O smrti, hřbitovech (a probouzejícím se jaru)

Je tomu právě rok, co jsem zde psala o Angličanovi Timovi. Když byl u nás na návštěvě, stačil vypít sice několik štamprlí falešné třešňovice, ale několikrát si postěžoval, že už to pití není, co bývalo a že ho pálí žáha. Adonis se na něj tenkrát zkoumavě zadíval, konstatoval, že má trošku nezvykle žlutou barvu a měl by se jít nechat vyšetřit. Tim to přešel smíchem, že už přežil jiné věci, s Alekem naložili starý gramofon a desky do ještě staršího auta a vydali se na řeckou pevninu, kde měl v horách Tim svoji chýši, aby zde mohli nerušeně trávit překrásné dny plné hudby a místní pálenky tsipuro. Za dva měsíce Tim zemřel na rakovinu slinivky břišní.

Je o rok později a my dostáváme zprávu o jednom našem kamarádovi, Řekovi, žijícím se svojí švýcarskou ženou půl roku v Ženevě a půl roku zde, že je v nemocnici-je celý žlutý a má nějaké problémy. Povtrdily se nejhorší obavy – rakovina slinivky břišní a Stefanos je na své poslední cestě. Adonis se mu zkouší dovolat do nemocnice, aby s ním prohodil pár slov, slov povzbuzení nebo potěšení, ale Stefanos není schopen komunikovat po telefonu.

Pořád na něj musím myslet. Nejen na něj, ale na smrt jako takovou. Na věčnou otázku smyslu života. Na to, za čím se honíme a taky na to, jak se dobrovolně sami zabíjíme. A taky na to, že přes veškeré svoje přesvědčení, se přece jen smrti strašně bojím.

Včera byl zvláštní den. Připomínal mi moje nálady. Chvilku svítilo sluníčko a v tom momentě bylo úplné vedro, za chvíli se ale zatáhlo a nastala zima. Vzala jsem Ofélii na kolo a jely jsme se podívat na Britský hřbitov. Je to jedno z míst tady na Korfu, kde je úplné ticho a klid, nádherné kvetoucí rostliny a pečlivý pořádek.

Když se vchází železnou brankou, zvonek nad ní ohlašuje příchod návštěvníků. Z malého domku na kraji hřbitova vychází usměvavý Malťan Jorgos se svojí ženou a radostně mě vítají. Jorgos má návštěvy rád, má neutuchající potřebu mluvit- o hřbitově a kytkách, které zde rostou. S úzkostným výrazem ve tváři mě prosí, abychom mu s Ofélií nepošlapaly orchideje, které jsou právě v květu. Vysvětluje mi, že na Korfu se vyskytuje kolem 50 různých druhů orchidejí, z čehož asi půlka jich je právě zde, na hřbitově. Opatrně mi je ukazuje mezi pomněnkami a kopretinami. „Vidíš, tady je jedna strašně vzácná-Ophrys ferrum equinum- ta podle císaře Viléma II., který zde měl své sídlo, roste jen tady u nás.“

Procházíme s Ofélií mezi nádhernými hroby po zelené měkké trávě. Jorgosova žena vaří v kuchyni oběd a Jorgos stříhá keře. Na chvilku jim zazávidím ten klid na hřbitově. Zde žijí a zde budou taky pochováni. Nebojí se smrti. Budou zde totiž navěky spolu se svými orchidejemi.

Příspěvek byl publikován v rubrice Život na ostrově. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

12 reakcí na O smrti, hřbitovech (a probouzejícím se jaru)

  1. Petruš napsal:

    Krásné…Takové jarně melancholicky, ale moc krásně napsáno. Bohužel člověk si svého zdraví začne vážit až když ho ztratí.

  2. Dewberry napsal:

    moc hezky napsáno. já se taky smrti bojím – hlavně smrti svých bližních, té své zatím moc ne, protože jsem zdravá a mladá.a přesně mě taky napadají někdy ty otázky po smyslu života, k čemu to všechno je…ale hřbitovy mám kupodivu ráda – právě pro ten klid a zvláštní vyrovnanost, co tam panuje.

  3. klara napsal:

    moc hezky popsane sceny,pripomina mi to evropsky kinematografos.Myslim,ze smrt sama o sobe neni nic,coho bycjom se bali,ale smrt blizkych,tech ktere potrebujeme,nebo ktere mame radi je to,ceho se bojime-a prave to,ceho se bojime neni smrt,ale to,co prijde potom-samota,prazdno……..je to tak trochu sobecke-bojime se zustat sami,nechceme aby to bolelo.Proto se tesme z kazde malickosti a netrapme se kvuli hovadinam a…nepripominejme si tyto veticky jen tehdy,vidime-li bolest kolem sebe,zijme tak kazdy den-budme s usmevem a s optimismem prikladem pro vsechny kolem nas.Protoze kdyz vidis prijemnou tvar,je ti hned lip,ne?

  4. sauvignon napsal:

    Všichni se bojíme, někdy víc, někdy míň, ale podstatné je, že jsou tu ještě důležitější věci než smrt – láska, vděčnost, věrnost, všechno to, co přetrvá, aspoň tak tomu věřím. Tu naději čerpám z Krista. Christos anesti!

  5. flammerole napsal:

    … občas mám strach, že umřu brzo – dřív než stihnu být užitečná, než si stihnu užít… a to ne v tom poživačném smyslu, myslím spíš užít jako nepromarnit ani minutu svého času, když už mi byl dán… Ostrovanka mi zase připomněla, že se musím ještě o trochu víc snažit:), díky

  6. Slavka napsal:

    Smrtou sa nic nekoci,skor zacina.Je to ako ked clovek vstupuje na zem pri narodeni,tak smrtou vstupuje „na druhy svet“ ako sa vravi…Zivot na Zemi je len kratkou cestou v porovnani s celym nasim bytim,ale napriek tomu hraje rozhodujucu ulohu na nasej dalsej ceste,ktora sa (opakujem)smrtou nekonci.PRETO SA NIE JE COHO BAT.Ludia to maju vsak zakorenene vo vedomi ako nieco neprijemne ,no v podstate je to jav podobny narodeniu,ved je to pre cloveka posun .Krok v pred.Pri narodeni dietata sa vsetci raduju ,no tento cloviecik -jeho dusa predsa odniekial prichadza,tak je tomu aj pri smrti.Tak vedzte ,ze na tych,co umieraju ,ci uz su to blizky ,alebo cudzi,taktiez na nich niekto caka,a neztazujme im cestu nasim narekom.Berme to ako ,ze odisli na ich vlastnu cestu.Ved kazdy sme tu za nejakym ucelom a mame si tu nieco splnit,koli comu sme tu .V kazdom z nas je tuzba po poznani.Kto hlada ,najde.Drzim vsetkym palce.ps: dnesny den je naozaj velmi vyznamny,a tak som rada,ze je tato tema,pretoze obsah textu ma naozaj hlbsi zmysel.Asi aj preto tieto pocity ,v tychto dnoch,mila Pavla. Srdecne zdravim z juhu.

  7. kockolan napsal:

    neni to tak dlouho, co jsem se bavila s blizkym clovekem na tema smrti. ma takovou predstavu, ze smrti nic nekonci, ze ji to vsechno naopak terpve zacina, nove, nezname, nekonecne.a ze mame povinnnost se tady snazit chovat co nejlepe, abychom, kdyz prokazeme, ze jsme obstali tady, mohli potom nadherne a volne zit. aby tak nadherne mohla zit nase, jedinecna a konkretni, duse. kamarad Jallal z Maroka jen pritakaval. Ano, ano, nutno se tady osvedcit, teprve pak se budes mit skvele. Budes mit vse, vino, zeny / muze, zpev. Teprve pak budes kralovsky zit. zit!zarazila jsem ho. je zivot po smrti? a proc je tedy tento zivot predsmrtny, ktery je vazan na telo, na mysl, na srdce, na pamet? a proc tedy mame vstoupit do neznama, odkud nam nikdo nemuze vzkazat, odkud a kam vzpominky v cykleni nedosahnou? a proc ma byt ten zivot posmrtny nekonecny, kdyz tento, kdy mas obstat, je tak kratky, tak konecny, a proc az pak maji byt vsechny ty prebendy, kdyz se chovam slusne uz tady…proc ma byt neco, o cem nikdo nema jistotu, proc to ma byt dulezitejsi, nez to, co ziji zde, v mem telesnu?jak to mas ty?, ptal se me. verim v zivot tento a v jeho smysl, verim, ze obstat clovek musi jen sam pred sebou a vlastnim svedomim, aniz by cekal na nejaky neurcity profit v neurcite budoucnosti, verim v biologickou podstatu cloveka, nebo jak to nazvat, a verim take v dusi, ale tak nejak jinak, tak nejak mene urcite, v jejich tvarech a objemech. jakoby zemi objimala jakasi plazma věděni/paměti a vseobjimajici lasky a z te tu a tam ukapne duse do rodiciho se tela. ma sve vnitrni jasne jadro a kolem ma blize neurceny obal, ktery na sebe nabali, nez skapne. kdyz pak telo opousti, zase se vnori zpet do plazmy, prinese nove dovednosti, vzpominky, vse to nasbirane za zivota, a vplyne, rozplyzne se, zustane jen plus minus nejake to vnitrni jadro, jakoby hustsi, aby na sebe zase nabalilo neco z okolni plazmy, az jednou bude kapat. ale bude to nova duse, pro nove telo.rika se vdechnout necemu ducha. asi tak to mam. šém haam foráš.jeste chvilku jsme se dohadovali o smrti. pak jsme se zasmali, jak smrti zabijime cas zivota. tak jsme se zvedli a sli zivi na vysehrad na vinko. at je to, jak je, cennejsi je mi tento zivot. tak zadne smutky. je nutno si ho uzit. a az to jednou prijde, rada se necham prekvapit. lepsi vrabec v hrsti, nezli holub za řekou styx….

  8. pavel napsal:

    pajo,tvoje povídky jsou tak neuvěřitelně krásný, a zřejmě to tak cítím i já, někdy se ale říkám, není to jedna z forem tzv. krize středního věku, kdy se tě začnou týkat věci, o kterých jsi dříve „za mlada“ nikdy nepřemýšlel/la – tj. smrt, zdraví, děti. Já souhlasím s kočkolankou, pěkně to napsala. Moje motto od básnířky Sapfo: A smrt je zlo, tak bozi uznali, vždyť kdyby byla krásná, též by zmírali. ahoj pavel

  9. kowakova napsal:

    Ten konec mě úplně zamrazil. Krásný.

  10. NULI napsal:

    Myslím,že zamyšlení nad smrtí je potřeba, ale ještě víc pak nechat smutek „vyšumět“.

  11. Ostrovanka napsal:

    vsem moc dekuji za zajimave komentare!!!

  12. Pingback: Na krásném pohřbu (Jestli je něco takového vůbec možné) | Ostrovanka bloguje

Napsat komentář: Ostrovanka Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *