Češi v cizině – Martin Jaroš – Katar

 „Když jdete na trh, tak to tam vypadá jako v pohádce z Tisíce a jedné noci…. Jednou jsem ochutnal čerstvé velbloudí mléko. Chutnalo jako aktimel, když ho někdo zahřeje na 60 stupňů a načůrá do něj…“

 

Ahoj Martine, už devátý rok žiješ s rodinou v poušti, v zemi zvané Katar. Co tě tam přivedlo?

Ano, ještě chvilku a naroste mi hrb. Předtím jsme žili taky v Turecku, v Maďarsku… Co mě přivedlo do ciziny? Mám asi toulavou krev. Jako kluk jsem strašně miloval kodovky a další dobrodružné knížky. Hltal jsem příběhy o Češích, co se plavili po mořích nebo se třeba přidali k Indiánům v Jižní Americe. Snil jsem o tom, že jednou budu pracovat v přístavu pod horkým sluncem a koukat na lodě, co odvážejí čaj a kávu. A splnilo se mi to…

Tvoje žena ale je Maďarka, ovšem z Rumunska. Jak jsi mi řekl, podrobila tě dle maďarských zvyků násilné hungarizaci a byl jsi nakonec nucen se naučit maďarsky, abys mohl sledovat dění u vás doma. Jak jste se seznámili?

Bylo nám dvacet a potkali jsme se v Německu na letní škole. Od druhého dne jsme věděli, že k sobě patříme. Byla to klasická letní láska, takže tomu nikdo nevěřil. Ale my jsme byli vytrvalí. Skoro každý víkend jsem ze Beou jezdil vlakem přes Budapešť. Cesta tam mi trvala kolem 15 hodin, pak čtyři hodiny spolu a pak zase vlakem zpátky, abych byl v pondělí zase ve škole. Všechny peníze jsem dával za vlak. Na nádraží Budapešť Keleti jsem trávil víc času než někteří tamní bezdomovci… Takhle to trvalo čtyři roky. Když jsme lidem řekli, že se budeme brát, tak se kamarádi smáli – že si beru holku, se kterou jsem strávil 120 hodin čistého času. Ale já jsem věděl, že to bude dobré. Vybojovali jsme si ten vztah.

Bea výjimečně jako katarská žena slaví ve škole katarský den

Jaká byla tak mezinárodní svatba?

Pro jistotu jsme udělali svatby dvě, to víte, sichr je sichr. Menší oslava v Česku a větší v Rumunsku, takže si obě rodiny přišly na své. V Szatmáru přišly mraky lidí, podle mě každý, kdo nebyl zrovna přikurtovaný ve vězení. I teď se nám stává, že jdeme po městě, potkáme nějaké zcela neznámé lidi, Bea říká, pozdrav je, já je pozdravím a po třiceti metrech se ptám, kdo to byl? A ona – ty si nepamatuješ? Byli na naší svatbě, měli stůl vzadu vpravo, ona měla na sobě takové strašné zelené šaty… Já si z toho dne pamatuju akorát maďarskou přísahu v kostele, to mi dalo zabrat, ale určitě ne, jak byl kdo oblečený… Ale bylo to úžasné, jeden z nejlepších dní mého života.

Jak si tvoje paní zvykla na Česko a českou kulturu?

Haha, už léta vyhrožuje, že o nás napíše knihu. Jedna kapitola se bude jmenovat Ticho. Bea říká, že v Česku je hrozné ticho. Češi jsou velmi tiší lidé, i na našich nádražích je ticho, v čekárnách je ticho až hrobové, děti okřikujeme, aby byly zticha… to dělá málo jiných národů, proto nám děti skoro všude v cizině přijdou rozjívené… Bea jako Maďarka má potřebu mluvit mnohem hlasitěji, energičtěji, emotivněji… Když jsem k nim začal jezdit, tak jsem se někdy u nedělního oběda krčil, myslel, jsem, že do minuty začnou lítat nože. Oni si toho všimli a říkali, to nic, to my se jen normálně bavíme… I teď si Bea stěžuje, že je u nás doma moc ticho, ona si pořádně zakřičí jen při týdenním telefonátu s mámou, kdy se zavírá do ložnice a pořvávají na sebe, co se za týden událo.

Dál Bea řeší, jak to přijde, že Češky mají tak dlouhé nohy (jí se v Česku vždycky špatně kupovaly kalhoty), proč Češi neustále sportují, ženou se do lesa, lezou na hory, padají do propastí… Bea taky nechápe, jak se vydržíme šedesát let v kuse znovu a znovu dívat na ty samé filmy. Většina národů totiž nemá umělecké cítění a neví, že poslední slušný vánoční film vznikl v roce 1977…

Ramadánová večeře s babičkou

Narazil jsi v Kataru někdy na problémy kvůli jiné národnosti?

Zažil jsem pár věcí, které mě namíchly. Typický příklad – když jsem dělal pohovory na tu práci sem. Dohodil mi to nějaký anglický headhunter, zavolal mi sám od sebe. Absolvoval jsem řadu telefonických interview. Ten headhunter mi vždycky před telefonátem dal instrukce a po telefonátu mi zase zavolal s výsledky. Jednou jsem měl zase nějaký pohovor. Cítil jsem, že mi to šlo. Po interview mi zavolal headhunter a povídá – tak prý to bylo dobré, udělal jste dojem. Musím říct, že jsem sám překvapen, jak jste se jim líbil, když máte tak těžký východoevropský přízvuk… –A já jsem si pomyslel, ty lumpe, ty mi máš sebevědomí zvyšovat, ne shazovat, ostatně první jsi mi zavolal ty, já jsem se nikam necpal. A dost mi to vzalo odvahu do dalších interview. Práci jsem ale nakonec dostal, a tady na místě mě pak veškeré obavy přešly, protože přízvuk tu má úplně každý – arabský, indický, francouzský… Takže žádný problém.

Naše česká parta

S ofrňováním, že jsem z východní Evropy, jsem se v životě setkal víckrát. Ne od místních samozřejmě, ale od Západoevropanů… Vždycky mě to strašně namíchlo a toho člověka jsem hned začal nenávidět. Dětem říkám – nedělejte si z takových lidí nic, speak softly and carry a big stick. Mluvte potichu a noste velký klacek. Možná se nakonec ukáže, že jste na tom líp než ti parchanti, co se nad vás povyšují. Já se ale té rady nedokážu sám držet, já se hned naštvu.

Potýkal ses někdy s rozdíly v náboženství nebo kulturními rozdíly?

Tak samozřejmě nejsem muslim, je to jiný svět, my stojíme trochu mimo ně. Ale nějak s tím nejsou problémy. Jsme tu hosti, takže dodržujeme pár pravidel – vlastně je jich překvapivě málo. Necourat se v bikinách po městě, neožírat se na veřejnosti a neblít po alejích, to je vše. S partou jezdíme na pláže za město a tam jsme samozřejmě v plavkách a pijeme pivo a každému je to jedno, i místní přijdou pozdravit.

Jinak emír tu nechal postavit kostel, sám na něj věnoval půdu. Kostel má denně asi osm mší v různých jazycích a je stále narvaný… Hodně Filipínců a Indů. Já sám nejsem katolík, mám to trošku jinak, ale pro mou ženu je to důležité. Takže obě naše děti tu absolvovaly nedělní školu, obě tu měly první přijímání, dcera stihla už i biřmování… Kdo by to čekal v takové muslimské zemi. Každý pátek jsem je do toho kostela vozil. Všimli si mě tam kolegové z práce – hodně Indů ze státu Goa jsou křesťané – a víte, že mi to asi i pomohlo? Indické kolegyně mě začaly víc brát… a dokonce i mezi muslimy jsem cítil uznání. Jim se líbí, že někdo z Evropanů chodí do kostela, spíš nemají moc rádi ateismus. Asi tak…

Tábor s pohoštěním v poušti. Sem jezdí místní lidé jako my jezdíme na chaty

Jak to máte s alkoholem?

Katar naštěstí není úplně suchý. Jednak se alkohol dostane v lepších hotelích, jednak je tu jeden státní obchůdek, kde se ohnivá voda prodává. Na vstup musíte mít plastovou kartičku „likérovku“, která říká, že nejste muslim a tyhle jedy můžete. Když o kartičku žádáte, musíte jim říct výši svého platu – a pak můžete za alkohol utratit nejvýš 10 procent svého příjmu měsíčně. Nejdřív jsem myslel, že mají nějak vykoumané, že člověk, který prochlastá víc než desetinu výplaty, už není funkční… Ale pak mi došlo, že je to kvůli tomu, aby tam lidé nekupovali pití na palety a neotvírali si tajné bytové restaurace. Ale jsme rádi, že to tady pro nás vůbec dělají.

Jak bojujete s počasím?

Je tu horko… Od dubna začnou čtyřicítky, od června už je to pec. Bazény se v létě musí chladit. Moře má v srpnu i přes 37 stupňů, uděláte pár temp a jste na infarkt. Do domů se podzemními trubkami rozvádí chlazená voda – místo našich tepláren jsou tu chladírny. My ovšem chlazenou vodu nemáme, máme nádrž na střeše. Takže celé léto teče ze „studeného“ kohoutku voda teplá asi 80 stupňů. Nemůžete se sprchovat, musíte si napustit vanu a nechat vodu odestát. Chlad je tu luxus. Místní kvůli tomu přehánějí klimatizaci, doma mají nastaveno klidně 14-16 stupňů. Pak mají kvůli tomu ve třiceti letech všichni revma.

Česká parta kempuje na pláži

Jaká je místní česká komunita? Scházíte se?

Čechů je v Kataru tak kolem 40, Slováků taky tak. Máme skvělou partu. Dokonce jsme jedno léto asi ve dvaceti lidech udělali i společnou dovolenou v Maďarsku. Jediné neštěstí Kataru je, že když se s někým nejvíc spřátelíte, on hned odejde. Tato země je průchozí pokoj. Zažili jsme hodně takových smutků. A pro naše děti je to ještě horší. Všichni jejich nejlepší kamarádi ze školy brzy odcházejí. Rodiče pracují v petrolejářském průmyslu, dnes jsou tady, zítra v Nigérii nebo v Bruneji.

Co pořádáte za akce?

Hodně jezdíme o víkendech do pouště a na pláž, někdy tam i spíme ve stanech. Pořádali jsme v poušti bojové hry pro děti, naše děti vyrůstaly na dunách a ve skalách… Děláme i společného Mikuláše a Silvestry. O půlnoci si pustíme českou a slovenskou hymnu, pak i maďarskou, abychom Slovákům připomněli staré dobré časy, dělám si srandu, je to hezké.

Děti běhají v poušti

Jaké je pro tebe manželství s cizinkou?

Cizinka nebo Češka, záleží spíš na povaze, jak si sednete. U nás je to o to jednodušší, že Maďaři přece jen sdílejí velkou část kultury s námi, máme společnou historii v mocnářství. Akorát teda oni si tu historii říkají naopak, u nás je Zikmund liška ryšavá, pro ně je to jeden z nejlepších panovníků, mají to všechno trošku popletené, ale to nevadí. 😊

Výhodou je určitá odlišnost, která přidává do svazku dynamiku a koření… U nás funguje i taková praktická drobnost, že Bea s dětmi každý rok jezdí na léto do Rumunska. To odloučení vztahu prospívá, víc se na sebe těšíme…

Stýská se ti?

Stýská se mi po zelených kopcích a loukách pod Blaníkem… Když jdete v letní den po polní cestě, kolem létají včely a voní louka, večer si uděláte buřty na ohýnku – to je pro mě nejvíc české, to je moje dětství. Mám svět rád, ale tohle se napodobit nedá. No, a samozřejmě rodina, máma, tetičky, strejdové, už se na ně těším.

Jednu věc nikdejinde ve světě nezažiju, jen s Čechy – a to je takový ten náš podvratný humor. Nebrat se moc vážně, i z nejserióznějších věcí si dělat legraci. Tomu moc národů na světě nerozumí.

Co se ti v Kataru nejvíce líbí?

Vím, že až odsud jednou odejdeme, bude nám chybět sluníčko, věčné léto, pestrost lidí okolo, to, že když jdete na trh, vypadá to tam jako v pohádce z Tisíce a jedné noci. Vlastně mám z návratu do Česka strach. Neměl bych to říkat, ale mám.

Máš přátele mezi „domorodci“?

Docela ano. Ale není to přátelství jako u nás, určitá bariéra zůstává, u někoho doma jsem byl jen jednou, a to byl velký svátek.

Místní děti

Čím se živíte?

Dělám reklamu, marketing… Mám svou práci rád. Jsem celý den s kreativními lidmi, je to pestré, snažím se to dělat dobře. Normálně, když v televizi začne reklama, tak lidi naštvaně frknou a jdou se vyčůrat. No a moje snaha je, aby zrovna ta moje reklama byla tak dobrá, že ji s potěšením dokoukáte a jdete na ten záchod až později. Dá se tedy říct, že smyslem mé existence je pozdržet vaše vyměšování o 30 sekund. Vznešená role…

Máte šestnáctiletou dceru a dvanáctiletého syna. Jakými mluví jazyky? A jak mezi sebou?

Děti mezi sebou mluví anglicky. Já na ně mluvím česky, Bea maďarsky, oni nám oběma odpovídají anglicky. Tedy když náhodou odpovídají…

V prvních létech s nimi Bea dělala i českou školu. Děti se s otázkami vždycky obracely na ni, a to včetně českého jazyka – je to učitelka, byla to její role v rodině. Mě v tomhle děti velkoryse ignorovaly, i když mezi námi, přece jen jsem na tom s češtinou v rodině nejlíp. Takže třeba sedím u večeře po práci, jím svou polívku, děti si u stolu dělají domácí úkoly a ptají se Bey – „Co je tohle za slovo, kráva je…?“ A Bea jim v klidu odpovídá: „Kráva je přežvýkačka“ a děti si to poslušně zapisují do sešitku. A já se zarazím, říkám si, „Počkat, počkat, učila teď Bea děti slovo přežvýkačka?“ Ale pak pokračuju v polívce… Nebudu přece narušovat ženinu autoritu, navíc děti tu češtinu stejně jednou doženou, až se vrátíme… Jsem v klidu.

Bea s dětmi

A jaký mají děti vztah k Česku?

Děti mají Česko rády, jsou hrdé, když se někdo o Česku zmíní. Ale vím, že doma tam nejsou. Možná nejsou tak úplně doma nikde. Někdy mě to trápí, říkám si, že jsem si sice cestováním splnil životní sen, ale děti jsem tím vykořenil. Utěšuju se tím, že pro nás čtyři je domov samotná naše rodina. Nosíme si ho s sebou, ať jsme kde jsme. Ale co to s dětmi udělá? Nevím.

Jak slavíte Vánoce?

Normálně, po česku, české Vánoce jsou nejhezčí. I někteří muslimští kolegové mi přejou, i dárky jsme od nich dostali.

Arabština není pro nás Slovany moc lehký jazyk. Podařilo se ti ji naučit?

Je to ostuda, ale nemůžu říct, že bych uměl arabsky. Naučil jsem se sice číst a psát, dva roky jsme měli domácí učitelku arabštiny, znám i gramatiku a dost slovíček, ale aktivně nemluvím. Je to hanba. Ale tady se žádný cizinec nenaučí, je tu všechno v angličtině.

Jaké jsou v Kataru školy?

Bea pracuje ve škole našich dětí, takže ústav známe zevnitř. Jsme moc spokojeni. Myslím, že se snaží z dětí vychovat osobnosti. Děti si věří, baví je to, škola všem dětem dává zakusit pocit úspěchu, nikdo není odepsaný – to je důležité, když se lidé cítí úspěšní, tak vidí svět líp. Myslel jsem, že ta škola bude až moc pohodová, že se děti nic nenaučí. Ale kupodivu znalosti taky docela mají. Hodně informací ale berou z YouTube a takových pro mě divných zdrojů. Zvlášť u syna bych byl raději, kdyby víc četl knížky. Ale doba se asi změnila.

Sousedova voliéra pro sokoly

Zaznamenal jsi v Kataru nějaký „divný“ zvyk?

Asi mnohoženství, to bych fakt nedal. Ale ani mi to nehrozí. I kdybych nakrásně přestoupil na islám, tak jsem z náznaků doma vyrozuměl, že tento scénář v mé budoucnosti nefiguruje…

Co svatby a jiné oslavy, zažil jsi nějaké?

No jasně! Když jsem byl poprvé pozvaný na svatbu, měl jsem ohromná očekávání. Jaká bude nevěsta, jestlipak si třeba sundá závoj a uvidím její šaty – to by na místní poměry byly hotové orgie! Ale přátelé mě hned zchladili – nedělej si žádné naděje, tady je všechno tak morální, že svatby se neúčastní dokonce ani nevěsta! A fakt že jo! Mužská a ženská svatba jsou oddělené. Já jsem šel na oslavu s chlapy. Představte si dvě stě mužů ve velké hale, široko daleko ani jedna žena, nejsilnější nápoj je čaj – asi vám dojde, že to není velký odvaz. Srkáme čaj, sníme večeři – obrovské tácy s celými ovcemi položenými na lůžku z rýže, plus několik velkých stolů s kusy velblouda, také na rýži – no a v deset večer je konec. My hosti jdeme domů, ženich odjíždí na ženskou svatbu, která se koná o pár kilometrů dál, v jiném hotelu. Ženy si tam mezi sebou užívají to, že nemusí nosit černý závoj, mají své nejkrásnější šaty – ale když jde ženich, tak na sebe všechny ženy opět rychle hodí černou abáju. Ženich si dojde pro nevěstu a je hotovo.

Bojovníci a muzikanti v tradičním oděvu

A jaké nejdivnější a jaké je nejtypičtější jídlo?

Můj předchozí šéf, hrozně fajn chlapík, miloval velbloudy a někdy nás zval na svou farmu v poušti. Farmu jsem měl rád, ale vůbec jsem nemusel, když nám nabídli čerstvé, ještě horké velbloudí mléko. Když mi to dali poprvé, tak jsem jen zdvořile omočil rty a řekl výborné, zbytek dopiju později. Ne, to musíš vypít na ex, jsi přece chlap! Tak jsem to vypil všechno. Chutnalo to jako aktimel, když ho někdo zahřeje na 60 stupňů a načůrá do něj… Takhle jsem to tehdy popsal ženě a myslel jsem si, že je to fór.

Pak jsem si bohužel přečetl knížku českého cestovatele Aloise Musila, který psal, že nerad pil velbloudí mléko. Že velbloudice při dojení často začne močit a ono to stéká s tím mlékem do nádoby… Od té doby to nepiju vůbec.

Murgh Al Khas, pákistánské „podivuhodné kuře“

Máte v plánu tam zůstat?

Myslím, že z Kataru odejdeme po fotbalovém šampionátu na konci roku 2022, to budu mít pocitově „hotovo“. Ale vrátit se domů… Někdy si říkám, co je vlastně domů. Když léta rajzujete po světě jako my, kousne vás cestovatelský brouk, už nejste nikdy doma úplně „celí“. Stejně budeme muset po čase zase pryč, do tepla.

Měl jsi někdy v plánu to tam zabalit a vrátit se domů?  

Možná první měsíc, přece jen šok z nové práce, jiného přístupu k času. Tehdy jsem si říkal, že jsem se asi zbláznil. Ale zvyknul jsem si rychle. Jsem ten nomád, byl to přece můj sen.

Jak trávíš svůj volný čas?

Čtu a jezdím na kole. Nějak mě tady chytla cyklistika – to je takový typický úraz chlapů ve středním věku – no a jsem soutěživý, jezdím závody, chci vyhrávat. Můj sen je příští rok získat medaili v mé věkové kategorii na otevřeném mistrovství Kataru. Posledně jsem byl pátý. Takže jsem věčně někde v sedle, funím někde v poušti, lidi u mě zpomalují auta a podávají mi lahve vody. Musí na mě být smutný pohled.

Jak vypadá tvůj typický den?

Vstávám třeba ve tři nebo ve čtyři a jdu na kolo – to dělám pětkrát týdně. Začínám tak brzo ráno kvůli horku. Už v březnu, když končím jízdu, tak je třeba 39 stupňů. Pak se vrátím, v liché týdny pracuju z domova kvůli covidu, v sudé jdu normálně do kanceláře. Práce končí tak kolem páté. V šest společně večeříme, pak se třeba celá rodina koukneme na dokument a povídáme si o něm nebo o zprávách ze světa. Já pak zase trošku pracuju nebo něco píšu. Ty večerní diskuse mám nejradši. Snažíme se s dětmi trávit čas, abychom se z toho covidu všichni nezbláznili.

Na co jsi nejvíce hrdý?

Můj největší životní úspěch je vztah s Beou. Teď budeme mít 20 let od svatby… Nedovedeme si představit, že bychom nebyli spolu. To je absolutní základ, který vám dá klid na všechno ostatní. Práce, kolo, čtení a psaní, to je všechno hezké, ale základ je v dobrých vztazích. Je takové anglické rčení – Happy wife, happy life, tj. šťastná manželka, šťastný život – a je to nejlepší rada, co jsem kdy v životě slyšel. Doporučuju každému chlapovi se o to aspoň snažit.

Sjezdovka na dunách

Máš nějaký sen, něco, čeho bys chtěl dosáhnout?

Sny mám, ale praštěné. Vždycky jsem chtěl bavit lidi, jakýmkoli způsobem. Napsat super knížku… Ale už o tom mluvím léta a furt nic, vždycky musím ještě urgentně odnést hrnek do myčky a naposledy se kouknout na Facebook… Někdy už si začínám přiznávat, zvlášť takhle k večeru, že nikdy nic pořádného nenapíšu. Můj další sen je ještě nemožnější – dělat po návratu do Česka stand-up komedii. Takhle člověk na středně stará kolena blbne – je to zřejmě příznak počínající demence.

 

Co bys poradil Čechům a Češkám, kteří se do Kataru chtějí přistěhovat nebo si našli partnera či partnerku z té země?

Mějte odvahu a buďte tolerantní. Já samozřejmě nebudu nikoho odrazovat od partnerství s cizincem – pro mě to funguje. Ale když je kulturní vzdálenost větší, tak předem zvažte, jestli to dáte. Zvlášť v těchto zemích si musíte uvědomit, že si neberete ani tak manžela, ale spíš celou jeho rodinu. Nevěřte, že svého partnera či partnerku změníte. Ale když i tak cítíte, že to za to stojí, tak do toho jděte. Dobrodružství je v životě potřeba. Svět je potřeba objevovat, od toho tu je.

Moc ti děkuju za rozhovor a těším se na stand-up i knížku, protože věřím, že to dáš!

Víc o životě v Kataru si můžete přečíst na Martinově webu www.jarosovi.cz, populární je třeba článek Jak se bydlí v Kataru.

Vojenská přehlídka v Doze.

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

15 reakcí na Češi v cizině – Martin Jaroš – Katar

  1. Čerf napsal:

    Snad Martina potěší, že jsem díky tomuto zajímavému rozhovoru pozdržel všechny své další aktivity včetně vyměšování mnohem déle než o pouhých 30 sekund :-).

  2. Iva napsal:

    Tak tohle bylo uzasny od a do zet! Martin je vtipnej, dobrodruh a jeste rodinny typ ….chci knizku! A vsechny je v cr potkat! 🙂

  3. Zdenka napsal:

    Moc pekne cteni, ktere me dost uklidnilo . Ja jsem Ceska zijici ve Spanelsku a snoubenec je Madar. Takze mam presne stejny pocit, ze doma jsem vlastne tam , kde jsme spolu. Do Ceska se take moc rada vracim. Ale zimu uz bych nedala

  4. Vojtěch Franče napsal:

    Super počtení. Take rad cestuji, za lockdownu aspon takto skrze vad clanek.

  5. Martina napsal:

    Opět super rozhovor, těším se na další. A myslím, že Ostrovanku už čtu nějakých 18 let:)

  6. Jiřina Holá napsal:

    Báječné, jako všechno od Martina.

  7. Kristyna napsal:

    Skvele cteni, jako vzdy. Ten postreh s podvratnym humorem mohu potvrdit; i po 20ti letech zivota na bavorskem venkove mi cesky smysl pro humor hodne chybi, ale nemam to zas tak daleko si “odskocit”.
    Preji vse dobre a tesim se na knizku!

  8. Petr napsal:

    Martine, skvele cteni, jenom uplne neverim, ze mate nejaky padny duvod se vracet v roce 2022 do CR. Verim, ze vam chybi vune lesa, ale jste kosmopolitan a CR vam v soucasne dobe neni schopna nic nabidnout jak z pohledu pracovniho tak lidskeho. Bude muset hledat svoje stesti a spokojenost nekde jinde ato bude sakra tezke, aby se to vyrovnalo Kataru. Drzim palce az se dari vam a mate spokojenou rodinu…

  9. NULI napsal:

    Pájo, vybralas bezva Čecha v cizině, ostatně jako vždy. Martin je dobrý člověk, tak trochu ho znám, je to spolužák mého syna z gymplu. Vždy byl nepřehlédnutelný, výjimečný – ale poctivý a kolegiální.

  10. Dan Daniel napsal:

    jarosovi.cz ctu, pana Jarose na facebooku taky a tady jsem to nemohl vynechat 🙂 takze dekuju za hezke cteni.

  11. Dalibor Smetana napsal:

    paráda
    skvělý článek – skvělý přístup k životu a ke světu.
    good luck to you & and your family.

  12. Ilona napsal:

    Skvělý rozhovor, díky!

  13. Helena napsal:

    Super rozhovor. Po mamince mám maďarské kořeny, o to více mě to zajímalo. V mnohém se s Martinem ztotožňuji. Mám také asi cestovatelskou krev, navštívila jsem mnoho zemí světa. Nezapomenutelné zážitky !

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *