Češi v cizině – Petra Riou – Madagaskar

„Setkala jsem se s rodinou, která si začátkem každého týdne musí rozvrhnout, které dítě v který den dostane svůj příděl rýže, aby se všichni prostřídali. Finance jim totiž vystačí pouze na  jídlo obden…“

Ahoj Petro, tvůj manžel je Francouz a žijete na Madagaskaru. Jak jste se vůbec poznali?

S manželem jsme se poznali v Čechách v jedné francouzské firmě, kde jsme oba pracovali. Potom jsme odešli do Francie a usadili se na jihu země v departementu Aveyron, kde manžel získal práci na výstavbě  nejvyššího mostu v Evropě, slavného Viaduc de Millau. Je tam moc hezky, a tak jsme si tam zrenovovali starý kamenný dům. Ve Francii jsme žili osm let.

Jak tě přijala rodina manžela?

Skvěle, vztahy máme velmi dobré. Ihned mi nabídli tykání a byli ke mně velmi milí.

Máte děti?

První syn, třináctiletý, se narodil ve Francii a ten druhý, jedenáctiletý, už v ČR. V tu dobu totiž manžel pracoval v Mongolsku u jedné velké těžební společnosti na zlato. Práce to byla hodně zajímavá, i když podmínky měl náročné, bydlel přímo v poušti Gobi v jurtovém táboře. V zimě jim klesala teplota až k – 40 stupňům a písečné bouře byly nebezpečné. Ale protože jsme se nevídali moc často, rozhodl se vrátit.

Mimochodem, Francouzi jsou zvyklí stěhovat se za prací klidně až na druhý konec světa. Švagr žije s rodinou v Guyaně, kde se živí pěstováním vanilky. Také bratrance a sestřenice má manžel rozeseté po celém světě.

Vím, že jste pak žili ještě další období v africkém Beninu. Jak k tomu došlo?

V Africe je hodně pracovních příležitostí, a tak jsme se rozhodli, že zkusíme život tam. Už kvůli dětem, kteří pobytem v cizí zemi získávají do života mimořádné bohatství objevováním nové kultury anebo způsobu života. Pro všechny je to ohromně obohacující zkušenost. Já jsem navíc k Africe tíhla už od malička.

Benin je velmi chudá, ale celkem bezpečná země. Nicméně je to kolébka voodoo, a pravě jejich rituály s obětováním mi byly dost nepříjemné- hodně věří v černou magii. Občas jsme ráno nalezli před domem podříznutého kohouta s bankovkami.

Při hlavní voodoo slavnosti v lednu nesmí děti a ženy  vycházet za tmy ven, protože by se mohly stát oběťmi. Oběťmi se stávají i hendikepovaní lidé anebo albíni. Je to země hýřící barvami. Ženy o sebe hodně pečují a nádherně se oblékají do typických pestrobarevných látek wax. A jsou to právě ony, které tam zastávají většinu prací. Africke ženy jsou víceméně otrokyně. Na hlavách přenášejí až dvacetikilové kanystry s vodou, pro kterou chodí i několik kilometrů daleko. Veškeré zboží a nákup přenášejí na hlavách, dokonce i na stavbách klidně i deset cihel najednou na hlavě, zatímco muži celý den odpočívají ve stínech stromů anebo pod auty…

Co bylo dál?

Po Beninu jsme se opět na čtyři roky vrátili do Čech. Chtela jsem, aby děti trávily víc času s českou rodinou, a aby nasály české prostředí. No, a před pěti lety dostal manžel pracovní nabídku na Madagaskaru. Mým snem vždy bylo se na „ostrov lemurů“ jednou podívat. Těšili jsme se tedy na další životní dobrodružství. Ze svého snu o tropickém ráji plným deštných pralesů a lemurů jsem ale rychle vystřízlivěla. Tušili jsme do čeho jdeme, přesto to byl šok. Ocitli jsme se v zemi, která patří k jedné z nejchudších na světě, a to navzdory finanční pomoci zvenčí, nezávislosti a absenci občanské války. Údajně je to jediná země, která chudne čím dál víc a couvá nazpět i přesto, že samotný ostrov má obrovské nerostné bohatství  (zlato, safír a další drahé kameny, ropa…)

Kam chodí děti do školy?

Nejdříve chodily do francouzského lycea, ale jelikož nám jejich zkostnatělý vzdělávací systém  nevyhovoval,  jsou teď kluci na distanční výuce v jedné skupině spolu s dalšími dětmi. Ve volném čase mají různé aktivity; plavání, kolo, lezení, bubny. Logisticky je to ale velmi náročné. Třeba na lezení dojíždí i hodinu a půl, když je dopravní zácpa.

Na Madagaskaru je škola sice povinná, ale ne všichni si ji můžou dovolit. Takže se spousta dětí jen tak poflakuje venku, nikdo je pořádně ani nehlídá. Míra analfabetismu je vysoká. A navíc je zcela normální, že dívky rodí už v patnácti letech a mívají hodně dětí .

A co zdravotní péče?

Zdravotní péče funguje pouze pokud máte čím zaplatit, jinak vás doktor neošetří. Na Madagaskaru se o lidi nikdo nepostará, nikdo jim nepomůže, ani neexistují žádné státní finanční podpory. Do nemocnic si musí lidé kupovat vlastní léky a přinést svoje povlečení. K nám lékař dojíždí domů, a v případě vážnějšího zranění nebo nemoci jsme pak letecky přepraveni na vedlejší ostrov Reunion, který patří Francii.

A protože si většina lidí nemůže dovolit ošetření, umírají na banality. Zelinář, který mi prodává ovoce, nedávno přišel o dceru, protože neměl na operaci, a proto ji v nemocnici odmítli. Měla zánět slepého střeva. Naše děti měli skvělého a moc hodného trenéra na jezdectví, který ale zemřel ve čtyřiceti letech na tetanus a přitom stačilo tak málo. Taková je bohužel realita na Madagaskaru.

Čím se živíte?

Manžel zde pracuje jako výrobní ředitel v kartonážce a vlastníme také jednu menší exportní dílnu s malgašskými ručními výrobky, kterou mám na starosti já. Obdivuji totiž malgašské řemeslnictví. Potrpím si na africké umění, a právě malgašské ženy jsou velmi nadané a šikovné na jakékoliv ruční práce, s lýkem dokáží neuvěřitelné divy. Jejich výrobky jsou velmi ceněny.

Mimoto se věnuji dobročinnosti. Pravidelně navštěvuji dva sirotčince, sháním dětské oblečení, školní potřeby, ale hlavně rýži. V tom prvním teď žije asi osmdesát dětí, většinou jsou to děti odebrané bezdomovcům. V tom druhém jsou jenom miminka a batolata, tam pro změnu pomáhám s krmením. Dříve byly sirotčince finančně podporovány státem, dnes už ne a mají to velmi těžké, jsou závislé pouze na dárcích a dobrovolnících.

Také pomáhám jedné organizaci na záchranu potulných psů, kteří to v této zemi nemají lehké. Malgaši nemají rádi psy. Ti na ulicích jen přežívají, jsou vyhublí na kost a často jsou týraní. Snažíme se o jejich záchranu a hledáme pro ně nové adoptivní rodiny a domovy.

Kde bydlíte? Je tam bezpečno?

V hlavním městě Antananarivo (zkráceně Tana), bydlíme na okraji města v rezidenci s pěti domy a krásnou zahradou, kterou jsme si sami vytvořili. Připadáme si jako na venkově. Každý tu v podstatě žije schovaný za vysokými zdmi, které jsou navíc obehnané ostnatými dráty. Ven se vyjíždí branou, kterou otevírá hlídač. Když opustíte rezidenci, najednou se ocitáte v jiném světě;  všude je plno lidí, kteří chodí pěšky do práce anebo se stravují na ulicích.

Přes den tu je bezpečno, nikdo si na vás nic nedovolí, ale jen tak se procházet  venku, jak jsme zvyklí z Evropy, nejde. Proto se jezdí všude autem. Přes noc  však je jízda venku nebezpečná a chodit pěšky se nedoporučuje vůbec. Přepadení jsou častá, vloupání běžná a to i přesto, že máte hlídače. Často totiž se zloději spolupracují.

 Jací jsou Malgaši? Máte mezi nimi přátele?

Malgaši jsou v podstatě Afričané s asijskou povahou, a navíc ostrované dost odříznutí od zbytku světa.  Zřejmě dvojí původ populace a také chudoba ovlivňuje jejich už tak složitou mentalitu.

Už jen to, že Malgaš neumí říci „ne“… jejich „ano“ může znamenat „ne“, ale říkají „ano“, aby potěšili anebo aby neměli potíže. Pro nás je to lež, ale jim to usnadňuje život. Na vše vám s úsměvem kývnou, vše slíbí, ale stejně si to ve finále udělají po svém, takže důvěřovat se jim nedá. Možná právě proto tady paradoxně nemáme žádné malgašské přátele. Navíc žijeme v zemi mora-mora, neboli pomalu, vše má svůj čas, což je někdy o nervy … Na druhou stranu alespoň nejsou ve stresu a za ničím se nehoní tak jako my v Evropě.

Ale venkované jsou zatím nezkažení lidé, jsou velmi usměvaví, vstřícní a přátelští, a i přes svůj nelehký osud zůstávají veselí. Na venkově máte pocit, že se ocitáte o několik stovek let zpět.

Co se ti na této zemi nejvíce líbí?

Biodiverzita na Madagaskaru je opravdu výjimečná, najdeme tu zapomenuté přírodní ráje, je to divoký kout světa. Osmdesát procent fauny a flóry je endemických, tzn. že neexistují nikde jinde na světě. V deštných lesích se můžeme setkat s volně žijícími lemury, roste tu přibližně 1200 druhů orchidejí, z nichž nejznámější je vanilka. Máme tu také kultovní tisícileté baobaby a až devadesát procent rostlin je léčivých.

Místní příroda je opravdu úžasná. Ať už  to jsou překrásné pláže s tyrkysovým mořem, rajské ostrovy anebo mimořádné mořské bohatství. Místní tropickou vegetaci jsem si zamilovala, naše zahrada je tak vlastně botanická,  žijí u nás i chameleoni. Podnebí je většinou tropické, střídá se období dešťů a sucha, ale protože se Tana nachází ve 1300m, máme po celý rok velmi příjemné letní počasí.

A je něco, co ti opravdu vadí?

Bohužel se tento nádherný ostrov za posledních několik desítek let změnil, nekontrolovatelně se tu těží a kácejí stromy. Po chudobě je odlesňování deštných pralesů jedním z největších problémů. Po generace tu dochází ke kácení vzácných dřevin za účelem výroby dřevěného uhlí, vypalují vše, co jim padne pod ruku. Všichni totiž vaří v malých kotlíkách právě na dřevěném uhlí.

Lesní požáry jsou všude, v podstatě celý ostrov permanentně hoří. Jejich oblíbenou aktivitou a národním zvykem je kácet a pálit. Je až neuvěřitelné, s jakým zaujetím a radostí kácejí stromy, pro ně to ale znamená obživu. K přírodě bohužel nemají vztah. Lemuři a další zvířata jsou oběťmi odlesňování, půda je vyčerpaná, fauna a flóra mizí.

Červený ostrov, jak je také nazýván Madagaskar, by mohl být skutečným rájem, kdyby si tuto panenskou přírodu sami nedrancovali.

Takže co vidíš jako největší problém této země?

Málokdo si uvědomuje, v jakém blahobytu si v Evropě žijeme. Tady se vám otevřou oči. Pohled na ušmudlané a zanedbané dětské žebráky, kteří vám dlouhými nehty klepou na okénko u auta anebo na bezdomovkyně s novorozenci, je hodně smutný.

Setkala jsem se s rodinou, která si začátkem každého týdne musí rozvrhnout, které dítě v který den dostane svůj příděl rýže, aby se všichni prostřídali. Finance jim totiž vystačí pouze na  jídlo obden. Na vlastní oči jsem také viděla, jak na jedné matraci spí šest dětí. Na jihu, kde nepršelo již několik let, panuje hladomor, lidé tam pijí vodu z kaktusů a živí se jejich plody.

Brzy zjistíte, že místní elita je nesmírně bohatá. Ta udržuje bídu v zemi, aby ji dál mohli nekontrolovaně a bez problémů plundrovat. Nelegálně se vyváží růžové dřevo, zlato jde ven po kilech atd. Z bohatství země má prospěch jen pár vyvolených. Svoji energii věnují hromadění ještě většího bohatství a moci a zřídkakdy pomáhají těm nejchudším. Korupce je navíc národním sportem.

Jaké neobvyklé zvyky se tam dodržují?

Zřejmě  nejpůsobivější a nejslavnější obřad  je famadihana, neboli obrácení mrtvých. Jedná se o posmrtný  rituál, při kterém se vyjmou za pět až sedm let ostatky nebožtíka z hromadné rodinné hrobky, čítající i několik desítek těl, doslova se mu očišťují kosti a slavnostně se znovu zabalí do světlého hedvábí.

Je to oslava mrtvých; s nebožtíkem se prochází a tančí kolem hrobky, ukazuje se jim, co je nového a kdo se narodil.  Jde o to, vzpomenout si na zesnulé, využít jejich přítomnosti a požádat o radu nebo ochranu, a poté se jim zajistí pohodlnější návrat do posmrtného života. Lidé tančí, jásají, pijí, smějí se. Slavnost trvá dva až tři dny, než se tělo vrací do hrobky. Pohled na rozpadající se mrtvolu by u nás vzbudil strach anebo zvědavost, to však neplatí o Malgaších.

Celkově mají  Malgaši  obrovskou úctu k předkům a k zemřelým. Starých lidi si váží víc než vlastních malých dětí. Malé dítě totiž ješte není osobnost, ale k dadabe, neboli k dědovi, který má celoživotní zkušenosti a moudrost, mají obrovskou úctu a obdiv. Zemřelým staví velmi drahé hrobky, ale sami celý život žijí v chudých chatrčích.

Běžné je tu také vídat převážení nebožtíků v jednoduchých rakvích na střechách aut anebo přenášení mrtvoly na nosítkách jen tak přikryté látkou. A perličkou je jeden místní zákon, který zakazuje převážet nebožtíky v letadle…

Máte Madagaskar procestovaný?

Úplně ne, protože je to velmi složité. Je zde nedostatek infrastruktury, chybí silnice, jediný vlakový spoj nedávno zanikl. Údržba silnic je téměř nulová a stav mostů a potrubí pochází ještě z doby francouzské kolonie z šedesatých let. Cestování je tu velmi složité, např. do nejbližšího národního parku, který je od nás 120km,  nám cesta autem trvá přibližně pět hodin. Jediná slušná možnost, jak se někam dostat, je letecky, což je ale drahé. Je levnější letět na Mauricius nebo Reunion, než použít vnitrostátní lety.

Po příletu z Evropy musíte zapomenout na všechna pravidla silničního provozu. Řízení je chaotické, priorita na křižovatce záleží na úhlu pohledu, semafory zde neexistuji, zkrátka se tam musíte nějak vecpat. Nejsou tu chodníky, takže se vám lidé anebo dřevěné vozíky tažené zebu nebo lidmi,  pletou úplně všude.  Kvůli zácpám tu trvá všechno velmi dlouho, a jen nákupy a odvezení dětí do školy a na kroužky zabere mnoho času.

Řekla bys, že jste k této zemi i přes všechna úskalí přilnuli?

Madagaskar je země mnoha kontrastů, a i přes některé, ne zrovna jednoduché situace, jako třeba morová epidemie před třemi lety, se nám tu líbí.  Mám pocit, že náš život je tu zajímavější a díky nádherne vegetaci a klimatu i barevnější.

Máme zde přátele z celého světa, poznáváme zajímave lidi, žije tu velka komunita cizinců a my máme rádi toto multikulturní prostředí. Navíc to tu není tolik uspěchané jako v Evropě. Indický oceán a okolní překrásné ostrovy a státy nám přirostly k srdci již navždy. Máme to tu rádi a už teď vím, že až se jednou budeme vracet do Evropy, bude mi toto místo hodně chybět.

 

 

 

 

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

9 reakcí na Češi v cizině – Petra Riou – Madagaskar

  1. Dalibor Smetana napsal:

    díky Petro, moc zajímavé.

  2. Pavla Novotná napsal:

    Konečně mám střípky z tvého života pěkně pohromadě :). Díky.

  3. Danka napsal:

    Úžasné! O Madagaskare som doposiaľ vedela len to, kde leží.

    • Ostrovanka napsal:

      Jako asi většina lidí. Já mám z Madagaskaru rodinu, tak něco málo vím, ale baví mě se dozvídat zajímavosti o zemích z pohledu nějakého krajana.

  4. Petra Bujoková napsal:

    Krásný článek. Putovala jsem po severním Madagaskaru před 4 lety a úplně chápu, že život v této zemi musí být naprostá divočina. Pobavilo mě povídání o Malgaších, že neříkají NE, ale jen ANO. Fakt že jo! Všechno nám odkývali, ale máloco klaplo:) Nicméně už se těším na další návštěvu této barevné země! Díky za povídání!

  5. Čerf napsal:

    Zákaz převozu nebožtíků v letadle? Taková diskriminace! Doufám, že pro ně zůstala aspoň zákonná možnost cestovat tím vlakovým spojem, který nedávno zanikl 🙂

    Moc zajímavé informace z míst, kam se nikdy na vlastní oči nepodívám, tak děkuji za zprostředkování.

    • ostrovanka napsal:

      🙂 myslím, že by si nebožtíci měli stěžovat…

      jinak máš pravdu, mě taky baví objevovat vzdálená místa skrze ostatní krajany. Je to něco jiného, než si to načíst někde na googlu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *