Zpátky z cest

Když jsem svému kamarádovi popisovala svoji cestu do Prahy přes Londýn, říkal mi, že prý přitahuju netradiční příběhy. Na to jsem odpověděla, že je možná přitahuju stejně, jako každý, ale asi si jich víc všímám a dávám jim větší šanci.

Nehledě na to, že jsem poprvé (a doufám naposled) v životě letěla z nouze na cizí pas, měla jsem po cestě pár dalších zpestření.

 

Večer před odletem jsme se s Adonisem loučili u stolu se zapálenými svičkami a lahví vína. Když víno došlo, měli jsme toho ještě tolik na srdci, že jsme vytáhli z mrazáku zbytek lahve Becherovky, což jsme dělat neměli. Druhý den jsem se vyloženě radovala z toho, že mám místo u okénka, že si v letadle koupím nafukovací polštářek a budu tři a půl hodiny nerušeně spát.

 

Vedle mě si přisedla blonďatá starší Angličanka, ze které byl cítit alkohol (přemýšlela jsem, jestli je i ze mě cítit takhle ta včerejší Becherovka nebo jestli si paní už dopoledne něco lupla), podívala se na mě, ale já jsem měla na klíně českou knížku, takže se podívala na druhou stranu, kde seděla mladá Američanka. A na tu pak začala mluvit. Jenže Američanku to nebavilo, tak si vytáhla počítač, pustila film a nasadila sluchátka do uší. A tak to Angličanka zkusila na mě. O tři hodiny a tři vodky s rajčatovou šťávou později začala mluvit skoro nesrozumitelně a před příletem do Londýna mi plakala na rameni. To když už mi vypověděla celý svůj zapeklitý, alkoholem protkaný, životní příběh. Na letišti jsem ji ještě vedla za ruku k východu, protože se sama už téměř neudržela na nohou a pak se s ní s těžkým srdcem rozloučila. Objala mě jako starou kamarádkou a odvrávorala kamsi na vlak.

 

Na imigračním oddělení v Londýně si přísná úřednice prohlédla fotku na pase, potom mě (byla jsem bledá strachy) a pak mi pořála hezký pobyt ve Velké Británii.

 

Se srdcem o velký kámen lehčí jsem běžela na sraz s jednou dávnou kamarádkou, která si za mnou přišla dát na letiště kafe, popovídat si a zkrátit a zpříjemnit mi tak několikahodinové čekání na další letadlo.

 

Po chvíli do restaurace, kde jsme seděly, nakráčelo pět až po uši ozbrojených policistů s napřaženými samopaly a procházelo celou restaurací až někam dozadu. Před restaurací stálo dalších pět ozbrojenců a hlídkovalo. Sice ráda sbírám neobvyklé historky, ale všechno má své meze, takže při představě, že budu svědkem nějaké přestřelky a koupím kulku do hlavy, se mi nedělalo moc dobře. Pokynula jsem kamarádce, rychle jsme vstaly od stolku a zmizely v útrobách letištní haly.

 

Po dlouhé době, kdy jsem se vrátila,  jsem si opět začala užívat  svého domova na Korfu. Svých dětí, které jsou čím dál samostatnější, až mě to trošku děsí. Možná si ani nevšimly, že jsem byla pryč tak dlouho. I když Ofélie ke mně po příjezdu přiběhla a pak mě asi půl hodiny držela a měla jen tak opřenou hlavu o moji hruď a svýma malýma ručkama mě pevně tiskla k sobě. Jannis mi zase překotně vyprávěl jeden příběh za druhým, až jsem přestávala vnímat, ale věděla jsem, že je  pro něj důležité, abych ho vyslechla.

 

Ve středu, kdy jsem ještě byla v Praze, se zúčastnil jakési hudební soutěže v rámci filharmonické kapely, kde oba hrajeme. Je pravda, že se na ten den docela připravoval. V hudbě chytil s příchodem na hudební gymnázium druhý dech a začal cvičit na svoji příčnou flétnu třeba čtyři hodiny denně.

 

Druhý den po mém příjezdu se konal v divadle koncert filharmonie, kde Jannis poprvé hrál a kde se měly udělovat ceny za soutěž. Jannis vyhrál první místo a odměnu 450 eur (Adonis poznamenal, že bude mít za co v příštích čtrnácti dnech nakupovat) a zářil štěstím. Já jsem se jako matka patřičně naparovala a když mi po koncertě různí lidé blahopřáli, připadala jsem si, jako bych tu cenu vyhrála já.

 

Jannis svým vítězstvím získal docela široký fan club z řad malých i větších dívek z kapely, které za ním chodily a blahopřály mu a viditelně si užívaly jeho pozornosti (a on jejich) a peníze si dobře uschoval s tím, že si bude šetřit na nějakou dobrou flétnu.

 

Adonis, zatímco jsem byla pryč, nařezal spoustu dřeva na zimu, naučil se péct nový druh chleba a taky mi hrdě ukazoval všechny své zlepšováky, které zatím doma vymyslel a já jsem jen přemítala o tom, jak je mi doma dobře.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

19 reakcí na Zpátky z cest

  1. Mod. napsal:

    Tak si příště dáme kafe na letišti v Londýně :o)

  2. edita napsal:

    Jsem se zase pobavila a je dobře, že jsi zase v pořádku zpátky….stále na vás všechny myslíme….edita

  3. dewberry napsal:

    Ach jo, těšila jsem se na napínavou zápletku, jak tě policajti vyhmátli na ten cizí pas, neb patřil nějaké kriminálnici (nepodařilo se mi přechýlit slovo „zločinec“, ale asi to bude zločinka). Takže všude dobře, doma na Korfu s dětmi a Adonisem nejlíp. Moc Janýskovi gratuluju!

    • ostrovanka napsal:

      no, ja to nechtela moc rozebirat, protoze uplne legalni to neni, ze…:))) byly to, urpimne, docela nervy.

  4. Buteo napsal:

    Nějak mi uteklo, čí byl tedy ten „cizí“ pas. Přeji Ti, že se Tvé rodince před Vánocemi dobře daří. Snad by jste měli být o svátcích doma /na ostrově/

  5. Irma Roudnická napsal:

    No to jsou tedy zprávy. 🙂 Ale doma je doma. Přeji všem hodně zdraví a pohody. Hezké počteníčko. Díky za psaní. Irma

  6. Čerf napsal:

    Skoro jako v bondovce. A navíc milé čtení 🙂

    • ostrovanka napsal:

      no, ja prave zdrhla radeji pred tim, nez by to bylo jako v bondovce. zase nemusim mit uplne kazde dobrodruzstvi. naposledy jsem sla na policajty v praze s adonisem, abych mela historku, a oni ho tam zatkli. takze si nektere pribehy nechavam radeji utect:)

      • Míla napsal:

        Podle článku J.X.D. v Reflexu (jsem pravidelná čtenářka) by snad měl být jeden z účastníků toho incidentu v base, jestli jsem dobře rozpoznala původ jeho vyprávění :-)) A to samozřejmě nikoli Váš manžel. Takže jestli Adonis totálně nezanevřel na Čechy a přijede ještě někdy do Prahy, přeji jen samé milé zážitky a nám ostatním milé čtení, při kterém se nebudeme muset stydět. Ale trocha toho „dobrodrůža“ je prima! :-))

  7. Winnie napsal:

    Uz uvodni veta „letela jsem z nouze na cizi pas“ dokazuje, ze netradicnim pribehum davas opravdu ‚tak trochu‘ vetsi sanci 😀 Bravo! Live’s good:-) 🙂

    • ostrovanka napsal:

      🙂 vidis, to me vubec nenapadlo:)

      • extláča napsal:

        vždycky když potkám nějaká dvojčata, vyptávám se na tyhle historky … cestování na pas svého dvojčete, chození na rande místo bráchy … úžasné věci 🙂

        • ostrovanka napsal:

          a co ses dozvedela?

          • extláča napsal:

            no, třeba to, že jeden brácha doběhl dřív na rande toho druhého a dostal se skoro až na druhou metu 🙂 a že například tihle dva bratři běžně cestovali na svoje pasy, dělali za sebe zkoušky na VŠ apod.

Napsat komentář: edita Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *