Opakování-matka moudrosti…

Z mýho deníčku 17. 11. 1989

 

Linda s Eli se mě ptaly, jestli půjdu taky na Albertov. Prej je tam povolená demonstrace. Půjdou snad i třeťáci, a tak můžem jít, my druhačky, s nima. „Tak v půl čtvrtý na Karláku u Elišky Krásnohorský,“ upřesnila Eli místo srazu.

Já jsem šla ještě navštívit svý kámoše na Jiřáku a pak jsem jela tramvají od W. Piecka, ale tramvaj jela místo deseti minut půl hodiny, takže jsem přišla pozdě. S kytkou v ruce jsem se rozhlížela, jestli někde uvidím holky, ale kolem mě byly jen samý neznámý tváře.

Vydala jsem se za pochodujícím davem a brzy naštěstí potkala ségřiny bejvalý spolužáky z gymplu, ke kterým jsem se s úlevou přidala.

Z Albertova se šlo na Vyšehrad. Když jsem se rozhlídla kolem sebe, neviděla jsem ani začátek ani konec zástupu. Na Vyšehradě to bylo nádherný, byla už docela tma a všichni měli zapálený svíčky. Pak jsme šli Vyšehradskou ulicí až k Národnímu divadlu.

Kluci se mi ztratili z očí, a tak jsem se prostě nechala unášet davem. Po nábřeží se šlo úplně skvěle. Lidi byli děsně šťastný a z Národního divadla nám mávali herci. No prostě nádherná atmosféra. Z tramvají vystupovaly zástupy a přidávaly se k nám.

Pokračovali jsme směrem k Máji, ale já jsem si najednou všimla, že už nejsem v polovině davu, ale na konci. Zástup uzavírala kolona „Bílejch helem“. Otočili jsme se proti nim a skandovali různý hesla.

Když si vyndávali obušky, sedli jsme si všichni na zem a zpívali hymnu. Celkem snad osmkrát. Bylo to strašný psychický vypětí. Pak se začaly posílat dopředu svíčky a ty se stavěly jako taková hradba mezi náma a policajtama.

Ti stáli a koukali na nás. Já jsem měla šílenej strach, byla jsem najednou úplně sama. Chytla jsem za ruku nějakýho cizího chlapa, stisknul mi ji a usmál se na mě, ale bylo vidět, že se taky bojí. Najednou se všichni začali tlačit směrem k Mikulandský ulici.

Chytla mě šílená panika. Vlezla jsem do průjezdu v Mikulandský, kde se nás asi třicet narvalo do bytu k nějakýmu hodnýmu pánovi, kterej nás tam nechal. Skoro nikdo nic neříkal, všichni jsme byli úplně zticha. Zvenku jsme slyšeli hroznej řev. Bylo to fakt hnusný.

Když jsme z bytu vylezli, viděli jsme v podloubí kaluže krve a utrženej rukáv od košile. Naproti stály dvě sanitky a kolem na zemi byla spousta zapálenejch svíček.

Moc ráda bych poděkovala neznámýmu pánovi, kterej nás před více než dvaceti lety pustil do svýho bytu.

A sametový revoluci za to, že mi otevřela cestu do světa. Díky!

Z knihy Sonjin deník

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

12 reakcí na Opakování-matka moudrosti…

  1. Slávek z Turnerky napsal:

    Ty seš fakt literární talent! Až mně mrazilo.
    Jestli budeš mít čas pusť si ty nahrávky co jsem daroval Českému rozhlasu.
    Je to na http://www.znovu89.cz Sametové retro radio.

    Už máme letenky na 30.11. a 5.12. zpátky. Těšíme se! Slávek s Klárou

  2. kaschika napsal:

    Pěkná vzpomínka. Tedy myslím hlavně na toho neznámého pána …

  3. Čerf napsal:

    Zajímavá vzpomínka. Taky jsem zavzpomínal a vypadá to, že jsem tou dobou nebyl zas tak daleko :-). Pán si určitě zaslouží poděkování.

  4. NULI napsal:

    Čirou náhodou jsem viděla v minulých dnech nějaké povídání s komentátorkou Marií Tomsovou, která k sobě do bytu v Mikulandský pustila lidi (byla těhotná a za pár dní rodila) a snad vnuka muže, který taky k sobě pustil několik lidí. Snad to byli jediní 2 lidé, kteří tam v Mikulandské otevřeli byty účastníkům pochodu. Policajti prý vytáhli ven i lidi, co byli na chodbách, ale do bytů nešli (možná nesměli, nevím). Pájo, vlastně Sonjo, díky za vzpomínku …

  5. M.Amar napsal:

    Já sice minulý režim příliš nepamatuju, byly mi tři, když skončil, ale je mi tak nějak dneska trochu smutno, když jsem četla různé komentáře před pár dny….

    Všechno dnes není ideální, to ne, ale to ani předtím rozhodně nebylo. Lidi si to často idealizujou. Nedávno byla tady v ČB přednáška nebo spíš povídání s paní Věrou Sosnarovou, která byla devatenáct let v gulagu…. Zajímalo by mě, proč komunismus lidi tolerujou, ale fašismus ne. Nebo spíš proč netolerujou fašismus, ale komunismus jo. Přitom je to jedna mince, akorát jedna strana je panna, druhá orel….

    Myslím, že si Češi vůbec nemají na co stěžovat, žije se nám líp, než půlce světa a měli bychom za to být vděčný. Každý svýho štěstí strůjce, spousta věcí se dá ovlivnit, ale nadávat v hospodě a nehnout zadkem je jednodušší….

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *