Nové začátky

Když se narodil náš syn Janýsek, filozofoval Adonis vždycky o tom, jak mu koupí deštníček, až půjde do školy a nad tím roztomilým obrázkem, který si v duchu představoval, se sám dojímal až k slzám.

Teď, o osmnáct let později, jsem Adonise podruhé v životě viděla opravdu plakat, a to když náš synek odjížděl na univerzitu do daleké ciziny. I já jsem stěží zadržovala slzy. Ne, to není pravda. Prostě jsem se regulérně rozbrečela. Ne, to taky není úplná pravda. Brečela jsem tajně už tři dny předem a pak ještě v autě po cestě na letiště…

„Tak ahoj, ty můj velkej synku,“ řekla jsem mu na letišti a chtěla ho pevně obejmout. Odpovědí mi bylo vlažné objetí a odchod na bezpečnostní kontrolu bez jediného ohlédnutí. Chytla jsem svoji ne už tak malou Ofélii za ruku a v duchu děkovala Bohu a Adonisovi, že máme ještě jedno dítě.

I když je pravda, že když se ohlédnu za uplynulými prázdninami a vzpomenu si na tlupy teenagerů, které u nás neustále proudily všemi směry ve dne v noci, na to, jak jsem šla ráno ze sprchy do kuchyně jen lehce oděná a tam seděl nějaký kamarád mého synka a pokuřoval, a protože nemohl najít popelník, vzal si plastový kelímek, do nějž si nalil vodu a tam klepal popel, a na další kamarády a kamarádky zanechávající po sobě kdekoliv po bytě skleničky od pomerančového džusu, který jim Janis ochotně vyráběl, zatímco Adonis ve svém minimálním volném čase tahal z obchodu tuny pomerančů, lítost mě trošku přechází. Pak ještě nakouknu do jeho pokoje, který budu muset nechat zřejmě deratizovat, a říkám si, že nový život u hostitelské rodiny (pokud ho po týdnu nevyhodí) mu jen a jen prospěje a zpět se mi jednou vrátí čistotný a rozumný mladý muž…

Ofélie, která je neuvěřitelně empatická, vycítila moji chmurnou náladu a svým miloučkým hláskem se mě zeptala, zda nepůjdeme oslavit konec prázdnin (a možná i odjezd bratra, který jí občas leze pěkně na nervy a ona jemu) do kavárny k větrnému mlýnu, kde dělají výborné čokoládové soufflé. V tu chvíli bych ji vzala kamkoliv. A tak jsme se šly spolu vykoupat, na obloze vysvítaly hvězdy a my jsme si pak, celé mokré, šly dát drink a dezert a povídaly si o životě. A já jsem si uvědomila, že musím přestřihnout tu nebezpečně krátkou pupeční šňůru a být vděčná za to, jakou nesmírnou radost nám děti přinášejí, ať už jsou pořádné či ne, ať svoje city projevují nebo je skrývají, a jaké mám neuvěřitelné privilegium být jejich mámou. A doufám, že i ony budou jednoho dne rády mými dětmi, i když to v pubertě tak úplně jasné není.

Příspěvek byl publikován v rubrice Řecká rodinka. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

20 reakcí na Nové začátky

  1. NULI napsal:

    Neskutečně krásné povídání a skutečně prožité přestřihování.

    • Ostrovanka napsal:

      děkuji, Nuli, je to tak. Ale vlastně je to fakt dobře. když vidím kolem sebe dospělé děti, kterým tu šňůru matky nepřestřihly, jsem ráda, že to je tak, jak to je.

  2. Mára napsal:

    Pavli, ale zase je hezké, že netrpí syndromem „mamahotel“. I když coby otec si také nedokážu představit, že ta moje malá holčička jednou půjde do světa. A v jaké zemi Janis vlastně studuje?

  3. Marta napsal:

    Ufff, tak jsem utřela slzy a jdu zase něco dělat. Mému synkovi je zatím „jen“ dvanáct, tak si tak představuju, jak budu tu pupeční šňůru přestřihovat já 🙂 . Krásný povídání.

  4. Ivana Naegele napsal:

    To je tááák dobře popsáno…Ano. Ale
    nevrátí li se jako “ čistotný a rozumný mladý muž“ nevadí, hlavně že se vrátí. Znám to. Po 4 letech v UK je dcera chytrá, šikovná, ale neuklízí po sobě víc než předtím. Pokoj vyklidit, nastolit minimalismus. Radovat se, dokud je čas! Blahopřeju k synovi, přeju mnoho úspěchů.

  5. Petr napsal:

    Pavlo,jsi stastna zena ze muzes zazivat takove chvile,Janis je osobnost,drzim palce cele Vaší rodině a hlavne preji zdravi.

  6. Čerf napsal:

    Když už si u něčeho poplakat, tak u něčeho opravdu důležitého a v principu pozitivního, co ještě nakonec dobře dopadne. No a to, myslím, je právě takový odjezd, který jsi tak pěkně a citlivě popsala. Tak ať se moc dobře daří těm, co odjíždějí, i těm, co zůstávají.

  7. Simka napsal:

    Pavlo, zatím mám ještě synka doma a je těžké si zvyknout, když zavolá, že přespí u kamaráda. Ale uvědomuji si, že Jerry do světa (nebo žít na vlastní triko) musí – a je moje povinnost mu pomoci přetnout pupeční šňůru. A Ty jsi skvělá máma, Ty to dáš

    • Ostrovanka napsal:

      fakt trpíš, když spí u kamaráda? to bych do tebe vůbec neřekla!!! já nevím, jak jsem nebo nejsem skvělá máma, spíš je taková dohlížečka 🙂

  8. Pavla napsal:

    Indiáni říkají že děti jsou jako vystřelený šíp.Můžeme jim dát směr,ale nikdy nevíme kam doletí.Tak ať ten váš doletí tam,kam chce a kde se mu zalíbí.Držme mu palce a přejme šťastný let.

  9. Eliška napsal:

    Pavlo po dlouhém čase jsem na tebe zase natrefila a přesně se bojím doby, kterou popisuješ. Přitom já ne už jako máma, ale babička a to hned ve čtyřnásobném vydání. Po smrti mého manžela žiju u dcery a tak jsem s vnuky hodně spojená. A jejich snaha jít studovat do ciziny je víc nežli patrná. Bude to za „pár“, všichni už jsou na vyšším gymplu a já už teď špatně usínám. Ale vím, že to je život, chodili na zkušenou do světa už naši prarodiče, a my musíme za tu zkušenost být šťastni a ne naštvaní. ALE JE TO TĚŽKÉ, velice těžké. Moc zdravím .

  10. Jitka Jensen napsal:

    On si clovek zvykne. Predstav si tu pohodu: Prijit domu, a domov ve stavu, ve kterem jsi ho opustila. V lednici zasoby, ktery jsi tam ulozila. Vidis celou podlahu, nepokrytou fuseklemi a spodarami a mokrymi rucniky. Nepoustet pracku s otevrenim oci a nesusit posledni pradlo pred cistenim zubu. Nikde neplesnivi talire se zbytky pod vrstvami zpocenych tricek. Nemusi se domu tahat tuny potravin a tyto zpracovavat pro jednak svy, jednak i cizi potomky, v jejichz bezednych zaludcich vse mizi rychlosti blesku.

    Na misto toho vseho a tak dale a tak podobne usednout na terase se sklenkou vinka a zajimavou knizkou. Zasnit se v podveceru a planovat VOLNOST. Nebo nic.

    Clovek velice rychle zapomene, jak to bylo PRED. Co teda kdysi ve volnym case vubec delal a delat CHTEL? Ale nastava nova faze.

    Tak u nas to vyse uvedene takhle nebylo ani v dobach, kdy potomci sdileli s nami obydli. Nejak meli vrozeno mit kolem sebe slusne a neprohrabavat se hromadami bot ruznych velikosti do kuchyei. Takze zas tak velky rozdil nebyl, az na zvyk nakupovat tuny jidla a posleze pochopit, ze je nutno mnozstvi omezit.

    Potomci se radi vraci. Ne uz na stalo, ale pobydou, i s partnery a vnoucaty, a pak je clovek na tele i na duchu ponicen celkem vdecny, ze si jedou do svyho. Zit u nich bych nechtela, takhle je to spravne. Ted je na nich, jak to chteji mit, schazime se radi a radi se venujeme i tomu svemu.

  11. ostrovanka napsal:

    to je hezké 🙂 taky doufám, že se budeme vždy znovu rádi scházet.

  12. Spoon napsal:

    No a jaka skola a kde? Gratuluji a drzim palce, ptacatku vyletlemu z hnizda x

Napsat komentář: Mára Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *