Ač se s Angličany stýkám a kamarádím už od nepaměti, o noci Guye Fawkese jsem slyšela vůbec poprvé. Šlo prý o člověka a skupinu kolem něj, která se pokusila v roce 1605 zapálit londýnský Parlament. Akce byla ale zavčas odhalena a viník potrestán. Každým rokem se tedy 5.listopadu oslavuje jeho dopadení, dělají se různé večírky a upaluje se vycpaný panák představující hlavního antihrdinu.
Nás na večírek minulý týden /trocha zpoždění oproti určenému datu tu není žádný problém, hlavně, že je pořád co slavit/ pozval polský Angličan Jan, se kterým jsme se seznámili loni ve vesnické taverně. Dobrosrdečný chlapík s červeným až promodralým alkoholickým nosem, který, když se napije, začne všechny kolem sebe obracet na katolickou víru.
Nevím, zda-li je zovna tohle známka stárnutí, ale mě se na žádný mejdan vůbec nechtělo. K tomu všemu začalo pršet a děti si doma tiše hrály. Já jsem měla chuť zalézt do postele a číst si. Ale Adonis právě dodělával svoji řeckou specialitu-soutzukakia-kterou jsme hodlali přinést s sebou a k tomu všemu mi řekl, že Jan by byl hrozně zklamaný a tak jsme nasedli do auta a vyrazili.
Déšť cestou tak zhoustnul, že stěrače naprosto nestačily odhrnovat proudy vody. V autě bylo zamlženo, Ofélie usnula a Janýsek si stěžoval, že je mu špatně a otevíral okýnko, takže byl za chvilku celý promáčený. Adonis jel jako šílenec, ač nic neviděl a já jsem tiše zuřila.
Jan poprosil každého, aby přinesl nějaké jídlo a láhev vína. Když jsme dorazili, na místě už postávalo pár Angličanů. Jan běhal do půl těla sem a tam a byl evidentně nervozní z toho, že je špatné počasí a nedá se sedět na zahradě, že možná Guy Fawkes nebude hořet a taky z toho, že místo 25 lidí jich přišlo o dvanáct míň a ti ostatní ani nezavolali.
Na stůl se začalo vybalovat donesené jídlo… Asi čtyřicetiletá Angličanka Sue, která přijela v kožené bundě na motorce, vyndala na stůl načaté slané sušenky ve tvaru rybiček. A jedno pivo Amstel…
Muž ve středním věku přinesl plastikovou mističku s tzatziki zakoupeným v místním supermarketu. Tlustá Irka donesla krabičku sladkostí a padesátník s chybějící většinou svých zubů přinesl dvě lahve vína otřesné kvality z Lidlu.
Naštěstí Adonis udělal dost soutzukakia a rýže a Jan uvařil kotel mletého masa s fazolemi na způsob chilli con carne a oslava mohla začít.
Ve společnosti jsem téměř nikoho neznala a tak jsem se dala s pár lidmi do řeči. Zjistila jsem jednu pozoruhodnou skutečnost: že většina lidí Britské národnosti sem na Korfu před něčím utekla.
Pětapadesátiletá Sarah s roztroušenou sklerozou v ne příliš pokročilém stádiu, která v Birminghamu učila v mateřské školce, dělá uklízečku, protože nenávidí anglické podnebí.
Bezzubý muž zase nemohl platit drahou hypotéku na dům v Leedsu, tak ji prodal a koupil si zde malý domek za zlomek leedské ceny. Zatím se seznamuje s řeckou kulturou tak, že popíjí s ostatními Angličany v místní hospodě a až mu dojdou peníze, nějaká práce se snad najde.
Jan, náš hostitel, prodal v Anglii všechno, co měl, protože tam nechtěl dále žít z rodinných důvodů a tak si zde postavil útulný domeček a malou truhlářskou dílnu, jenže mu utekla manželka a kšefty mu moc nejdou, tak se musí každých pár měsíců vydat do Anglie vydělat nějaké peníze na stavbách.
Šarmantní lehce prošedivělý muž s lišáckým úsměvem, který dříve dělal montéra lešení, si ještě v Anglii nabrnknul zámožnou sympatickou a důvěřivou dámu, se kterou se odstěhoval sem do jednoho luxusního domu. Muž v sobě objevil léčitelské schopnosti a pokud nepije s místními Angličany u Elisabeth v hospodě, živí se velice slušně svým léčitelstvím.
Nakonec se seznamuji s Ruskou Natálií.Přivedla ji sem jedna řecká rodina, u níž se už dva roky stará o jejich nemohoucí babičku. Celou dobu jsem si myslela, že je to tichá Angličanka. Když jsem jí něco říkala, jen se usmívala a pokyvovala hlavou. Jakmile ale zjistila, že mluvím špatně rusky, nechtěla už se ode mne hnout ani na krok. Neustále mě líbala na tvář a chválila mi můj charóšij rúskyj akcjent. Chuděrka neumí jiný jazyk a tak už si dlouho s nikým nepopovídala.
Po pár hodinách Jan na zahradě polévá benzínem a zapaluje vycpaného Fawkese, rozjaření Angličani začínají tancovat a Natalie se obdivně dívá na Jana. Z vína jí zčervenaly tváře a ona se šťastně usmívá a šeptá mi, že Jan je óčeň charóšij čelavjék. A když ji Jan vyzve k tanci, idylce už nechybí vůbec nic a my se pomalu vytrácíme do deštivé tmy.
🙂 No to je zase story! Predpokladam, ze to je ten samy Jan, ktery u vas byl na Vanoce, vid?
Amstel anačaté sušenky, jo? Jedna moje kamarádka dostala načaté sušenky od svého amerického přítele jako dárek na rozloučenou ,-) on byl vůbec pěkný dáreček :)))
Podobne Anglicany s podobnymi duvody tu mame taky..:)
no ale to je krásný příběh plný nostalgie a úplně jsem cítila ten pocit, když jsi psala, že jsi chtěla zalézt do pelíšku a číst si….mám takové choutky v tomto mrazivém období poměrně často..v krbu praskající oheň, jinak klid a teploučko a za okny mráz a nevlídno. A s tou Ruskou mě to až dojímá. Kéž by se jí splnily i ty nejtajnější sny….Krásný večer do Kerkyry z mrazivého Valašska. edita a spol.
Taky jsem si na tohoJana matně vzpomněla, pěkně se ten příběh čte (když jsem momentálně v teplíčku u netu).
Jenda: ano, máš dobrou paměť!
Gomba: Možná mi vtom zkoumání mentalit něco uniklo)
L: jsou vsude, bez vyjimky!
Edita: Rusce vyridim…
Nuli: diky. Jan je prave u nas. brzy napisu nejake pokracovani. Bude tu zrejme spat, protoze vypil vic nez male mnozstvi becherovky:))