Prachy v prachu

eura

Téma uprchlíků zcela zastínilo dluhovou krizi v Řecku. Bohužel jen tak, že se o ní v Čechách už skoro nemluví, ale to neznamená, že někam zmizela. Je tady a je citelná.

Když nám tu loni v létě zavřeli banky a pak zavedli kapitálové kontroly, mysleli si všichni, že to je jen dočasné. Banky se sice otevřely po několika týdnech, ale kapitálové kontroly přetrvávají a asi jen tak hned neskončí.

V praxi to znamená, že si každý, kdo má nějaké peníze na řeckém účtu, může vybrat týdně 420 eur. Buď přímo z banky nebo kartou, ale víc prostě ne.

A tak se každé pondělí (ale i v jiné dny) tlačí v bankách ti, kteří nemají karty (a takových je zde pořád ještě opravdu hodně) a vybírají si po částech své peníze. Někdo na živobytí, jiný zase postupně své úspory, protože nikdo neví, s čím vláda přijde příště, a tak se mnoho lidí o své peníze obává.

Od předminulého týdne se totiž stahuje z oběhu pětiseteurová bankovka. Mluví se o tom po celé EU, ovšem jen v Řecku se může platná bankovka stát ze dne na den nežádoucí. V jedné bance tvrdí, že bankovky měnit nesmí, ale že si ji člověk může uložit na účet a další týden si vybrat svých 420 povolených eur. A v další bance chtějí za výměnu pětiseteurovky poplatek pět eur. Nu, proč si neudělat byznys tam, kde to jde. Stejně se o pětistovkách říká, že jsou to matracové bankovky, tedy takové, které si lidé vybrali ze strachu před krachem země a schovali pod matrací. Anebo samozřejmě černé peníze. Prý se nejvíc pětiseteurových bankovek nachází v Rusku. Zajímavé.

Zdá se, že Řecku protéká tolik peněz mezi prsty, že se stát rozhodl kontrolovat úplně všechno. Ale to vám musím nejdříve nastínit ranní historku z banky. Adonis si potřeboval vyzvednout víc, než 420 eur, což jde jen tak, že si každý z vlastníků účtu vyzvedne tu svoji povolenou částku. Jenže já, i když jsem byla napsaná jako spolumajitelka, jsem neměla podpisové právo, a tak nám v bance peníze nevydali. Paní za přepážkou nám ale napsala na papír, co všechno si musíme přinést, abych podpisové právo dostala: platný doklad totožnosti, daňové přiznání, originální potvrzení o přidělení daňového čísla, účet za elektřinu (psaný na Adonisovu babičku, která je dobrých čtyřicet let po smrti) a účet za pevnou telefonní linku.

Do banky se v Řecku už dnes nedá jen tak vejít jako u nás. Všude už jsou dvojité dveře. Takže jedněmi člověk vejde, za ním se dveře zamknou, pak je chvíli zcela klaustrofobicky uzamčen v proskleném prostoru, dokud se neotevřou další dveře, kterými se do banky chodí. Opravdu důmyslné zařízení proti zlodějům, ale v zásadě i proti klientům, jako jsem třeba já.

I přesto, že byla středa, banka byla plná lidí. Asi nestihli vybrat ani v pondělí ani v úterý. Šli jsme do prvního patra na centrum pro zákazníky, kde sedělo u svých psacích stolů oddělených prosklenými překážkami asi šest zaměstnanců banky. Jeden z nich měl na židlích pro klienty volno, a tak i přesto, že telefonoval, nás posunky vyzval, ať se posadíme, a před pusu si dal ruku a zakryl tak i sluchátko, aby nebylo slyšet, co si povídá.
„No jasně, že se zastavím, jo, půjdem pak na fotbal… blabla blabla…atd.,“ slyšeli jsme i přes jeho šepot a trpělivě čekali. Pak se vřele rozloučil s kamarádem a mohli jsme jít na věc.

Georgios (tak se náš bankéř jmenoval) se tvářil moc mile a přátelsky. Pak si vyslechl, jaký máme požadavek a vzal si Adonisovu vkladní knížku (opravdu, to tu ještě existuje). Vložil ji do tiskárny, vytáhl ji a pak se na Adonise podíval, rozhlédl se okolo a povídá mu: „Pane, vy tam máte pět milionu eur!“

Měla jsem dojem, že špatně slyším. Zadívala jsem se na svého muže a zkoumala výraz v jeho tváři. Adonis se začal smát a já jsem na chviličku, ale opravdu úplně malinkou, zaváhala, zda vlastně vůbec vím, s kým to žiju taková léta. Vedle mě sedí snad nejšetrnější milionář na světě!!!

Bankéř Georgios se ale vůbec netvářil, jako že žertuje. Adonis se tedy přestal smát, ale nechtěl úplně přijít o tu blahou iluzi boháče, a tak se s vážnou tváří Georgiose zeptal: „Mohl byste mi ty peníze tedy na místě vyplatit?“

Georgios na chvíli zapomněl na kapitálové kontroly a začal vkladní knížku trochu víc zkoumat. Po deseti minutách hledání v počítači zjistil, že to jsou peníze v drachmách, které kdy tímto účtem prošly, akorát nikde není napsáno, že to je jiná měna.

Po vysvětlení situace jsme tedy přešli k řešení té zdánlivě jednoduché záležitosti – k podpisovému právu.

A pak nastalo kolečko otázek. Kromě obligátního jména mého otce jsem musela zodpovědět, jak dlouho žiju v domě u svatého Spyridona, zda je dům nájemní či v osobním vlastnictví, zda Adonis může prokázat, že je opravdu lékař (nevěděl jak, tak vytáhl průkazku z knihovny, kde je to napsáno), jak dlouho už je lékařem a jakou má specializaci. Po hodině a půl, kdy už snad zbývaly pouze otázky typu – kdy jsem byla naposledy u gynekologa a zda moje děti chodí včas spát, jsem dostala slavnostně k podpisu asi šestnáct papírů.

Po lehkém zklamání (ale zároveň velké úlevě, protože představa, že svého muže fakt vůbec neznám, ale taky že máme na účtě miliony, jejichž vybrání by nám trvalo 476 let, byla dost děsivá), jsem vzala svého muže za ruku a kráčeli jsme probouzejícím se městem směrem k domovu. Po cestě jsme si nakoupili čerstvé pečivo a doma si sedli ke stolu, abychom se společně nasnídali. Adonis nic neříkal a tvářil se zadumaně. „Taky přemýšlíš o tom samém jako já?“ Roztržitě se na mě podíval a chvilku mu trvalo, než se začal soustředit. Pak vzal kalkulačku a řekl tichým hlasem: „Čytřista sedmdesát šest?“ Začala jsem se smát: „Jo!“ odpověděla jsem a dala mu pusu.

Příspěvek byl publikován v rubrice Instituce, nemocnice, černá složka zdraví, Řecká krize, Život na ostrově. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 reakcí na Prachy v prachu

  1. toffo napsal:

    Vy jste zlatíčka!

  2. Eva T. napsal:

    Pavlo, Vas pribeh me moc pobavil 🙂
    Recko je proste jedinecne 🙂

  3. Mára napsal:

    Pájo jestli takhle ti bankéři v Řecku občas vypláceli miliony lidem, který je ve skutečnosti neměli, či nerozeznali eura od drachem, tak začínám tý krizi rozumět. 🙂
    A té zvýšené bezpečnosti se nedivím – když si člověk uvědomí kolik lidí musí být naštavných, že si nemůže vybrat úspory, tak co kdyby náhodou někomu ruplo a přišel si ukrást svoje peníze. 🙂

  4. jenkaa napsal:

    Ostrovanko, krásné.-)) ale buď v klidu, mnoho lidi zde žije z týdenního limitu Vašeho výběru a to klasickým odřením měsíční práce v plném úvazku. Ale tím nechci snižovat obavy lidi, kteří něco mají, a nemůžou vybrat, anebo obecně……jak to je možné. Ale co se verifikace týče, asi jsme unikát, a to já osobně ……chci prosím vědět zůstatek dluhu u banky. Pominu li automaty, stlačte to a to…..tak když se konečně dokopu k bankovnímu zaměstnanci, a opravdu neznám 16 ti místní kód karty ani zpaměti, ani jej nemám napsán, karta je už léta nefunkční a splaceno je tak 250 % půjčené částky (ano vím, jen idiot to může udělat), tak nastane při dotazu, dlužím ještě něco? Kolotoč. tel. číslo , vzpomenu si, co jsem měla za telefon, ano, i příjmení maminy za svobodna, i bývalé bydliště a nejoblíbenější film a pak mi erudovaný bankovní zaměstnanec řekne, jo tak, Vy jste si změnila telefon i bydliště?????????????????????????No tak to musíte k notáři, ověřit podpis k dané změně údajů…..ne, neřekneme Vám, zda jste am už zaplatila 300 % půjčené částky, my jsme gentlmani a seriózní evropská bankovní instituce, no, nevíme, zda máte ještě něco platit, pokud nám prostě nezdělíte ten 16 ti číselný kód.

  5. ostrovanka napsal:

    😀 v řecku není nic nemožné. i když jak je vidět z komenářů, ani v česku to není vždycky úplně jednoduché. a pokud je ten šílený dluh přece jen v drachmách a někdo to prostě zapomněl přepočítat, tak je to fakt dobrá zpráva 🙂

  6. Káča napsal:

    Díky za milé vtipné vyprávění!

  7. Vladimír napsal:

    Myslím,že se Pavlo vůbec nenudíš.U nás obdobné,ale v jiných úředních záležitostech.Člověk se opravdu někdy nestačí divit.Co dodat,vydržať,bude líp!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *