Češi v cizině – Veronika Hrušková – (divoká) Kanada

Chytaní pstruhu na jednom z místních jezer- tajné misto, kam se člověk dostane jen s kanoí, pak kus pešky a zbytek na tam schované staré loďce.

„Okolo nás žijí medvědi, vlci, orli, losi, bílé horské kozy a pumy…Našla jsem zde to, co si představuju pod opravdovým životem. Není to nijak jednoduché, ale je to opravdové a upřímné…..“

Ahoj Veroniko, vím, že bydlíš v Kanadě, ale ne v jen tak obyčejné části. Bydlíš nedaleko Prince Rupert, což je na úplném severozápadě, v provincii Britská Kolumbie. Jak ses tam dostala?

Po odchodu z ČR jsem šest let pracovala v rakouské části Alp, a to konkrétně v úžasném Ötztálském údolí v jednom z tamních 5*hotelů. Ti mi umožnili si splnit několik mých snů – udělat si vzdělání horského průvodce a později i další sportovní certifikáty zaměřené na fitness. Život zde byl nádherný a jednoduchý, skoro jako žít ve Photoshopu. Mě ale začala čím dál víc lákat ta ´opravdová´ divoká příroda.

Rozhodla jsem se tedy zažádat si o pracovní vízum v Kanadě, ale předtím se tam vydat na dobrodružnou dovolenou zjistit, zda je to opravdu to, co chci.  Shodou okolností moje nejlepší kamarádka, žijící a pracující v anglickém Manchestru, potkala náhodně rodáka z kanadského Prince Rupert. (Ano, taky jsem si to místo musela nejdříve vygooglit :D…). Pomohla mu a vyměnili si kontakty. A protože věděla, že plánuji dovolenou v Kanadě, kontakt předala i mně. Slovo dalo slovo a dostala jsem nabídku začít svoji dovolenou právě v tomto místě. To se nakonec  taky stalo. A já jsem díky tomuto kontaktu poznala spoustu místních lidí tam a mezi nimi i mého budoucího partnera a teď už (skoro)manžela.

Pomáhám na lodi…

Nejdřív jsi ale vyrazila na cesty s kamarádčiným novým známým…

Ano, nabídnul mi, že mi ukáže ´tu pravou´ Kanadu. Vůbec jsem nevěděla kam, za kým a za čím jedu. Nakonec  to bylo skutečné dobrodružství, procestovali jsme spolu přestavěným Suburbanem spoustu míst a na závěr se vydali trajektem až na Vancouver island.  Tam to moje dobrodružství s ním nečekaně vygradovalo, když mě po necelých čtrnácti dnech okradl a nechal prakticky na ulici.

Naštěstí jsem ten den dobrovolničila na jedné místní akci v Tofinu a poznala se s jinou Kanaďankou, která mě nechala u sebe dva dny přespat. Pak už jsem měla, opět se štěstím, domluvenou spolujízdu přes celý ostrov až k trajektu. A to s Češkou Petrou, v jejím úžasně přebudovaném autě, které jsem od ní nakonec koupila a stále ho vlastním.

Co se onoho ´kamaráda´ týče, později jsem zjistila, že má dědičné psychické problémy, které jako jediný z rodiny neléčí. Ale i přes všecko špatné právě jemu vděčím za seznámení s mým budoucím partnerem, kterého jsem poprvé potkala, když nás pozval po pár prvních dnech mého pobytu v Prince Rupert k němu domů, abychom mu pomohli sklidit jeho konopí. To je v Kanadě v určitém množství teď už legální. On si ho pěstuje na mastičky na exém a vyrábí vlastní skvělé bonbóny. Musím uznat, že s tím je docela práce to vše správně ostříhat a usušit. Ale nejkrásnější na celé téhle mé testovací dovolené bylo, že  každý jediný den jsem dělala něco poprvé v životě. To byl naprosto neuvěřitelný pocit.

Jaké je místo, kde žijete? Musela jsem si ho taky vyhledat na mapě a vůbec si tu divočinu nedovedu představit…

Když jsem tu byla na dovolené ty první dva měsíce, začínalo tu akorát léto a bylo tu krásně. Všichni mě tu strašili deštěm, ale sluníčko nechybělo, naopak tu v létě svítí až do jedenácté  večer. Takže jsem nechápala, na co si všichni stěžují. Koupali jsme se v okolních jezerech a vyrazila jsem i na Grizzly bear tour na lodi až k hranicím s Aljaškou. Ale až když jsem se sem přestěhovala, zažili jsme hned  první léto to naprosto nejdeštivější počasí, které si lze představit (nejhorší za posledních 30 let tady). Sluníčko svítilo jen tři dny. Dokonce jsme to s tím deštěm dotáhli i do hlavních zpráv a máme zase materiál na nové vtipy.

Prince Rupert je město duhy – je tu vidět téměř obden…

Jinak – Port Edward, kde bydlíme,  je vzdálen asi 11km od Prince Rupert. Má okolo 540 obyvatel a v průměru o polovinu méně srážek než Prince Rupert. Ovšem já žádný rozdíl nepozoruji.

Oceán drží klima, aby nesklouzávalo k extrémům, ale je zde obrovská vlhkost vzduchu. A tak se za pochodu učíte, že prádlo se venku věšet nedá, ručník je mokrý ještě po třech dnech. Teploty málokdy klesají pod nulu, ale ten chlad jde do kostí, pocitově je to vždy jako o deset stupňů méně. Občas když opravdu mrzne, zamrznou i trubky. Nebo zase pro změnu nejde proud, takže sedíme několik hodin potmě.

V létě nejvyšší teploty dosahují i 25 stupňů a můžete se opalovat . Ale jsou tu časté větrné bouře a orkány.

A příroda?

Okolo nás žijí medvědi, vlci, orli, losi, bílé horské kozy a pumy. Skutečně je můžete potkat až u domu – teda až na ty kozy. Večer musíme venčit psa jedině na vodítku. S čelovkou, než vyrazíme, pak prohlédneme okolí, jestli tam na nás někde z křoví už nekoukají zářivé oči vlka nebo pumy. Pumy jsou naštěstí přímo tady u nás velmi vzácné, ale stačí popojet pár desítek kilometrů k vedlejšímu městu, a tam setkání s nimi v okolním lese není až taková vzácnost.

Orli vám zase velice rychle odnesou slepice, takže ty musí být pouze v chráněné voliéře.

No, a černí medvědi jsou spíš stydlivější, ale rozhodně nechcete v lese o samotě potkat grizzlyho.

Žijeme vzdušnou čarou asi 60km od hranic s Aljaškou a asi 70km po vodě.  Je nádherné se tu v sezóně vydat na pozorování grizzly medvědů nebo velryb.

Porpoise – neboli sviňucha 🙂

 

To musí být krásné, ale zároveň dost dobrodružné…

Prostředí je tu prostě celkově drsnější – slimáci vám sežerou úplně vše na co přijdou, nelze tu sázet jen tak do země, musíte všechno zvednout a nebo jinak zabezpečit. A komáři zase sežerou vás  – jsou tu opravdu agresivní – poprvé jsem měla štípance i zespodu na chodidle. Takže v létě kempovat se rovná sprejování se prakticky celý den a všude, i když nejvíc se do vás pustí nad večerem. Mají tu i malinké černé mušky, které mě zase poučily, že venku na terase si ten čaj opravdu v létě nevychutnám, a i ten romantický západ slunce bude romantický jen zevnitř domu.

Je tu sice krásný les, ale vlastně je to mokřad, ve kterém se dá chodit jen s obtížemi. Všude jsou tu trnité keře, o které když se člověk píchne, rána mu hnisá zhruba měsíc. Ani na túře se člověk jen tak nenapije z potoka – díky velkému množství nebezpečných parazitů. Ale to vám vyjmenovávám jen ty největší rozdíly a zajímavosti.

Grizzly v Kemano. Nedaleko odtud naměřili studenti z univerzity ve Vancouveru nulové znečištění vzduchu!…

 

Samozřejmě tu jsou udržované treky s výhledy, nad kterými se tají dech. Ale místní si je stále střeží a nijak neoznačují. Až mě někdy překvapuje, že zatím nijak netouží se v tomto směru víc otevřít turismu.

Je to tu oproti Evropě opravdu drsné a nebezpečné, ale možná i proto si mě tu partner hned na začátku ´zaháčkoval´, než jsem tohle všechno mohla zjistit :D. Ale všechny ty extrémy mají dohromady to nevysvětlitelné kouzlo místa.

Slyšela jsem, že tam máte také Indiány. Představuji si romantiku jako z Vinettoua…

Na ostrovech v okolí jsou indiánské rezervace a i Princ Rupert má 55 procent původního indiánského obyvatelstva.

Já jsem si to taky představovala jako ty, ale zažila jsem trochu zklamání. Bohužel v té dnešní realitě to nejsou ´ti moudří lidé, kteří se snaží zachránit  své území´. Realita je drsná a častěji bohužel smutná.

Konkrétně v těchto místech se ještě před 100-150 lety bojovalo. Kanadské úřady mezi lety 1883 a 1998 Indiánům a Inuitům odebraly až 150 tisíc dětí, které poslaly na převýchovu do církevních škol, kde z nich měli vychovat řádné Kanaďany. Některé rodiny s odebráním souhlasily s vidinou dobrého vzdělání pro děti, většinu však přinutili násilím.

Tam byly fyzicky týrané, sexuálně zneužívané i využívané k tvrdé práci. Za 115 let v Kanadě zemřely nejméně tři tisíce dětí. Byla to kulturní genocida, jejíž pozůstatky tu můžete vidět všude okolo sebe. Alkohol a drogy jsou nejčastější řešení, po kterém tihle lidé dnes sahají. Vláda má samozřejmě pocit viny, takže zde teď funguje rasismus naruby. Indiáni dostávají peníze od státu doslova na všechno. Nejsou motivovaní pracovat a pokud se rozhodnou v něčem podnikat, mají takové finanční výhody, že jim nikdo nemůže konkurovat. Já osobně si myslím, že i takovýhle pozitivní extrém jim nakonec více škodí než pomáhá.

Západ slunce v Port Edward…

Má tvůj nový domov i nějaké vyloženě stinné stránky?

Lidé si tu velmi málo váží přírody okolo a odhazují odpadky, kde je napadne. Jsou tu samozřejmě iniciativy na uklizení, ale lidé tu hází například odpadky z auta v takové míře, která je pro nás skoro neuvěřitelná.  A je jim to jedno. Zároveň se tu nemají problém zbavit i mnohem větších věcí – třeba starého karavanu či auta – Prostě ho nechají někde u silnice nebo kousek vedle. No a skládky?… Určí jedno místo, kde zakopávají všechno po určitou dobu 25-50 let, pak to zakryjí a posunou se někam dál. Tam to zase vykácí, vyhrabou díru a zase tam hází a zahrabávají všechno další roky. To pro mě taky byl šok. Když tam jedete a vidíte ty desítky majestátních orlů na té hromadě odpadků – prostě se za tu lidskou stopu zastydíte.

Jak vnímáš životní úroveň?

Služby jsou tu velmi drahé, ale v tom hraje roli i odlehlost. Potom taky nájemné a hlavně daně (máme tu jedny z nejvyšších v celé Britské Kolumbii), takže obyčejným pracujícím zbyde velmi málo na živobytí. Domy jsou tu nekvalitní a kvůli častým dešťům a klimatu celkově, se vše obměňuje  každých pět let.

Topí se zde plynem a elektřinou. Okna nemají parapety, radiátory jsou proužek u země nebo díra s mřížkou v podlaze, kudy fouká teplý vzduch do místnosti. Můj partner má rád v domě chlad, takže máme většinou okolo 17 stupňů. Ale já jsem zvyklá z hor.

Co se ti tedy v tomhle zapadlém a deštivém a nehostinném koutu světa tak líbí? Ať dumám jak dumám – komáři, neustálý déšť a zima, nebezpečná příroda, odpadky, problémoví Indiáni…

Našla jsem zde to, co si představuju pod opravdovým životem. Není to nijak jednoduché, ale je to opravdové a upřímné. Nutí tě to přemýšlet o všem, co děláš. Na tak odlehlém místě se lidé potřebují navzájem. Zcela přirozeně si pomáhají.

Když uděláš někomu něco zlého, okamžitě se to dozví celá komunita. Je tu ale vítaná originalita a tvořivost. Nikdo tu nikoho nekritizuje za vzhled, postavu, oblékání.

Zase – jako extrémnější příklad ti uvedu jednu kamarádku, která se asi v 6. třídě na základní škole ráno probudila a cítila se jako kočka. Oblékla se tak a celý den mňoukala ve škole na spolužáky i učitele. Všichni to tak vzali a mňoukali na ni taky.

Lidé tu rádi zpívají a tleskají i těm, kteří to vůbec neumí a přitom klidně vystoupí třeba na karaoke před ostatními. Lidé se nebojí hovořit o svých nedostatcích, protože nemají žádná traumata z dětství. Nikdo se jim za nic neposmívá.

V kapitánském křesle při pozorování grizzly a velryb…

Když jsem porodila naše miminko, lidé nám klepali na dveře, nosili nám dárky, jídlo, oblečení pro malého, bylo to dojemné. Kdybych to bývala věděla, nemusela jsem téměř nic nakupovat.

Lidé sdílí společně věci, směňují si jídlo, které je tu úžasné. Čím víc věcí umíš, tím víc jsi užitečný nejen sobě, ale celé komunitě. Jsou přejícní. Pro mě je tohle prostě ráj na zemi. I když v mnoha ohledech drsný a divoký.

Jací jsou Kanaďané jako partneři?

Bojím se, že když to řeknu, bude tu do roka půlka českých žen… Jsou skvělí.

Ve všem. Jsou džentlmeni, opravdoví muži. Jsou pozorní a ženy mají trochu vyšší postavení a ony rozhodují ve vztazích. Muž dovolí ženě být ženou a rozvíjet svoji energii. Nesnaží se z ní udělat v komunikaci ´kamaráda Frantu´ a nechovají se k ženě buransky. Když má žena nějaký emocionální výlev, přijmou to, protože chápou, že to k ženské energii patří.

Můj partner mi posílá zamilované písně, nosí květiny a i když je mu zle, vždy se nejdříve zeptá mě, jestli se cítím dobře…

Před chatkou na jedné z naších túr..

Trochu mě na začátku vyděsil, když se na mě poprvé podíval, měl totiž okamžitě jasno, že mě chce za partnerku. Udělal rozhodnutí, za kterým si stál a nikdy v žádné situaci o něm nezapochyboval.

Já osobně jsem v něm našla partnera, se kterým si v komunikaci rozumím víc, než kdybychom mluvili česky. Máme to dokonce tak, že už ani nemusíme mluvit a víme, na co ten druhý myslí. A denně – já o něčem přemýšlím a on o tom z ničeho nic začne mluvit a naopak.

Ale chlapům bych řekla – bacha na holky tady. Ženy jsou tu díky tomu vysokému procentu obyvatel Indiánského původu, vyhlášené divošky. A to, co si tu chlapi někdy nechají líbit, je pro mě osobně neuvěřitelné. Evropan by to nevydržel ani pár dní.

 

Čím se živíte?

Já se vracím do práce teď v květnu – po mnoha letech konečně pracuji zase sama na sebe jako masérka a sdílím krásné prostory s místní zdravotní masérkou, tzv. RMT. Do budoucna pak plánuji se vrátit ke sportovním skupinovým tréninkům a taky pořádat masérské workshopy a pravděpodobně si dodělat vzdělání zdravotního maséra.

Rodiče partnera jsou úspěšní, vybudovali z ničeho vlastní firmu West coast launch. Partner po ně pracuje jako kapitán. Prince Rupert je jediný přístav mezi Vancouverem a Aljaškou. To je obrovská plocha. Zároveň je nejbližší k Asii. Neustále proto expanduje a proudí tu obrovské množství věcí a materiálů v kontejnerech do vnitrozemí. Jejich firma je tak nedílnou součástí této dopravy a dělají tzv. vodní taxi pro profesionály i soukromé osoby. V sezóně pak vyplouvá na výpravy na pozorování velryb a grizzly medvědů. Jeho tatínek jako koníček tu přírodu okolo fotí, dokonce už i pro National Geographic. Jinak pro jejich firmu ty lodě nejen řídí, ale i sám staví.

Tuleň v přístavu Prince Rupert…

A jaké nejdivnější a jaké je nejtypičtější jídlo jsi tu objevila?

Asi nejdivnější pro nás by byla ´Geoduck´, což je mořský živočich žijící ve škebli, který svým tvarem téměř kopíruje tvar mužského přirození. A ne, ještě jsem ho neochutnala a ani se v nejbližší budoucnosti nechystám.

A nejtypičtější jídlo tady u nás je vše z moře. Žijeme přímo u oceánu, takže vše je tu vždy čerstvé a chutná to neuvěřitelně dobře. Nejvíc mi tu chutná platýs, který se loví z hloubky okolo 60 m, a to pro mě byl obrovský zážitek se na takový lov s mojí novou rodinou tady na otevřený oceán vydat.

Slavnostní humr po mém prvním zápase NHL ve Vancouvru…

Jednou, když jsme vypluli, podařilo se mi chytit obrovského mořského candáta. A když jsme ho vytáhli,  chtěla jsem si na něj ze zvědavosti sáhnout. Trent mě ale na poslední chvíli zarazil a ukázal, kde je to nebezpečné, protože má i jedovaté ploutve. Pouze jsem mu s úsměvem řekla, že tyhle informace by bylo dobré dávat ´před´ a ne ´po´ :D.

Jak trávíš svůj volný čas- co tě zajímá a baví?

Pobřeží je tu horského rázu, takže tady máme úplně všechno. Oceán i hory, túry i lyžování. A díky geotermální aktivitě i spoustu horkých, léčivých pramenů.

Hodně jsme se tu vydávali na objevování různých tracků, na skialpy a lyžovat. Je to tu úplně jiné, oni si libují v prašánku, takže většinu sjezdovek ani nerolbují. To mě tu docela zaskočilo a musela jsem se hodně rychle naučit se v takovém terénu pohybovat s jistotou. Navíc, kamkoliv vyrazíte, okamžitě ztratíte jakýkoliv mobilní signál. Takže pokud se vám cokoliv stane a nikdo není okolo, bylo to vaše poslední dobrodružství – a to i v lyžařském středisku.

Mám obrovské štěstí v tom, že můj partner pracuje celý život jako kapitán lodi, takže jsme na začátku objevovali místní ostrůvky, dlouhé zátoky a díky tomu jsem měla úžasnou příležitost vidět místní přírodu a téměř všechna zajímavá zvířata, která tu žijí. Ostrůvky mají i krásné pláže, ale moře tu má okolo 8 stupňů, takže na koupání to rozhodně není.

Rybaříme…

Máš nějaké sny nebo touhy?

Já to mám vlastně trochu jako chlapi. Doteď jsem byla sama, byla jsem úspěšná v práci, cestovala jsem a vzdělávala se. A teď si konečně užívám rodinného života. Plánujeme s partnerem cestovat alespoň jednou za rok do Evropy, abychom udržovali vztahy s mojí rodinou.

Horké prameny v údolí místního kmene Nisga´a

Ale taky chceme objevovat svět okolo. Těším se na Mexiko, Hawai a na Haida Gwaii, což je ostrov nedaleko od nás. Tady často hlavní turistický cíl. Chceme poznávat pláže na odlehlých ostrovech a termální prameny. A taky bychom chtěli žít v domě na vodě, někde v přístavu . Pro partnera by to bylo praktičtější. Měl by to blíž do práce a jak mi už několikrát naznačil – jezdit do práce na vodním skútru je přece strašně hustý :D.

A pracovně bych chtěla pořádat masérské worskshopy a přijít s novým vlastním druhem masáže.

Náš vysněný „float house“.

Děkuji za rozhovor a přeji ti hodně štěstí na tvé dobrodružné cestě!!

Zde pracuje Veroničin partner jako kapitán: { West Coast Launch – Prince Rupert Whale Watching Adventure Tours Eco-Tours }

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Češi v cizině – Veronika Hrušková – (divoká) Kanada

  1. Blanka Varma napsal:

    Zase moc zajimavy rozhovor! Moc dekuji vam obema! Veronice I Pavle!❤️

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *