O cikánech (…a nádherném podzimu)

Po třídenní tmě a proudech deště, které zaplavily celý ostrov, dnes konečně zase vysvitlo sluníčko. Nebe bez mráčku, něco přes dvacet stupňů, na horách na protější pevnině se objevil první sníh. Nádhera. Vyrazila jsem s Ofélií na projížďku na kole a na cestě zpět potkala dvě staré cikánky sedící na lavičce, bezzubé, s cigárem v puse.

Vrátila jsem se k nim a zeptala se, jestli chtějí nějaké oblečení. Jedna mi okamžitě začal chtít věštit z ruky, ale druhá ji napomenula, ať mě nezdržuje a prý ať utíkám, že tam moc dlouho nebudou.

Šla jsem rychle domů a vzala pytel, kam už několik měsíců schovávám hračky, oblečení po dětech, po mě a to, co jsem tajně vyřadila Adonisovi a bežela nazpět.

S cikány je to tady docela zábavné. V Řecku jsou víceméně kočovní, někde si vždycky rozbijí svůj stanový tábor a poté muži jezdí po vesnicích s dodávkami a megafonem vykřikují, co nabízejí:- Kuuuuuuřatáááá živá, pláááástikové židlééé, kobercééé, sluuunečníkýýý, papíííírovííí draciii, vejcéééééééé- atd. Ženy většinou prodávají na náměstí nafukovací balónky plněné heliem za nehorázné ceny a děti chodí bosé po ulicích a prodávají papírové kapesníky nebo žebrají. Tady na ostrově existuje jedna cikánská osada, kde si její obyvatelé načerno postavili fušované baráčky, místo střechy igelity a mezi tím vším ohniště a hromada odpadků.

Ty dvě stařeny na mě opravdu čekaly a zíraly směrem, odkud jsem měla přijít. Samozřejmě jsem očekávala, že mi řeknou i o peníze, to už je u nich takový zvyk místo poděkování. Mám vždycky pro tuto příležitost připravenou historku, jak jsem nezaměstnaná matka od dvou dětí a proto jim můžu dát oblečení, ale peníze ne. To je většinou už v půlce věty přestane bavit a nechají mě být. Tentokrát jsem se ale přepočítala. Kritickým okem začaly okamžitě prohlížet pytel s věcmi a pak jedna z nich dodala:- holka, a kilo špaget bys mi dát nemohla, ať mám co uvařit rodině?

Rozloučila jsem se a odešla. Pak jsem si to ale rozmyslela, zašla do místního supermarketu a koupila dvě balení těstovin. Ještě jsem je odchytila právě ve chvíli, kdy byly na odchodu. Předala jim igelitku s nákupem a popřála hezký den. Jedna z nich se na mě otočila a povídá: -penenko a 5 eur bys mi nedala?

Ani tentokrát nezklamaly. Otočila jsem se a šla se projít podél moře. Letošní podzim je opravdu nádherný.