkotuje.
Najít otevřenou tavernuna Silvestra mimo hlavní město je na Korfu celkem oříšek. Když jsme si před několika dny s mými kamarády, kteří mě přijeli navštívit na Vánoce, chtěli udělat výle na jih, hledali jsme, kam bychom pak zašli na oběd.
„To je nějaké evropské turné?“ Zeptal se tuhle někdo v komentářích, když jsem přidala na facebook zase nějaký příspěvek z dalšího místa, kde jsem se nacházela…
