Na návštěvě (objektivně stárnu)

Před několika dny mi zavolala jedna známá. Je to Irka, asi šedesátiletá, jmenuje se Christine. Říkala, že by mě chtěla pozvat na dámský dýchánek, oběd u ní doma. Adonis se mi smál, že teď, když jsem žena po čtyřicítce, budu neustále zvaná na večírky žen (v nebo) po přechodu. Trošku podrážděně jsem mu odpověděla, že závidí a byla zvědavá, jak takový dámský oběd bude vypadat.

 

Přesně ve tři čtvrtě na dvě jsem i přes obrovský liják vyrazila s bílým vínem v dárkové taštičce směrem k hostitelčině domu. Těsně před domem, když jsem skládala deštník, mi přes promočenou papírovou taštičku vypadla láhev na chodník, ale kupodivu se nerozbila. Doufala jsem, že obsah bude stejně kvalitní jako obal, protože pecka to byla pořádná.

 

Před bytem Christine byly roztažené čtyři deštníky (bydlí v činžáku, ale na Korfu se deštníky zatím nekradou) a já jsem, s lehkými obavami, zazvonila. Byla jsem poslední, i přesto, že jsem přišla přesně ve dvě. To je v Řecku dost nezvyklé, ale za chvilku mi bylo všechno jasné. Pozvané dámy byly všechny cizinky, dokonce tam byl i jeden pán.

 

S Angličankami Jane a Helen jsem se znala od vidění, stejně tak s Welšanem Jimem, jen Němku Gertrud jsem spatřila poprvé. Trochu rozpačitě jsem si sedla do křesla v obýváku, vzala do ruky skleničku s vínem a usilovně přemýšlela, co tady dělám nebo co vedlo Christine k tomu, aby mě do tohle společnosti pozvala. Dámy byly všechny ve věku mezi osmapadesáti a sedmdesáti lety, Jimovi je taktéž kolem šedesátky.

 

Gertrud, maličká žena s bílými, moderně nakrátko sestřiženými vlasy a silným německým přízvukem v jinak celkem perfektní angličtině, komentovala každičkou větu, kterou někdo vyslovil. Ze slušnosti jsem se zeptala, odkud pochází a odpovědí mi byl pětiminutový výčet míst, odkud by tak mohla být. „Sice jsem se narodila v Berlíně, ale potom jsem cestovala po celém Německu, kde jsem navštěvovala katolické internátní školy, ale moje maminka bydlí v Americe a já cestuji po celém světě. Myslím, že není místo na této planetě, které bych nenavštívila.“ (Později při rozhovoru jsem jedno takové místo objevila. Gertrud nikdy nebyla na severozápadě Korfu na dvojité pláži Porto Tïmoni i přesto, že zde s přestávkami žije už od roku 1974.) Vzápětí se rozhovořila o svých výjimečných jazykových schopnostech, o své práci průvodkyně na zaoceánských lodích a pak se smála svým vlastním vtipům, kterým nikdo nerozuměl.

 

Za chvilku jsme byli uvedeni ke stolu. Tabule byla krásně prostřená a Christine dokonce vyndala stříbrné příbory po své mamince. Když jsme vzali do ruky veliké lžíce na polévku, zkoumala Gertrud (která byla všude na světě kromě Porto Timoni na Korfu) tu svoji poněkud dlouho a pak si nabrala polévku a celou lžíci si strčila do pusy. Nikdo nic neříkal. Gertrud znovu zkoumala lžíci a pak prohlásila, že neví, na jak velké pusy byla ta lžíce dělaná, ale jí se do té její vejde jen tak tak. Nato jí Christine předvedla, že z velkých stříbrných lžic se polévka usrkává zkraje.

 

Jim a Helen si povídali na druhé straně stolu. Jim seděl jako jediný muž v čele.  (Christine mi předtím v kuchyni prozradila, že ho pozvala jako narozeninový dárek pro Helen, která prý miluje Welšany a zrovna se po třiceti pěti letech rozešla se svým řeckým manželem a je teď hodně sama). Jim je bývalý lektor a vášnivý kuchař a tak se zrovna s Helen bavil o vaření. Helen se chtěla předvést, tak mu vyprávěla, co umí nejlépe, a že by ho někdy pozvala na dobrou večeři. Na to jí Jim řekl, že jí v zásadě všechno, ale jeho úplně nejoblíbenějším jídlem jsou smažená vajíčka na toastu, která by mohl jíst kdykoliv. Christine oba dva pozorovala, ale když jsem jí pomáhala sklidit talíře od polévky, šeptala mi v kuchyni, že to asi neklapne, protože Jim zřejmě nebude na ženy.

 

Chvilku poté nám Jim vyprávěl historky o svých dcerách a tak jsem mrkla na Christine, že ještě možná není nic ztraceno. Ale Helen ztratila svůj zájem poté, co se Jim rozpovídal o tom, že v restauracích, kam chodí málokdy, protože to stojí moc peněz, nenechává nikdy větší spropitné než padesát centů. Pak ještě detailně popisoval, jak, když letí letadlem, využívá do posledního gramu povolené váhy 20kg, takže má takovou ruční digitální váhu vždy u sebe a když zjistí, že mu tam ještě pár gramů zbylo, rychle tam něco přihodí, aby to bylo přesné. Zastává totiž názor, že když už po nás letecké společnosti chtějí tak nekřesťanské peníze, měli bychom je využít na sto procent. Když budeme mít o deko víc, pak nás skásnou znovu, ale když o kilo méně, pak nám stejně nikdo nic nevrátí. Nezdálo se, že by jeho historky Helen oslnily, ale stejně tak se nezdálo, že by Helen, hovořící středoanglickým nářečím nižších sociálních vrstev, jakkoliv okouzlila jeho.

 

Jane, sedmdeátiletá žena sedící naproti mně, za celou dobu nepromluvila snad jediné slovo. Vlastně ano. Když snědla svoji porci, řekla: „Delicious!“ A měla pravdu. Hovězí pečeně byla opravdu výborná.

 

Gertrud (která byla všude) začala vyprávět, jak kdysi byla v Československu a nemohla si rychle vzpomenout, jak se naše země jmenuje teď. Když jsem jí to připomněla, rozpovídala se o poměrech u nás a projevila velké nadšení nad tím, že se naše země rozdělily pokojně a ne jako Jugoslávie. Potom, aby dodala svému proslovu punc znalosti, řekla mi, že těch několik českých slov, které uměla, už zapomněla, ale že umí ještě Stiastny novy rrrok…

 

Po moučníku jsem se s omluvou rozloučila, protože na další konverzaci už jsem neměla kapacitu. Po cestě domů jsem znovu dumala, proč jsem byla na tenhle oběd pozvaná a nemohla opravdu přijít ani na jeden důvod. Adonis se mi smál, že to je jasné, sám mi to přece říkal. A škodolibě mě přivítal v klubu žen v přechodu. (Jak říká jeden náš kamarád ze Vsetína- women in crossing).

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Život na ostrově. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

14 reakcí na Na návštěvě (objektivně stárnu)

  1. Tereza Athénská napsal:

    Hmm, záhada všech záhad, ale neviděla bych to ještě tak škodolibě, jako Adonis. Z výše popsaného bych soudila, že jste nejspíš byla pozvána jako intelektuální záchrana konverzace.. nebo čistě záchrana věkového průměru 😀

  2. NULI napsal:

    Milá Pájo, je to opravdová záhada. Ale pro nás – bezvadné povídání …

  3. Mára napsal:

    Tak to jsi jim Pájo kazila věkovej průměr, ale třeba chtěli jen omladit kolektiv nebo prostě jen Christine zatoužila po tvé společnosti. Gertruda dobrá?:-). Když, neví amík, kde je ČR, tak ok, ale když to Němec nezná sousední státy, tak celkem ostuda. A tomu Jimi neříkají mu „spořílek“?:-)

    • ostrovanka napsal:

      Gertruda přece zná československo. Byla tam v roce 1971, tuším…
      Jim byl docela fajn, možná to tak nemyslel, jenom to vyznělo, jako že je spořílek, kdoví. Nebo možná je a proč ne. Mně to prostě přišlo jako docela vtipná skvadra lidí. Ale jednou stačilo…:)

  4. dewberry napsal:

    Pavlo, výborně jsem se bavila, určitě o dost víc než ty na tom dýchánku. Gertruda mi připomíná jednu mou studentku, která si myslí, že je nejlepší a ráda to o sobě povídá.

    • ostrovanka napsal:

      diky, Dew! Ty porad ucis puctoky? Pises jeste nekam? Nejak jsem te ztratila. Nejsi na FB? Me najdes kdyztak pod mym jmenem Pavla Smetanova Greek.

  5. Thassomil napsal:

    Jen jestli to nebyl Skot, vydávající se za Welšana. :-))

  6. edita napsal:

    Milá Pavla, myslím, že Tvoja prítomnosť na seniorskom večierku nebola náhodná. Podľa mňa, hlavným dôvodom je, že Christine a ostatná pozvaná spoločnosť určite vie o Tvojom poslaní – písaní. A tak sa možno všetci zúčastnení chceli stať výnimočnými postavami v jednom z Tvojich výnimočných príbehov. A to sa im podarilo a splnilo vďaka Tebe.
    Pozdravujem na Korfu…

    • ostrovanka napsal:

      😀 hmmm… mohla bych napsat, ze to tak samozrejme bylo (i kdyz byt zvana na vecirky proto, abych pak z lidi udelala zajimave figurky, by bylo dost zavazujici), ale musim s politovanim rict, ze ani tahle teorie nesedi. tady na korfu moc lidi, kteri neumi cesky, vlastne ani nevi, ze porad neco sepisuju. a z tehle spolecnosti to na 99% netusi nikdo. tak jeste nejaky jiny napad?

  7. Roobin napsal:

    Možná Tě jenom chtěli psychicky připravit na to, co Tě za pár desítek let čeká. 🙂

Napsat komentář: ostrovanka Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *