Cesta domů

IMG_2567

Nevím, čím jsem se zasloužila o to, že mám takové štěstí. Na skvělou rodinu, výborné přátele.

Tentokrát jsem měla všude i neskutečné štěstí na krásné počasí. Praha byla prostě kouzelná, zalitá říjnovým sluncem, když jsem se procházela jejími uličkami s Isabellou a Andersem, mými kamarády z londýnské školy, kde jsme se setkali před více, než dvaceti lety.

Anders je úspěšný právník a úžasný muzikant. Ale hlavně fantastický člověk. Isabella od našeho posledního setkání ve třech porodila dvě děti a stala se šéfkou kulturní sekce švýcarské televize. Do Prahy ale místo v kostýmku přijela v teniskách a naboso a chovala se úplně stejně jako tenkrát, když jí bylo sedmnáct.

Seděli jsme na terásce jedné pražské hospůdky a pili pivo. Já jsem jim překládala úryvky, kde se o nich zmiňuji, ze své knížky Sonjin deník, a tak nám čas rychle plynul. Anders potom objednal láhev červeného vína Rioja a při ní jsme se bavili, jako bychom se rozešli naposledy včera.

Víkend utekl jako nic a Isabelle málem uletělo letadlo, protože objednaný taxík nabral omylem někoho jiného. Před hotelem jsem v panice oslovila řidiče velkého auta, který zrovna nakládal dva cestující, zdali nejede na letiště. „Da,“ odpověděl mi rusky a pokynul nám, ať si naložíme věci. Neuvěřitelné. Pán nás dokonce vzal na druhý terminál dřív, než odvezl své ruské klienty na první terminál, protože ti měli víc času. A ti kupodivu vůbec nic nenamítali, i přesto, že za cestu platili oni. Poprvé v životě jsem Rusům byla upřímně vděčná za jejich záchranu a intervenci do našich životů.

Za pár dní nastal i pro mě čas loučení. To je vždycky těžké, hlavně loučení s rodiči, ke kterým chovám čím dál něžnější city. Pak moje cesta směřovala do Londýna. Z Prahy na Korfu totiž už nic neletí, ale z Londýna se létá až do konce října. Když už takhle komplikovaně, udělám si alespoň víkend v Londýně, pomyslela jsem si a napsala své kamarádce a bývalé šéfové Petronelle, jestli u ní můžu bydlet.

Tahle nesktutečně přátelská žena mi okamžitě odepsala, že se na mě strašně těší. V pátek mě vyzvedla na autobusové zastávce a pak zavedla do skvělé italské restaurace Riccardo, která patří jejímu příteli. Zavzpomínaly jsme na staré dobré časy v Praze, kde měla svoji firmu s tričky a mikinami a popily hojně skvělého vína.

Pak jsem se rozhodla zavolat Williamovi. Ten si spletl můj přílet o měsíc, takže mě čekal až v listopadu, ale bryskně mi nabídnul, abych s ním šla na druhý den v poledne do kina, protože v Londýně se právě koná filmový festival a tak William chodí na dva filmy denně, jako správný filmový maniak. Pak prý můžeme jít na oběd.

Rozhodla jsem se využít volného času dopoledne a dojít z Chelsea až na Leicester square pěšky. Zakoupila jsme mapu a vyšla do teplého, podmračeného a lehce větrného dne. Podzimní listí poletovalo po nádherných londýnských ulicích a z mraků sem tam vysvitlo sluníčko.

Vydala jsem se po stopách mého mládí. Našla jsem ulici i dům, kam jsem chodila do školy učit se anglicky. Dokonce i hospoda, kde jsme s Isabellou a Andersem uzavřeli dohodu o věčném přátelství, stojí na svém místě. Celé okolí se ale mezitím změnilo. Pokračovala jsem pak na Knightsbridge, kde jsem si konečně poprvé v životě prohlédla obchodní dům Harrods s luxusním zbožím. Překvapilo mě, jak málo v něm bylo lidí. Většinou podobní čumilové jako já, ale platit u pokladny jsem neviděla ani jediného člověka.

 

Piccadily circus mi přišel mnohem menší, než jsem ho měla v paměti a na Leicester square jsem našla kino a čekala na Williama, který přijel s obligátním čtvrthodinovým zpožděním, takže hned, jak jsme vstoupili do sálu, začal se film promítat. Byla to premiéra australského filmu Son of a gun a po ní následovala beseda se sympatickým mladým režisérem. William měl chvíli poté naplánovanou schůzku s nějakým svým novým objevem, takže na rychlý oběd jsme měli asi dvacet minut času. Pak jsme se rozloučili a on slíbil, že přijde večer, než půjde na další film, k Riccardovi do restaurace.

Pak jsem pokračovala pěšky přes Trafalgar square, okolo Big Benu a budov parlamentu a u Buckinghamského paláce začalo jemně mrholit, což mě ale neodradilo od další cesty. Ostatně, deštík dost brzy zase ustal.

Vzpomínám na krásný víkend ve společnosti přátel, na nedělní slunečné ráno u řeky Temže, na poslední oběd u Riccarda a na Petronellu, která člověku umí dát pocit výjimečnosti.

Nejlepší ze všeho je ale návrat a náruč mého Adonise a mých milovaných dětí. Domov, kde je mi tak dobře, že i kdyby mi někdo nabídnul jakkoliv luxusní a bezstarostný život, neměnila bych za nic na světě. Vrátila jsem se totiž tam, kde to mám na světě nejradši.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

9 reakcí na Cesta domů

  1. Irena napsal:

    A tak to ma byt :).

  2. edita napsal:

    Krásně napsáno! Pozdravuj svou svělou rodinku…edita z Valach

  3. Wilson napsal:

    Klasicky skvělé počteníčko.Doma je ale doma.Co si budeme vykládat.Všechny na milovaném Korfu zdraví Val Mez a Zdenek

  4. Čerf napsal:

    Je skvělé mít báječnou rodinu a báječné přátele. A dobře srovnané priority :-).

  5. Eliza napsal:

    Každý den jsem vděčná i za minutové zprávy, či sebemenší akce v kruhu mých blízkých.
    Jak se vytrácejí z našich životů ti, kteří tady s námi byli, tak o to více s nimi toužíme znovu být.

  6. Barunka.l napsal:

    Taky miluji tyhle návraty na známá místa, ta setkání s úžasnými lidmi, kteří mi ovlivnili život a taky se nakonec hrozně ráda vracím domů. Přeji příjemný podzim, ať už to bude kdekoliv…:o)

  7. ostrovanka napsal:

    diky za prani a za pozdravy. eli- uplne souhlasim…

  8. Magda z Brna napsal:

    čím jste se zasloužila o to, že máte štěstí, rodinu, přátele? No přece tím, že jste úžasná baba (to je hromadné označení pro :manželka, matka, kamarádka….). Aneb jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Zdravím Vás i celé Řecko. Už se tam zase, jako každý rok, těším.

  9. ostrovanka napsal:

    to je ale mile, dekuji!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *