Češi a Slováci v cizině – Julia Szekely – Rumunsko (Transylvánie)

„V pondělí jsem vystoupila z vlaku a v útery už mi na dveře klepal jeden modrooký chlapec, který sice přišel za mojí spolubydlící, ale dnes už sdílíme společné příjmení.“

Abstract vector color map of Romania country

Ahoj Julie, Rumunsko asi nepatří zrovna k zemím, po kterých lidé u nás touží. Ty zde ale žiješ už několik let se svým manželem a dcerkou. Co tě sem přivedlo?

Před lety jsem se dívala na Film Transylvania od Tonyho Gatlifa a tehdy jsem si řekla: „Jéé, tam chci žít.“ Takže si mě ta země vlastně spíše vybrala sama. Neměla jsem pro to žádný racionální důvod, byl to jen pocit, který se za několik let stal skutečností.

V roce 2014 jsem se do Rumunska vydala v rámci programu Erasmus, protože jsem studovala filozofii a angličtinu. Od začátku jsem byla plná nadšení, že se budu několik příštích měsíců probouzet ve své vysněné zemi.

A pak jsi taky měla představu, která se hned naplnila…

Před cestou se mě ptal můj bratranec, co budu v Rumunsku dělat a já jsem mu odpověděla, že jakmile vystoupím z vlaku, najdu si kluka, se kterým budu chodit na kafe… Pozor na to, co si přejete!!

V pondělí jsem vystoupila z vlaku a v úterý už mi na dveře klepal jeden modrooký chlapec, který sice přišel za mojí spolubydlící, ale dnes už sdílíme společné příjmení.

 

Jak k tomu došlo? A kdo je tvůj muž?

Hned od začátku, když vstoupil do pokoje, se mi velmi věnoval, a potom jsme zjistili, že oba mluvíme maďarsky. Pak se podíval nenápadně na můj otevřený notebook, kde viděl, jaký mám facebook a napsal mi.

Ďuro pochází z vesnice asi 8 km od Brašova. To je oblast, kde se mluví rumunsky, maďarsky a německy. My dva se spolu bavíme maďarsky, protože oba jsme v této řeči byli vychováni. I když můj muž mi přijde velmi přitažlivý, když mluví rumunsky.

 

Brali jste se těsně před porodem vaší dcery…. Jaká byla svatba?

Vzrušující… Brali jsme se v Rumunsku a v pondělí jsem jeli vyřízovat papíry do Bukurešti a já jsem po návratu do Brašova začala cítit kontrakce a Ďuro se chytal za hlavu, že to nestihneme a všechno naše úsilí bylo zbytečné. A tak jsem až do obřadu ležela v posteli. A vyšlo to. Lejla se narodila čtyři dny po svatbě.

Žijeme dost neplánovaný a spontánní život, i když máme nějaké opěrné body, které se snažíme dodržovat. Ale jinak necháváme plynout život tak, jak má a přizpůsobujeme se okolnostem.

Narážíš někdy na národnostní rozdíly v partnerství?

Ani ne. Jsme oba dost otevření a přizpůsobiví. Naše starosti a střety ve vztahu nepramení ani tak z toho, že pocházíme z jiných zemí, ale z toho, že jsme muž a žena –dva rozdílné světy.

Skvělé ale je, že se navzájem dokážeme obohatit. Jazykově, kulturně, já Ďura městsky a on zase mě svým vesnickým způsobem a přístupem k přírodě.

 

Co se ti v Rumunsku a na jeho lidech nejvíc líbí?

Na Rumunsku se mi líbí jeho pestrost, energie, klid, svoboda, vtipné situace, jazyk a jídlo. Má pro mě nějaké nevysvětlitelné kouzlo.

Mezi lidmi jsou obrovské rozdíly, ale  je zde mnoho příjemných lidí, které jsem si oblíbila a oni mě.

Jsou pohostinní, rádi nabídnou, když něco mají. Často mi sousedka přinese celý hrnec polévky. Já jsem třeba pekla, odnesla jsem kousek koláče na ochutnání, ale oni přinesou rovnou celý. A nečekají nic nazpět.

 

Máš mezi nimi přátele?

Ano. Ještě na škole jsem se seznámila se dvěma děvčaty – Agi a Ramonou, se kterými jsme dodnes velké kamarádky. V sousedce- tetě Marianě mám velkou oporu. Občas vezme Ďura na kobereček a vykráká ho za uši. Před porodem jsem se jí zmínila, že u nás se tradičně přináší ženě do porodnice „vtáčie mlieko“, což je takový puding s našlehanými bílky, a když jsem se vrátila domů, měla jsem připravenou našlehanou pěnu ve dvoulitrovém hrnci. Moc mě to potěšilo.

Dcera tety Mariany, Bianca, je taky mojí výbornou kamarádkou. Rozebíráme spolu věci od dětských plenek přes spirituální cesty, po sázení fazolí a je to skvělé. Ta laskavost, která z těchto žen vyzařuje, ochota pomoci a připlést se vám do života kdy je to potřeba, ale naopak vás nechat být, když je třeba, pro mě znamenají vnitřní pocit radosti a pokoje.

Díky psaní o životě v Rumunsku jsem se spřátelila se Sárou, Češkou, která zde v té době žila. Dnes už s manželem a dcerkou žijí v Čechách, ale Rumunsko jim chybí a hned, jakmile to dovolí zdravotní stav jejich holčičky, chtějí se vrátit.

 

Čím se živíte?

Já jsem na mateřské dovolené a Ďuro pracuje jako řidič, vozí zaměstnance do práce a zpět a musí být neustále po ruce.

Poslední dobou vyrábím náušnice a občas nějaké prodám. Také máme svoji zahrádku a já tam pěstuji zeleninu a květiny.

Ale zdá se, že budeme muset odejít pracovat na nějakou dobu do ciziny nebo alespoň můj muž.

V Rumunsku se ty lepší platy pohybují okolo 400 eur měsíčně a z toho se sice dá vyžít, ale opravdu člověk nic neušetří. Za vodu platíme 20 eur za tři měsíce, elektřina okolo 30 eur měsíčně, takže to nejsou nijak vysoké položky. Ale nájmy a život je drahý. Nicméně rozdíly jsou obrovské, protože třeba manžel jedné kamarádky je Japonec, pracuje zde pro japonskou firmu a vydělává 3000 eur.

Ceny jsou podobné jako u nás, a Brašov se počítá mezi ty dražší oblasti.

Já nevnímám, že bychom měl nižší životní úroveň. Dobrá strava a čerstvý vzduch je podle mého vnímání světa vysoká životní úroveň.

 

Kde bydlíte?

Bydlíme s tchánem v domku na vesnici asi 8km od Brašova, protože zatím nemáme peníze, abychom se odstěhovali. Sdílíme společnou domácnost, což není ideální. Respektujeme se, ale nemáme mezi sebou žádné vřelé vztahy. On si vaří sám, protože moje jídlo mu nechutná, ale většinu dne je pryč a chodí jen na noc.

Rádi bychom si pořídili svůj dům. Můj sen by byl takový hliněný hobití domek, který bychom si postavili, ale zatím jsme jen ve fázi snění a šetření. Doposud jsme neměli tu odvahu se vrhnout do nejistoty a učinit ten riskantní krok. Takže přešlapujeme na místě, což nás sice znervózňuje, ale zároveň si plně uvědomujeme, že ten krok za nás nikdo jiný neudělá.

V naší oblasti je běžné, že dospělé děti žijí s rodiči, protože se potom o rodiče starají. Takže nikdo se na nás nedívá divně, že žijeme s otcem, je to tu zcela přirozené. Rumuni jsou velmi rodinně založení, i když zrovna u manželovy rodiny to neplatí.

Naši sousedi, vysokoškoláci, žili dlouho v Anglii, ale vracejí se k mamince a budou u ní bydlet, aby se o ni postarali.

 

Jak dlouho ti trvalo naučit se rumunsky?

Začala jsem se učit hned od začátku, protože mě vždy zajímá jazyk země, kde právě pobývám. Ale zde žijeme v maďarsky mluvícím prostředí, takže se můj proces učení trochu zpomaluje. Neumím ještě úplně dokonale, ale už se velmi dobře domluvím. V porodnici se mě ptali, jestli jsem žila v zahraničí, že mám lehký přízvuk. Mají radost, že hovořím jejich jazykem.

 

Rodila jsi ve státní nemocnici? Jaká je tam úroveň zdravotnictví?

Jistě si mnozí představí v souvislosti s Rumunskem ubohý stav nemocnic a zdravotnických zařízení. Ale to je dost velký předsudek. Rozdíly jsou jistě veliké. Já jsem rodila ve státní nemocnici, která má vysokou úroveň.Přístup lékařů a sester byl výborný. Lékařka, která přivedla na svět Leilu, mi byla po dobu celého těhotenství velkou psychickou oporou. Nenutila mě do žádných podpůrných látek které jsem si nepřála. Chodila se mě každý den ptát, jak se cítím, zavolala manželovi a popsala mu průběh porodu. Chtěla bych zdůraznit, že její zájem nebyl podpořen žádným „všimným“.

Předporodní vyšetření v soukromých zařízeních mě stála opravdu balík peněz, ale porod byl zadarmo.

Stalo se ale, že se ztratily mé výsledky z poporodních komplikací, takže už se nikdy nedozvím, co způsobilo moje vysoké teploty.

Od našeho systému se liší hlavně zdravotní pojištění. Není totiž povinné a stačí, když je pojištěný jen jeden člen rodiny a ostatní jsou pojištěni na něj.

Jednou, když měl Ďuro vysoké horečky, jsme museli zavolat sanitku, která ho odvezla na infekční oddělení. Lékařka mě upozornila, že vzhledem k tomu, že nemáme zdravotní pojištění, budeme muset uhradit výjezd sanitky i ošetření. Souhlasila jsem tedy, protože jsem si této situace byla vědomá, ale nakonec se s námi rozloučila a popřála nám pevné zdraví. Řekla, že to je víc, než peníze…

 

Potýkal ses někdy s rozdíly v náboženství nebo kulturními rozdíly?

Ano. I když od nás kulturně nejsou Transylvánci tak daleko. (Naschvál říkám Transylvánci, protože žiji právě zde a Rumunsko je velká země, což se odráží i v její kulturní pestrosti.)

Rozdíl už je v pozdravu. Rumuni se zdraví takto: „Přejeme ti zdraví.“- Telefonický rozhovor běžně končí slovy: „Všecko dobré a hodně zdraví…“. Když byla Leila malá nebo jsme měli malé štěně, lidé se zastavovali a přáli nám: „Ať vám žije!“

Zvláštní je, že se zde peníze darují při narození dítěte, při křtu, svatbě i pohřbu a nejsou to malé sumy, na můj vkus. Já jsem spíš dárečkový typ.Dávám ráda dary osobní, přemýšlím, co by toho druhého potěšilo, ale nechci zavádět své prvky do rumunských tradic a tak jsme při poslední svatbě přátel zvolili zlatou střední cestu – část daru byly peníze a část osobní dárek.

Víra tu je důležitá a Bůh – rumunsky Dumnezeu – je často skloňovaným slovem. Když jsem diktovala v porodnici sestře údaje k vypsání rodného listu dcery, byla v šoku, že v kolonce vyznání musela napsat bez vyznání.

To, že jsme dcerku nepokřtili, sice vzbudilo mnoho otázek, ale moje kamarádky to přijaly bez jakýchkoliv námitek.

 

Jaký je nejdivnější zvyk v Rumunsku?

Opět musím vycházet jen podle toho, co vidím kolem sebe a nejzvláštnější mi připadá, že na stole je vždycky gumový ubrus a když se jí, prostře se na něj ubrus látkový. Nemůžu to pochopit, protože jsem vždycky měla za to, že ten pogumovaný se používá právě proto, aby se při jídle nezašpinil ten látkový.

Dále jsou to neplánované návštěvy. Stojí přede dveřmi a zvoní, že jsou tam a máme zavřít psa, že se ho bojí. Tahle překvapení nemám tak úplně ráda a sama bez pozvání nechodím, i když mi to lidé často vyčítají.

A ještě jedna věc mě napadá, byť to není zvyk. Že se tu každý bojí průvanu. I když je venku 40 stupňů a vzduch stojí.

 

A jaké nejdivnější a jaké je nejtypičtější jídlo?

Nejdivnější je pro mě asi chléb ve vajíčku posypaný cukrem a nejtypičtější jsou sarmale (plněné sladké nebo kyselé zelí , kyselé polévky, mici (válečky z mletého masa) a hodně se zde používá estragon a libeček.

 

Měl jsi někdy v plánu to tam zabalit a vrátit se domů? A proč?

Ano, ale ani ne tak domů jako klidně o ulici dál. A proč? Kvůli muži!! Jednou jsem seděla venku na schodech, hladila jsem psy a sledovala noční oblohu, když okolo mě najednou proběhl Ďuro v trenýrkách a bosý. Vyběhl před bránu, vůbec si mě v tom sprintu nevšimnul. Když jsem na něho volala, co to provádí, vystrašeně se na mě podíval. Myslel jsi, že jsem se sbalila a odjela autem, které právě projíždělo okolo… a to jsem přitom jen uklízela skříň…

Náš jediný plán je být každý den kvůli něčemu šťastní a to, kde to bude, se teprve uvidí. Nikdy nelituji svého rozhodnutí. Tak, jak to je, tak to prostě má být.

 

Jak vypadá tvůj běžný den?

Vstáváme okolo 6.-6.30 a prohlížíme si s Leilou obrázky v knížkých, potom se nasnídáme, já uvařím oběd a pak jdeme na procházku se psem.

V létě si na zahradě prostřeme deku a jsme celý den pod stromem. Hrajeme si tam, jíme, Leila tam i po obědě usne. A když spí, věnuji se některé ze svých oblíbených činností. Píšu, šiju, cvičím jógu, sázím květiny, pletu, háčkuji, čtu, vyrábím náušnice, poslouchám desky, uklízím skříň, anebo usnu s ní.

V podstatě se nic moc zvláštního neděje. Mám ráda, když je venku zima a my se doma příjemně zahřejeme. Mám ráda, když máme hlad a doma se najíme. Mám ráda, když spíme a  máme otevřené okno a venku je slyšet dusot koní. Mám ráda, když v peci praská dřevo a když v noci spokojeně zamlaská náš pes.

 

Když se ohlédneš zpět, je něco, na co jsi opravdu hrdá?

Nevím, jestli se to dá nazvat hrdostí, ale věřím, že mi život přináší to, co je v mých silách zvládnout. Když se dívám na Julii v zrcadle, můžu si říci: „Julie, jsi šikovná, že ses po porodu dokázala bez pomoci o všechno postarat. S Ďurem jste skvělý tým, který naložil do auta  třicetikilového psa a pospíchali s ním na veterinu, když jsi byla v osmém měsíci a Ďuro měl bloklá záda.  Jste skvělý tým, protože jste propašovali v šéfově autě pod sedadlem zavšiveného psa z ulice. Jste skvělý tým, protože když jste po narození Leily museli na pohotovost s mými poporodními problémy, Ďuro hladil malou černou hlavičku a byl odhodlaný se o miminko postarat na potřebnou dobu sám, i když takto malé dítě předtím v životě neviděl….“

Myslím, že jsme skvělý tým, protože i když náš vztah občas visí na tenkém vlásku, umíme z něj nakonec zase udělat pevný provaz. (V tuto chvíli visí zase na vlásku, tak snad z toho to lano opět uděláme.)

Máš nějaké přání a touhy do budoucna?

Chtěla bych mít vlastní dům u lesa. Pak bych si přála, aby byly i dále průchozí hranice, abychom se mohli vídat s rodinou. Peníze pro mě moc neznamenají, ale chtěla bych mít dost, abych mohla v pohodě, byť skromně, žít. Chci se věnovat dcerce, aby vyrůstala jako svobodná duše. Nechci ji ubít školou a Ďuro mě naštěstí podporuje.

Ráda bych dělala něco, abych se jí mohla věnovat. Aby mi psaní, navrhování šatů, výroba náušnic nebo pěstování květin vydělalo peníze. Abychom mohli být třeba dva měsíce v Řecku nebo na Slovensku. Píšu svoje zážitky na blog a ráda bych jednou napsala knížku o životě v Rumunsku. Sice jsem vyhrála na Slovensku  dve literární soutěže s povídkami z rumunského prostředí, ale jsem nenašla dostatek odvahy poslat své psaní někam dál.

Milá Julie, díky za rozhovor a doufám, že si tvé zážitky budeme moci brzy přečíst v knížce!

Zde je zatím možno si je přečíst na blogu:

https://www.pribehyzostrechy.sk/

fb:

https://www.facebook.com/storiesfromtheroof

a tady si můžete prohlédnout a zakoupit ručně vyráběné naušnice z Juliiny dílny.

https://www.facebook.com/Szeju-bijoux-101733178373462

 

 

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 reakce na Češi a Slováci v cizině – Julia Szekely – Rumunsko (Transylvánie)

  1. Martin napsal:

    Krasny, necham to precit sve pani, ktera je Madarka z Rumunska. My jezdime obvykle do Kolozsvaru a do Szatmaru, ale Brasov je pry taky moc pekny.

    • ostrovanka napsal:

      Martine, máte Rumunsko procestované? Některé fotky, na které jsem se dívala, jsou úplně neuvěřitelné. ta země musí mít krásná místa.

  2. Dušan napsal:

    Nejdříve jsem si přečetl tento článek. Jsou tam pěkné, silné postřehy ladně napsané. Potom jsem se, vlastně proti své vůli začetl i do blogu. Je tam hodně myšlenek a hodně citu. To není běžné. Je v tom život.
    Někdy silné prožívání potřebuje odstup života. Je to jako zředění ouza vodou na správnou míru, ve vhodný čas?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *