Páček Shledáček (Pokračování příběhu o šílené chůvě)

Tak zrovna tuhle, v pořadí už čtvrtou chůvu pro Janýska jsem vybírala na základě inzerátu v katolických novinách. Jak už jsem se zmínila předtím, nějaké hodné věřící děvče má menší pravděpodobnost, že vám bude bít dítě, krást doma z peněženky, tajně telefonovat na české mobily a vodit si do pokojíku místní casanovy.

Na inzerát odpověděla sposuta žen, mladé i staré, krásné i ošklivé, vzdělané i nevzdělané. Tahle se mi ale zdála nejsympatičtější. Psala, že je jí 35 let /dost rozumná na to, aby se dovedla starat o děti a moc stará na to, aby po nocích vyváděla na diskotékách/, rozvedená /aspoň neskočí na špek prvnímu chlápkovi, má už své zkušenosti/, katolička /super, nebude krást/, z Moravy /výborně, všechny naše chůvy byly z Moravy a byly skvělé/ a k tomu všemu poslala foto se psem v náručí /Adonis okamžitě poznamenal, že musí být tlustá, jinak by se neskrývala za psem/, kde se přátelsky usmívala.

A tak jsme se dohodly. Bylo zrovna něco před vánoci a od května měla nastoupit, což nám dalo dostatek času, abychom se vzájemně trošku poznaly po emailech.

Psala mi, jak maluje na sklo a pak své výtvory prodává, aby podpořila charitativní organizace, jak dostala k vánocům knížku kázání faráře Tomáše Halíka, kterou si každý večer čte, jak na Silvestra nikam nevyráží, neboť nemá ráda plánované veselí /jak jsem později zjistila, veselí měla nejraději neplánované/, raději si pustí hudbu a bude číst ta kázání, až jsem začala mít trošku strach, aby na náš vkus nebyla až moc svatá. Všechny svoje maily zakončila rozloučením- tak páček shledáček. Z toho se mi trošku ježily vlasy.

Na jaře jsem se objevila v Praze a tak jsme se dohodly, že se sejdeme u nás. Jeden den jsem na ni čekala hodinu, dvě a když ani třetí hodinu nepřicházela ani nevolala, naštvala jsem se a řekla si, že ji nevezmu, pokud tedy neleží někde na jednotce intenzivní péče. Po nějaké době mi volala její maminka, že Páček leží na JIPce a že má nějakou otravu /ani mne nenapadlo, že by to mohlo být alkoholem/ a omlouvá se. A tak jsme se konečně sešly asi za týden. O svém pobytu v nemocnici nechtěla moc hovořit, ale jinak se zdála celkem sympatická, tvrdila, že je nesmírně přizpůsobivá a už měla dokonce i vyřízenou cestu sem na ostrov na začátek května.

Hned poté, co jsem ji vyzvedla v přístavu, jsem ji vzala domů na oběd, který pro všechny vařil Adonis. Protože jsme si zrovna otevírali pivo, nabídli jsme jí taky jedno, ale řekla, že děkuje, že pivo nepije /pije zásadně víno, myslivce, borovičku a rum/. Nabídla jsem jí jednu cigaretu, s díky odmítla, že nekouří /přestala kouřit kvůli nám, protože si myslela, že jsme nekuřáci, už měla za sebou dvě hodiny nekouření/. A tak jsme se najedli a začala nová etapa našeho roku.

Já jsem ještě do práce nechodila, tak jsem ji vozila po ostrově, prováděla po tavernách, ukazovala krásy města, nádherné pláže a ona mi začala povídat o svém životě, jak ji mlátil v dětství otec, potom prý i manžel /ač jsem proti domácímu násilí, dnes oba dva muže docela chápu/, prý si myslel, že je mu nevěrná s nějakým mužem, což vůbec nebyla pravda /byla mu nevěrná s ženou/.

S Janýskem to docela uměla, ale její nejoblíbenější činností ovšem bylo sedět u kafíčka s cigaretkou a povídat mi o svém oblíbeném katolickém knězi. Říkala, že se jí docela líbí i tihle místní pravoslavní kněží, má ráda tmavší týpky s vousy a dlouhými vlasy…

Asi za 3 týdny jsem měla jít poprvé do práce, přijížděla mi skupina turistů autobusem a já jsem na jejich loď měla čekat druhý den v přístavu. Řekla jsem Páčkovi, aby si odpoledne udělala volno, neboť ji budu potřebovat druhý den. Na své rozměrné tělo oblékla své nejlepší svršky a vyrazila. Ještě jsem jí řekla o našem znamení na dveřích, kdo není doma, vyvěsí ho tam, abychom ho nezamkli venku.

Adonis se vrátil z práce kolem půlnoci, kdy už jsem spala, probudil mě a říkal, že na dveřích je pořád to znamení, takže Páček ještě není doma. Nijak jsem se tím nezneklidňovala, o půlnoci tady všechno ještě žije. Potom ale Adonis v noci znovu musel odejít a 5 ráno mi hlásil, že znamení je pořád ještě ve dveřích. To už jsem dostala strach, protože to bylo opravdu dost pozdě na to, že měla vtsávat v 7 hodin, kdy já jsem musela odejít a hlídat malé dítě.

Asi v 7 ráno jsem vyrazila do přízemí podívat se na dveře a- znamení tam bylo pořád. To už jsem opravdu znervózněla, pak mě ale napadlo, že prostě jen to znamení zapomněla vyndat. A tak jsem klíčovou dírkou nakoukla do jejího pokoje, zda je tam a to, co jsem spatřila mne doslova posadilo na zadek. Páček s vousatým padesátníkem v nepublikovatelných pozicích…

Co teď? Rozbušili se mi srdce zklamáním a vzteky. Zaklepala jsem a požádala P., aby vyšla ven. Otvřela dveře, z nichž vystrčila jen špinavý, rozmazaný obličej a s překavpeným úsměvem se ptala, jesti něco potřebuju. Chlapíka schovávala za zády.
-chci, aby okamžitě odešel ten chlap, jestli se tohle dozví Adonis, tak si ještě dnes sbalíš kufry a pojedeš domů, řekla jsem chladně a odešla. Za chvilku vyšel před dům ten člověk, odplivnul si a pokračoval v cestě, kterou zřejmě včera začal.
Po chvíli jsem se vrátilia do jejího pokoje a Páček dělala, že spí. Poté mi začala s pláčem vyprávět, že jí tenhle milý pán vzal včera večer domů stopem a že už to nikdy neudělá a mě bylo hrozně, tak jsem jí jen řekla, ať dneska Janýska nebere ven, protože nespala celou noc a tím pádem se bojím, aby ho někde nepřejelo auto nebo se neutopil v moři.

Když jsem v poledne dorazila domů, Adonis vařil pro všechny oběd, ale Páček s Janýskem nebyli nikde. Věděla jsem, že Adonisovi nemůžu říct, co se stalo. Jen jsem se zeptala, kde je chůva a on mi řekl, že šla asi ven. To mě vytočilo, proto jsem jí zavlolala na mobil, kde že jsou a že budeme jíst. S klidem mi oznámila,že papají zmrzlinku a vypnula telefon.
Od té doby už ho nezapla. Ani nepřišla domů. Zmizela s mým dítětem. Začal jsem propadat panice a šla je hledat. Nebyli nikde, telefon vypnutý. Adonis už začal být taky nervózní a hledat ji na motorce, až jsem mu po hodině řekla celou pravdu,jel okamžitě na policii, zatímco já jsem běhala doma od okna k oknu, jestli už náhodou nejdou a představovala si katastrofální scénáře, jak chůva skáče z útesu do moře a bere Janýska s sebou za ruku. Opravdu jsem si myslela, že svoje dítě už nikdy neuvidím.

Pak mě napadlo zavolat její matce na Moravu. Páček o ní neustále básnila a pořád si vyměňovaly smsky. Maminka byla celá překvapená a říkala, že její dceruška by dítěti nikdy neublížila, hmmm… ano, muži jsou její slabost, ale snad se tolik nestalo. Tu práci potřebuje, má hrozné dluhy a nic pořádného doma sehnat nemůže.

Asi po čtyřech hodinách, které byly těmi nejdelšími v mém životě, zazvonil telefon:
-ahoj, maminka mi psala zprávu, že o mě máte strach a hledáte mě? Úlně se mi podlomila kolena.
-kde jsi? zařvala jsem.
-tady za rohem, zazněla odpověď.
-okamžitě přijďte domů! a běžela jsem volat Adnisovi, který pořád ještě kroužil po městě na motorce.

Pokoj chůvy se nachází v prvním patře a náš byt v druhém. Adonis se pohodlně uvelebil na truhle v prvním patře a čekal, až to monstrum dorazí. Prosila jsem ho, jen jestli je Janýsek v pořádku, ať se na ni nevrhá s nožem, že ji prostě jen vyhodíme.

Za chvilku klaply dveře od domu. Páček Janýska poslala nahoru a sama chtěla zmizet ve svém pokoji, před nímž už ale čekal Adonis s vražedným pohledem úplně beze slova.
Když ho spatřila, nevěděla, jak má reagovat a tak rozverným hláskem zavolala: Hi:
-Adonis zařval: HI?? Jaký Hi?? Teď okamžitě mi dej klíče a do 5 minut, slyšíš, do 5 minut, ať jsi venku!! Out:OUT!

/nahoře Janýsek se smutně ptal:maminko, proč na ni tatínek křičí a co to znamená out??/

Páček ale místo aby se sbalila a odešla, lehla si do postele a doufala, že tenhle den zaspí a ráno se probudí, budou zpívat ptáčci, svítit sluníčko a svět bude v pohodě.

Nakonec si ji po dalších 5 hodinách vyzvedl ten milý pán z minulé noci. Adonis se s ním potkal před domem a tak mu ten milý pán vyprávěl, jak ji potkal a ona mu řekla, že má svůj byt a vzala ho sem, což přece Adonis jako muž musí pochopit a Adonis přikyvoval, jako že chápe /to snad není možné, oni spolu ještě snad půjdou na pivo, pomyslela jsem si/, ale že zase on chápe, že nám unesla dítě a že to se nedělá, a za chvíli se vynořila matrona, kterou nasadil do auta a odvezl.

To by byl normálně konec příběhu, nebýt toho, že druhý den pršelo jako z konve, Páček nestihla loď z ostrova a prospala celý den na dešti v přístavu úplně namol.
Po několika dnech jsem dostala zprávu, jestli by se mohla vrátit, že se jí tu tak líbilo a že by si zaplatila cestu sama.

Někteří lidi prostě nemají špětku hrdosti, pomyslela jsem si, zatímco jsem vyklízela Páčkův šuplík plný prázdných lahví od vodky.

Příspěvek byl publikován v rubrice Řecká rodinka. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

12 reakcí na Páček Shledáček (Pokračování příběhu o šílené chůvě)

  1. Lentilka napsal:

    teda….hruza takovy lidi….tak snad dalsi chuva bude ok:)

  2. Ostrovanka napsal:

    taky doufám. Jestli ne, tak to tady na tomhle blogu bude mít zpečetěný:))

  3. bbvozickarka napsal:

    …tak to byla teda velkááá nezodpovědnost!

  4. romaneta napsal:

    pochvalaMilá Ostrovanko, pokud je to vymyšlené, máš velké nadání psát s lehkostí, poutavě a vtipně, pokud se to opravdu stalo je to příšerná zkušenost naštěstí s dobrým koncem. V každém případě je to velmi pěkná povídka. Italská poloostrovanka Romaneta.

  5. Romaneta napsal:

    Do sbírkyby asi patřila další perla z českého netu: díkáček. díkáček páček shledáček :o)

  6. litsa napsal:

    nemam slov…

  7. Soňa napsal:

    Ahoj,tyto stránky jsem objevila teprve včera a jsem nadšená!Je mi úplně jedno,jestli jsou tyto příběhy smyšlené nebo pravdivé,nejdůležitější je,že umí zvednout náladu a to je to co nejen já sama potřebuju ze všeho nejvíc.Měj se fajn a piš dál!!!!!

  8. Martina napsal:

    Nejdřív jsem se smála, pak jsem se vyděsila a na konci musím pochválit tvého mažela i tebe, že jste tu ženštinu ručně nepoučili o tom, co cítí matka, když neví, kde je její dítě.

  9. sandra napsal:

    No, 35letá silně věřící katolička, která není vdaná a nemá děti? to asi mohlo být trochu varovné znamení… ale jinak dobrá historka. alespoň máš na co vzpomínat…ikdyž chápu, že tenkrát ti do smíchu asi nebylo.

  10. Ivana napsal:

    Zdravim, moc rada ctu Vase pribehy, Recko je mou srdecni zalezitosti.
    Tahle zkusenost musela byt hrozna! Uz si ale nemyslite, ze vsichni ti, kteri nasleduji nejake organizovane nabozenstvi jsou zakonite moralni, dusevne cisti a dobri a ti ostatni nemoralni a spatni, ze ne ? 🙂

  11. Ivana napsal:

    Trosku to tak vyznelo. 🙂

Napsat komentář: romaneta Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *