Česká nostalgie

Frankie dlouhán, Jó, třešně zrály, Tam, kde zem duní a další šlágry se ozývají z hospůdky Pod drnem na břehu Sečské přehrady. Scházejí se chlapi ve vaťácích a ženy ve svetrech, rybáři v maskáčích i kotlíkáři v kovbojských kloboukách. Je červenec, já mám na sobě tlustý svetr a bundu, které naštěstí nechávám permanentně na chalupě, když tam jezdívám v říjnu, piju příšerný pivní patok, pozoruju tančící a křepčící padesátníky až sedmdesátníky, zpívám si s hrající kapelou notoricky známé písně a v očích mám slzy.

Fouká studený vítr a nad přehradou zapadá slunce. Ty západy jsou tady prostě jedinečné. Je mi jedno, že je zima  v létě a že se pivo nedá moc pít. Jsem dokonale šťastná, protože právě prožívám znovu své dětství a mládí.

Chlápek, který sedí se mnou u stolu, se mě ptá, odkud jsem a já nevím, co odpovědět, tak říkám, že vlastně odsud. Není to sice pravda, ale neznám odpověď na jeho otázku. Nikde jsem nebydlela déle než deset let, a vlastně nejdéle bydlím na Korfu. Ale tady, na Seči, jsem prožila každičké prázdniny a je to právě tohle místo, kam se pořád vracím.

Náš starý dům, který postavil můj dědeček, je totiž naším domovem. Tady se scházíme. Vešli bychom se sem téměř všichni, kdybychom měli možnost se sejít. Právě tady nás bývalo třeba třicet za mých dětských let. Děti kamarádů našich rodičů spávaly na matracích v půdním pokojíčku, dospělí v pokojích a mládež se vždycky někam poskládala se spacáky. Zpívalo se a hrálo. Muži pracovali na zchátralém domě, ženy vařily pro celý „tábor“ a my děti jsme se koupaly v přehradě, hrály si v lese, chodily do místního kiosku pro zmrzlinu nebo nějaké lízátko a překážely dospělým.

Po revoluci tu jeden místní podnikatel otevřel maličký sklípek pod opravdovým drnem. Tam byl výčep a dvě lavičky, a protože široko daleko nebyla žádná hospoda, za chvilku tu bylo narváno. Lidé postávali pod drnem i nad ním, popíjeli u přehrady a slétávali se ke sklípku jako vosy k medu. A tak bylo třeba hospodu rozšířit.

Ráno se při osmi stupních oblékám do plavek a vrhám se do přehrady. Nohy se mi boří do lehce bahnitého dna a voda je hnědá, ale přesto bych neměnila za azurové vody Karibiku s bílým písečným dnem. Fouká studený vítr a já plavu přes přehradu a z obou stran mě pozorují rybáři, kteří si ťukají na čelo.

Doma si dám horkou sprchu a jdu udělat snídani pro rodiče. Nebe se mračí a vypadá to na pořádnou bouřku. Ptám se, jestli můžu zatopit v krbu a tatínek hned ožije, protože oheň, to je jeho vášeň. A tak uprostřed léta sedíme u ohně, pijeme čaj a povídáme si o starých časech, ale i o těch, které teprve přijdou, na které nahlížíme s obavami. Tatínek se právě dnes dožívá osmdesátky a všichni víme, že náš čas na tomto světě je vyměřen, a tak se snažíme prožít každou společnou chvíli. Kdybych mohla, zůstala bych tu se svmi staroušky celé léto, abych o ně mohla pečovat, sami už tu být nemůžou.

Odpoledne vysvitne sluníčko, tak jdeme na malou procházku a já vysvětluji Ofélii, že si musí lehnout do trávy a dívat se do modrého nebe. Ofélie nechápe, proč by to měla dělat, tak jí říkám, ať to jen zkusí pro ten pocit. A ona to dělá a křičí nadšením: „Jééé, mami, to je krása!“ Já vím, že je. Ležíme tak vedle sebe a takhle si k nám lehne i můj tatínek, pro kterého to není vůbec jednoduché, ale chce taky znovvu prožít ten pocit.

Přestávám přemýšlet nad uplynulým dnem, objednávám si další strašné pivo a zpívám si s ostatními Dajánu a Zuzanu a bavím se s lidmi u našeho stolu. Získávám hned čtyři nové facebookové přátele (zdravím, Káťo, Davide, Honzo a Petře), kteří si myslí, že tohle je úplně obyčejný večer. Ale pro mě je výjimečný. Jsem šťastná, že ho mohu prožít. Utírám slzy dojetí (že se budu jednou dojímat nad amatérskou country muzikou, v místě, kde se během jednoho dne vystřídá čtvero ročních období, by mě v životě ani ve snu nenapadlo..), loučím se s novými kamarády a odcházím tmavou nocí a ve ztichlém domě se ještě chvilku dívám do hořícího ohně.

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Ostrovanka cestuje. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

19 reakcí na Česká nostalgie

  1. NULI napsal:

    Milá Pájo, já taky utírám slzy. Nádherné vyznání! Ale trochu Ti sem zanesu jinou náladu, a to vzpomínkou na můj pobyt na Seči před zrovinka padesáti lety. Bylo mi necelých šestnáct a můj mladší bratr mě poprvé dal nakládačku. Do té doby jsem všechny naše šarvátky vyhrávala, ale tady ve stanu (byli jsme zde s maminkou a nejmladším bráškou na několikadenním pobytu) mě zmydlil. Začalo to nevinně, kvůli hřebenu. Brácha do mě začal bušit, já viděla jeho vztek a hystericky jsem se smála. To zvýšilo jeho zlost. Malý bráška byl u toho, brečel a furt říkal: Nechte toho, nechte toho … Mamka byla někde na prochajdě s taťkou, který za námi přijel. No, skončila jsem s natrženým uchem, moncly pod očima, krvácením z nosu a možná i přeraženou spodní čelistí (až po letech objeveno při jakémsi rentgenu:-) … Ale! Všechno zlé je pro něco dobré. Jela jsem za pár dní na první chmelovou brigádu, maskovala se dermacolem, nějak jsem to v průběhu dne setřela, všimli si toho kluci – budoucí třeťáci, stala jsem se zajímavou – a prožila první velkou chmelovou lásku!

  2. Mára napsal:

    Pájo – já tomu rozumím. Já mám vzpomínky na dětství spojené s jinou přehradou a to Jesenicí u Chebu. Můj otec za komančů vlastníma rukama postavil obyťák z tehdejší dvanácettrojky, ale nepovedlo se mu dostat technickou, protože když jí začal stavět, tak to šlo, ale až jí dostavěl, tak už to zase nešlo a tak s obyťákem dojel akorát na přehradu a tam jsme ho měli místo chatky. Kromě prázdnin u babiček mám s tím spojeno plno dětských zážitků – rodiče nás spolu s mojí ségrou nemohli vždycky dostat z vody, trhali jsme tam ostružiny, chodili pro zmrzku do nedalekého kempu s rodiči grilovali. Auto už tam dnes nestojí – je tam plno moderních karavanů, ale nostalgické vzpomínky mám dodnes.

  3. monika mokosova napsal:

    Pajicka ahoj,
    Gratulujem tatinkovy k narozeninam, nevedela sem, ze jsou stejnej rocnik jak moje mama.
    Kdyz se i mne zeptaji, odkut sem, tezko mi bylo odpovidat na tuhle otazku..
    Mladi, stari…a jenom nemoci, problemy, stres,…
    Zivot se zmenil najednou, ani ve snu bych si nemyslela, ze bude pokracovat jak pokracuje..po 40. ….je to velika zmena i v pocitech…
    Ja sem to uz vse prozila, drive narozena..jeste te ceka mnoho prekvapeni v zivote..
    Mockrat vas libam..
    Pa pa moni

  4. Čerf napsal:

    Moc krásně a citlivě napsané. Ty obyčejné, nenápadné radosti jsou nakonec tím, k čemu se vracíme spolehlivěji, než ke všemu, co jsme tzv. dosáhli. No a říkám si, že plavat v zimě na Korfu nebo v létě v Čechách, to vyjde skoro nastejno, ne? 🙂

  5. Vladimír napsal:

    Každá chvíle,kdy je člověk šťastný je nenahraditelná.Měli bychom je vyhledávat.Zvláště,když se vrátí na místa svého mládí.Zavzpomínat a radovat se z maličkostí je v životě důležité.Letošní léto je jako na houpačce,ale nevěšme hlavu,bude líp.Tvému tátovi přeji co nejvíce zdraví a hodně dalších klidných dnů,ke kulatému výročí.

  6. Pavla napsal:

    Krásné a konejšivě hladivé…
    Na Sečské přehradě jsem byla jednou. Bylo mi asi 12 a stanovali jsme s rodiči a sestrami v Klokočově na zahradě. Tatínek tam jezdil moc rád v dobách svého klukovského mládí a chtěl nám ukázat všechna ta místa, ke kterým se mu vázaly hezké vzpomínky.

    Připojím se ke gratulantům a Tvému tatínkovi také přeji ještě hodně a hodně hezkých dnů prožitých v co nejlepším zdraví po boku blízkých.

    • ostrovanka napsal:

      jeee, to je super, ke klokocovu mam taky blizky vztah. ukazoval vam tisiciletou lipu? a kostelik, ktery postavil muj dedecek?

  7. Iva napsal:

    Ahoj Pavli,
    ani nevíš, co to se mnou dělalo, tohle čtení… Jestli máš české číslo nebo jsi ještě v ČR, brnkni mi, prosím, na můj nový telefon +420 720 028 548. Díky Iva

    • ostrovanka napsal:

      ahoj ivo, prosim, napis mi mail, jo? ja ted v lete na telefonovani nemam ani pomysleni, protoze mam treba 80 telefonatu denne…

  8. Liška napsal:

    Krása. Výborný.
    Tuhle mě překvapilo, že se mi vynořila vzpomínka z dětství při pohledu na džbánek, který jsem vidívala během let pořád, průběžně. A až teď mi došlo, že jsme ho používali s tátou při malování vodovkama neo temperama na vodu. Přes 30 let jsme si na to nevzpomněla. Zdá se, že nostalgie se s věkem mění. Po čtyřicítce tohle a co bude dál? :- )

  9. Iva napsal:

    Je to tak…jako bys to právě teď psala pro mě…nebo jako kdybych to napsala sama, kdybych …

  10. Jana napsal:

    Sec Hoješín…moje dětství v chatach pragodevu,písmenková polévka,chalupařský guláš, veprovka a burty.Ach…:-) 🙂 🙂 🙂 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *