Češi v cizině – Markéta Moore – Hong Kong

„Moji studenti mi často vysvětlovali, v kterém výtahu a v které budově na univerzitě straší. Týká se to hlavně starých budov, které za japonské okupace v druhé světové válce zabrala armáda. Traduje se, že tam Japonci při výslechu mučili lidi…“

Ahoj Markéto, zdá se, že špatný kádrový profil tvé rodiny před revolucí, a tím pádem znemožnění studia medicíny, ti nasměroval život velmi dobrodružným směrem…

Ano. Ředitelka našeho gymnázia mi řekla, že z politických důvodů mi nedá doporučení na medicínu, žurnalistiku, práva a pedagogiku. Tak jsme začali pátrat a zjistili jsme, že v Praze na FF UK existuje obor orientalistika, kde vyučují asijské a africké jazyky a posílají studenty na povinné zahraniční stáže. To mě moc lákalo.

Já jsem si vybrala sinologii, o tu tehdy nebyl velký zájem. K mému překvapení mě přijali a po druhém ročníku studia čínštiny nás skutečně poslali na rok do Pekingu. Týden jsme tam cestovali přes Moskvu po Transsibiřské magistrále. Na rozdíl od komunistického Československa panovala koncem 80. let v Číně velmi uvolněná atmosféra.

Já jsem si pak studium prodloužila a zakončila tam bakalářská studia. Nakonec jsem v Číně strávila tři velmi náročné, ale úžasné roky, a zemi procestovala vlakem.

Od roku 1997 žiješ v Hongkongu. Co tě tam přivedlo?

Po dostudování sinologie v Praze mě to lákalo zpátky do Asie. Proto jsem si podala přihlášku na doktorandské studium na Hongkongské univerzitě a po jeho skončení jsem v Hongkongu zůstala. Nakonec se za mnou přistěhoval i můj dnešní anglický manžel.

Jak jste se seznámili?

Seznámili jsme se v dávných dobách, kdy si lidé ještě psali dopisy. Manžel byl můj “penfriend”. Já jsem si chtěla zlepšit angličtinu před odjezdem do Hongkongu a on si psal s lidmi ze zemí, které chtěl navštívit. Praha byla na prvním místě v jeho seznamu. Po pár měsících dopisování skutečně přiletěl na víkend a já jsem ho provedla Prahou. Musím přiznat, že jsem jeho angličtině tehdy moc nerozuměla. Ale on mě pozval na oplátku do Londýna, pak následoval sraz ve Vídni a oslava jeho narozenin v Budapešti. Pak mě o Vánocích navštívil v Hongkongu a posléze jsme se vzali.

Mají lidé v Hongkongu nějaké předudky vůči cizincům?

Hongkong je bývalá britská kolonie a jako v jiných bývalých koloniích mají tu místní lidé specifický vztah k cizincům. Pohybuje se někde na škále od obdivu a respektu až po nedůvěru, pohrdání až zášť na straně druhé. Většina lidí to ale moc neřeší a cizince spíše ignorují.

I když tady žijeme řadu let, budeme vždy ve škatulce cizinci. Občas se stane, že si od nás někdo odsedne v autobusu nebo v metru. Teď v době covidové to spíše vítám. A někteří lidé se nám vyhýbají, protože nechtějí mluvit anglicky.

Znáš se tam s nějakými dalšími Čechy?

Od roku 1996 máme v Hongkongu generální konzulát a ten pravidelně pořádá akce pro krajany. Je nás tady ale poměrně málo. Většina Čechů a Slováků přijede na kontrakt na 2-3 roky a pak je jejich firma pošle zase někam jinam. Někdy se tu sejde dobrá parta lidí, kteří spolu chodí na hiky nebo do hospody, kde se čepuje české pivo. Častěji se scházejí lidé, kteří bydlí ve stejné oblasti, například na největším ostrově Lantau.

Co ti připadá nejtěžší na vztahu s cizincem?

Největším úskalím pro nás asi byly dva roky vztahu na dálku, i když jsme byli denně v kontaktu přes telefon nebo ICQ.

Dnes jsou to úskalí hlavně administrativního rázu. Já mám český pas, manžel britský, a tak se na naši rodinu vztahují různé vízové povinnosti. Máme několik “veselých” příhod, kdy jeden z nás neměl správná víza a někam nás nepustili. Teď nás zase rozdělil Brexit. Je to přesně naopak než na začátku našeho vztahu: teď jsem v EU já a manžel je mimo. V Hongkongu to náš život neovlivňuje, ale přemýšlíme, jak to bude, až zase někdy pojedeme do Evropy.

A co považuješ za výhodu?

Přesto, že žijeme v Hongkongu, měli jsme díky manželovi každý rok možnost poznávat Velkou Británii a několikrát i Austrálii, kde dříve pracoval a kde má přátele. Manželovi rodiče byli skvělí lidé, stejně tak jeho sourozenci a kamarádi z univerzity. Všichni mě přijali velice dobře.

Manžel má po babičce také švýcarské kořeny a je na ně hrdý. Doufám, že se nám jednou podaří navštívit místo, odkud jeho babička pocházela.

Díky tomu, že můj muž mluví pouze anglicky, naučila jsem se od něj tuto řeč dost dobře i přesto, že jsem nikdy v anglicky mluvící zemi nežila. Oblíbila jsem si též anglický humor, ze kterého manželův lehce šílený smysl pro humor vychází.

Po čem se ti nejvíce stýská?

Někdy se mi stýská po jaru, podzimu a zimě. Jaro je v Hongkongu velice krátké, často jen několik dní. Léto tu trvá skoro osm měsíců, což mi připadá dost dlouho.

Stýská se mi po posezení na trávě, po vůni lesa a tlejícího listí na podzim. Miluju také předvánoční atmosféru v Evropě, vánoční trhy, procházky Starým městem a Malou Stranou. Nikdy jsem netušila, že mi bude chybět zima a sníh. Náš syn zažil poprvé sníh před třemi lety v Soulu a byl opravdu nadšený. Sníh do té doby znal jen z pohádek a byl moc rád, že se v něm mohl konečně vyválet.

Je něco, na co si nikdy nezvykneš?

Kromě hadů a velkých létajích švábů si asi nikdy nezvyknu na vysokou vlhkost. V létě tu jsou teploty lehce přes 30 stupňů, což není moc, ale vlhkost je nad 90 procent. Všechno tu plesniví. Venku máte pocit, jako byste byli v sauně. Uvnitř je sice všude klimatizace, ale jakmile vyjdete ven, zamlží se vám brýle. Pokud byste si chtěli vyzkouset, jak se člověk cítí v létě Hongkongu, můžete navštívit indonézský pavilon v pražské ZOO.

bytovky chudší vrstvy obyvatel..

Co máš na Hongkongu nejraději?

Líbí se mi dynamika města vytvořeného imigranty, kde se mísí různé kultury z celé Číny, ale i z jihovýchodní Asie a Evropy. Pořád se tu něco děje, město se vám doslova mění před očima, a každý den je nové dobrodružství.

Přestože je Hongkong velkoměsto se 7,5 milióny obyvatel, centrum je poměrně kompaktní a během jednoho dne se tu dá vyřídit spousta věcí. Všechno funguje, lidé na úřadech jsou ochotní, ctí zákony a korupce tu téměř neexistuje. Je tu též skvělý systém veřejné dopravy, autobusy, metro, tramvaje, minibusy a lodě mezi ostrovy. Nikdy jsme neměli potřebu vlastnit auto. A je tu velmi bezpečně i v pozdních nočních hodinách.

Málo se asi ví, že většinu území Hongkongu pokrývaji chráněné přírodní parky, kde jsou skvělé trasy na pěší turistiku a přespolní běh. Během 20 minut můžete být z centra města na pláži, nebo uplně sami na kopci v nádherné přírodě.

Mám také ráda výlety na menší ostrovy, které mají každý svou vlastní historii a tradice, nebo zapomenuté neobývané vesnice, jejichž obyvatelé se v 60. a 70. letech odstěhovali do Velké Británie.

Velkou výhodou Hongkongu bývala také možnost snadného cestování po jihovýchodní Asii. Před covidem se dalo na prodloužený víkend zaletět do Singapuru, na Tchajwan, do Vietnamu nebo do Thajska.

Máš přátele mezi místními lidmi?

Ano, mám, ale Hongkong je imigrační “průchoďák”, kde se střídají nejen cizinci, ale i místní. Několik místních kamarádek ze studií se odstěhovalo do Austrálie a do Velké Británie. Pár přátel mám též mezi bývalými studenty a mezi rodinami, které mají děti v podobném věku jako náš syn.

Čím se živíte?

Manžel v Londýně spravoval finance v jedné konzultační firmě. Navzdory mému očekávání ale nebylo pro něho jednoduché se v podobném oboru uplatnit zde.  Až po několika letech a mnoha peripetiích se nakonec “našel” v daňovém poradenství.

Já jsem po dokončení doktorátu ze sociologie vyučovala pár let na Hongkongské univerzitě, a pak i na dalších místních univerzitách. Je zvláštní, že z těch “zapovězených” oborů, na které mi tehdy z gymnázia odmítli dát doporučení, jsem pak v Hongkongu vystudovala ještě žurnalistiku a mezinárodní právo.

Nikdy jsem neměla ambice stát se novinářkou, ale moc mě bavila spolupráce s českou redakcí BBC World Service. V těchto dnech pracuji hlavně z domova a zabývám se také domácí výukou našeho syna. Školy jsou v Hongkongu zavřené v podstatě už od listopadu 2019.

Máte dvanáctiletého syna, který se v Hongkongu narodil. Cítí se jako Čech nebo Angličan?

Když byl ve 3. třídě, probírali téma “Odkud jsem”. Na zdi měli velkou mapu světa a každý žák nalepil svou fotku do kontinentu, odkud pochází. Hledala jsem synovu fotku v Evropě, ale marně.

On se nalepil do Asie společně se svými indickými, čínskými a korejskými spolužáky. Malý blonďatý Asiat. V odborné literatuře se těmto dětem říká “děti třetí kultury”.

Dnes už ví, že v Asii bude vždy brán jako cizinec. Říká o sobě, že je Angličan s českou matkou z Hongkongu.

Jakými jazyky mluví a jak se dorozumíváte doma?

Syn mluví anglicky. Umí i pár slov česky. Čínštinu se učí od svých tří let. Připadá mi, že umí velice málo, přesto mu z čínštiny dávají dobré známky. Moc tomu nerozumím, možná přede mnou svou znalost čínštiny tají? Doma mluvíme společně anglicky.

Češtinu jsme bohužel nepodchytili včas. Syn už nezažil moji maminku a v mé rodině každý uměl alespoň pár slov anglicky. Sestra byla jediná, která se na něj snažila mluvit jen česky, jenže on se jí pak začal vyhýbat. Tak se raději začala ona učit anglicky.

Manžel byl dva roky po sobě na kursu češtiny na Letní škole Slovanských studií v Praze. Moc česky nemluví, ale zjistila jsem, že rozumí mnohem více než přiznává. Teď se učí přes aplikaci Duolingo česky už druhý rok, jede v nejvyšší lize, je sice šprt, ale moc nepostupuje. Mají tam zajímavé fráze jako: “Jsem žena, nejsem stroj…” a ty opakuje pořád dokola.

pláže jsou momentálně kvůli pandemii uzavřené…

Má syn rád Českou republiku?

Ano. Každé léto jsem ho tam brávala, aby poznal zemi, kulturu, naučil se lépe česky, našel si české kamarády. Chodil v Praze na různé příměstské tábory od tenisového až divadelní a ragbyový a cestovali jsme po Moravě za mojí rodinou.

Dnes hrdě říká, že jeho maminka je z Česka, odkud pochází několik jeho oblíbených fotbalistů. Obdivuje hlavně Petra Čecha a Tomáše Součka, který hraje ve Velké Británii za West Ham United. Alespoň jména českých fotbalistů se naučil vyslovovat správně.

Jak dlouho ti trvalo naučit se čínsky?

Čínštinu (putonghua), kterou se mluví v pevninské Číně, jsem vystudovala v Pekingu a v Praze a před odjezdem do Hongkongu jsem pracovala jako tlumočnice. Na počátku 90. let, když jsem Hongkong poprvé navštívila, tady v podstatě nikdo putonghua nemluvil. To se ale v posledních 20 letech změnilo. Dnes se už běžně touto čínštinou domluvíte na úřadech, v bankách, v obchodech, nemocnicích, i ve službách.

Hlavním jazykem Hongkongu je ale kantonština, které se tu říká “čínština”. Je to jazyk, kterým se mluví na jihu Číny v provincii Kuang-tung. Já jsem se několik let snažila kantonštinu naučit, ale devět tónů mi dělá problémy. Ještě jsem to úplně nevzdala, ale myslím si, že je téměř nemožné naučit se kantonsky z učebnice. Je to velice živý jazyk se spoustou slangových výrazů, který se člověk musí učit na ulici mezi lidmi.

V Hongkongu je stále jedním z oficiálních jazyků angličtina, i když v posledních letech pomalu z veřejné komunikace mizí, ať už se jedná o různá oznámení, tiskové zprávy, odborné semináře nebo webové stránky.

Jaké jsou v Hongkongu školy?

Většina místních dětí chodí do státních škol, kde se od roku 1998 učí v mateřském jazyce, tj. v kantonštině. V těchto školách se neplatí školné, ale nepočítá se tam s výukou dětí, pro které kantonština není hlavní jazyk. Pak existují školy částečně dotované vládou, školy církevní a soukromé. V místních školách je kladen důraz na disciplínu a učení nazpaměť, děti jsou zavalené domácími úkoly a testy. Tyto děti pak měly problémy u nás na univerzitě, protože sociální vědy nejsou o biflování “správných odpovědí”.

Církevní školy jsou pokládány za prestižní, studuje na nich budoucí elita Hongkongu. Není náhoda, že dva ze čtyř místních správců Hongkongu od roku 1997, kdy Hongkong přešel zpět pod správu Číny, jsou katolíci.

Jednou z místních zvláštností (a další pozůstatek kolonialismu) je, že vyšší střední třída, a dnes často už i střední třída, posílá své děti od cca 10-13 let na internátní školy ve Velké Británii.

Z počátku tvého pobytu tě překvapilo, jak moc se věří v duchy. Jak to vypadá prakticky?

Moji student mi často vysvětlovali, v kterém výtahu a v které budově na univerzitě straší. Týká se to hlavně starých budov, které za japonské okupace v druhé světové válce zabrala armáda. Traduje se, že tam Japonci při výslechu mučili lidi.

Zajímavý zvyk je pálení peněz a papírových předmětů, které se prý spálením dostanou za nebožtíky na onen svět. Speciální bankovky z tenkého papíru, na kterých je napsáno “Banka Peklo” se dají koupit i v supermarketu, ale pro papírové makety aut, hodinek, kabelek a značkového oblečení se musí do speciálních obchodů.

Jaké další zvláštní zvyky tam máte?

Máme tu nešťastná čísla 4 a 14, které se v čínštine vyslovují podobně jako “smrt”. Proto v některých budovách chybí 4. a 14. patro. Nejšťastnější číslo je 8, protože zní podobně jako “zbohatnout”.

Hongkong je sice moderní pragmatické velkoměsto, ale například v architektuře se důsledně řídí principy feng-šuej. U některých luxusních mrakodrapů si můžete všimnout, že jim uprostřed kus budovy chybí. Je to něco na způsob obrovského otevřeného okna. Těmto otvorům se říká “dračí brány”, protože slouží drakům, kteří žijí v horách za mrakodrapem, aby mohli každý den touto bránou létat do moře a tím budově přinášeli pozitivní energii.

Také v osobním životě se feng-šuej bere velmi vážně. Nedoporučuje se bydlet blízko hřbitova nebo nemocnice. A když kamarádce jeden znalec předpověděl, že pokud se neodstěhuje ze svého bytu, postihne ji hrozné neštěstí, radši se přestěhovala.

Husy jsou velmi oblíbené a porcují se přímo před očima strávníků.

A jaké nejdivnější a jaké je nejtypičtější jídlo?

Nejtypičtějším hongkongským jídlem jsou dim sum. V překladu to doslova znamená “lehce se dotknout srdce”. Jsou to desítky druhů malých knedlíčků, taštiček a závitků se zeleninovou nebo masovou náplní, často z plodů moře, připravované na páře nebo smažené a podávané po několika kouscích v kulatých bambusových košících.

Hongkongžané tomu říkají také yam cha, “pít čaj”, protože čaj je velmi důležitou součástí celého rituálu. Jaký budete pít čaj je první otázka, kterou se vás obsluha zeptá, když se usadíte ke stolu. Jako cizince vás odhadnou na jasmínový čaj, a pokud budete chtít nějaký jiný druh čaje, třeba chryzantémový nebo zelený Dračí studnu, budete jim to muset velice důrazně vysvětlit. Dim sum se podává jen jako snídaně nebo oběd. Ale pokud znáte ta správná místa, můžete si na ně zajít i ve tři ráno.

Divných jídel se tu dá najít hodně, ale pozastavila bych se u polévky ze žraločích ploutví. Je to tradiční luxusní jídlo, které se podává jako jeden z mnoha chodů na svatbách. Žraločí ploutve prý nemají žádnou chuť, jen zvláštní strukturu. V mnoha zemích je dnes prodej žraločích ploutví zakázán. V Hongkongu se každý rok dělají kampaně na ochranu žraloků, děti se učí ve školách, že je barbarské žraloky mrzačit a zabíjet kvůli ploutvím. Přes všechny snahy jsou ale v Hongkongu tyto polévky bohužel stále k dostání.

mořské plody…

Myslíš, že v Hongkongu zůstanete?

Zvláštní je, že jsme nikdy neplánovali v Hongkongu zůstat. Žili jsme s přesvědčením, že jsme tu jen dočasně. Ale po více než dvaceti letech se pro nás Hongkong stal skutečným domovem, který bude těžké opustit.

Až syn vylétne z domu, chtěli bychom žít někde poblíž něj. Nemusí to být ve stejné zemi, ale aspoň na stejném kontinentu. Po tolika letech už to ale nebude návrat domů. Ať už půjdeme kamkoliv, bude to pro nás zase nový začátek.

Litovala jsi někdy rozhodnutí odstěhovat se?

Ne. I když jsme oba opustili stabilní práci, bydlení a rodinu a šli jsme do nejistoty a manželovi se do Hongkongu zpočátku nechtělo, naštěstí všechno dobře dopadlo a on má dnes Hongkong ještě radši než já.

Ne každý by se dokázal v tak exotické cizině vypracovat od nuly a prosadit se. Jak těžké to bylo?

My se podobáme spíše čínským imigrantům než zahraničním expatům, které sem poslal jejich zaměstnavatel. Přijeli jsme s jedním kufrem, bydleli v jednom pokoji na studentské koleji a vypracovali se vlastními silami. Z toho máme radost. Prošli jsme si mnoha krizemi, které nás jako rodinu posílily. Ale jednoduché to opravdu nebylo.

Mohla bys trošku popsat, jak bydlíte a co děláváte třeba o víkendech?

Žijeme přímo na hlavním ostrově Hongkong, který je druhý největší z celkem asi 261 ostrovů. Bydlíme ve starém domě nedaleko centra. Máme sice dost místa doma (na místní poměry- 70m byt se tu pokládá za velký), ale kolem není žádná občanská vybavenost. Výhodou je výhled na moře a velký přírodní park se známým Victoria Peak hned za domem.

Ostrov je hodně kopcovitý, takže když chceme vyrazit na kolo, jezdíme na venkov do Nových teritorií, kde jsou cyklostezky. Naše oblíbená má asi 23km po rovině. Hongkong je město, kde kralují auta, autobusy a náklaďáky, a jezdit na kole mimo cyklostezky je adrenalinový sport jen pro velmi pokročilé cyklisty.

Máš nějaké přání do budoucna?

Mám přání abychom všichni zůstali zdraví. Chtěla bych se letos vrátit k běhání a sním o půl maratónu v Bejrútu a v Praze. Na oba jsem byla přihlášená, a oba byly předloni (Bejrút) a loni (Praha) zrušené. Až pomine tato těžká doba covidová, ráda bych ještě vylezla na pár hor, znovu se prošla po starém městě v Damašku, navštívila svou kamarádku v Kátmandu a dala si pravou valašskou kyselicu někde na Moravě. A moc ráda bych se podívala na Korfu!

Tak se na vás budu moc těšit! Snad to brzy vyjde!

dům s dračí bránou…

 

Markétiny fotky a zajímavosti můžete sledovat na FB (1) Byl jednou jeden pristav | Facebook nebo pod jejím jménem na instagramu.