Asimilace je prý posledním stadiem přistěhovalce (později vysvětlím)

Že mě to nenapadlo dříve! Budu hrát s místním dechovým orchestrem! Naučím se hrát na nějaký nástroj, pořídím si unoformu a budu přítomná všem procesím. No, řekněte, existuje lepší forma asilmilace?

Minulý čtvrtek jsem se šla zeptat do naší sousedské „filharmonie“ Mantzaros. Mladý muž v brýlích mi řekl, ať se stavím v pondělí. Raději jsem se šla zeptat ještě do konkurenční Kapodistrias a tam mi starší pán oznámil, že v pondělí je volno kvůli 17.listopadu, ať se stavím v úterý kolem páté odpoledne.

Nechala jsem tedy vzhledem k volnu vše na úterý. Včera jsem šla opět za mladíkem v Mantzarosu, který mi poradil, že pokud chci hrát na příčnou flétnu, mám přijít nazítří po páté hodině.

Opět spěchám ještě do souboru Kapodistrias, kde mě mladší pán odvádí za asi stoletým starcem, který sotva vidí: „A na co že chcete hrát? A znáte vůbec noty?“ Dívá se na mě stařík nedůvěřivě. Přisvědčuji a říkám, že chci hrát na cokoliv, co bude k dispozici. Mám prý tedy přijít znovu zítra nebo v pátek po páté…

Dnes jsem tedy změnila taktiku: učešu se a namaluju a zkusím to prostě po žensku… Mladík v brýlích klopí hlavu, když mě vidí. „Tak jsem zase tady,“ povídám, jako by se nic nestalo. „A na co vlastně tedy chcete hrát?“ Mladík na to. Rozhodla jsem se, že budu hrát na nástroj, který je k dispozici ještě dnes, proto přikyvuji na příčnou flétnu. Mladík mě vede za učitelkou s tlustými brýlemi v přechodovém věku.

Učitelka se na mě přísně podívá:“Musíte začít chodit na teorii, ta trvá dva roky a pak uvidíme,“ snaží se mě odradit. „Není třeba, hrála jsem devět let na klavír,“nedávám se jen tak lehce. Naodnulovaná žena v koženém černém sáčku a vysokých čených kozačkách lehce zrudne a řekne:“Já ale nemám čas, mám hodně dětí a pro ženu ve vašem věku…ehm…opravdu už mi nezbývá čas. Zkuste to v hudebce.“ „Ale já chci hrát ve vašem souboru, chci mít unifromu a chodit v procesích,“ namítám. Podívá se na mě chladně a přivírá dveře. Poděkuji a s kyselým úsměvem se rozloučím.

Ještě rychle vyběhnu o dvě patra výš, viděla jsem předtím starého pána, která se potácel a nesl s sebou dvě lahve Metaxy. To musí být nějaký učitel něčeho. Načapala jsem ho, dívá se na mě přísně jedním okem, druhé má skleněné, i když i to jedno vypadá po několika panácích skleněně, a před ním sedí mladý chlapec snažící se hrát na pozoun. Svojí scvrklou nehezkou tváří, několik dnů neholenou, se na mě podívá a řekne, že tohle rozhoduje pouze Kyrios Spyros.

Jdu znovu za obrýleným mladíkem a vysvětluji, že to nějak nedopadlo: „Počkejte si na kyriose Spyrose, to je tady šéf, měl by přijít během půlhodinky,“ radí mládenec. V mezidobí jdu opět ke konkurenci, abych neztrácela čas. Tentokrát mě přijme docela milý šedesátník, který si mě změří pohledem a odhadne, že bych se hodila na trubku… A ta se prý učí mezi pátou a sedmou v pátek. „Ale mám přijít tedy v pět nebo v sedm?“ ptám se zmateně. „Mezi pátou a sedmou, někam si vás ten učitel narve do mezery,“ odvětí chlapík a začne se bavit s někým jiným.

Spěchaám zpět k Mantzarosu, abych nepropásla Kyriose Spyrose. V budově potkávám příjemně vypadajícího pána asi v mém věku a hned se ho ptám, zda-li je Kyrios Spyros. „Nene, jsem kyrios Michalis,“praví on a snaží se utéct. Já se ale nedám. Pověsím se na něj a říkám:“Tak vy musíte být ten učitel trumpety, na kterou bych tolik chtěla hrát!“ /Jméno jsem si z nudy přečetla na rozvrhu hodin./

„Ano,“ lehce zčervená Michalis. „Ale mám teď dost práce. Počkejte si na Kyriose Spyrose, měl by přijít každou chvíli!“

Začínám mít dojem, že Kyrios Spyros je nějaká mystická postava, která ve skuetečnosti neexistuje a všichni se na ni vymlouvají, jen aby náhodou neměli práci navíc. Rozhodnu se, že odsud neodejdu, dokud Kyriose Spyrose neseženu.

Scházím po vrzajících dřevěných schodech a z každé místnosti se ozývá zoufalé vrzání nějakého dechového nástroje. Dům je prosycen cigaretovým kouřem a na zdi visí fotografie z roku 1967, kdy soubor slavil své sté výročí.

Chvíli čekám před domem a potkávám Hanse, německého hippie profesora z místní univerzity, kterému se svěřuji se svými trablemi. Hans pokyvuje hlavou a něco říká, ale v tu chvíli se k nám přibližuje muž s delšími vlasy v teplákové soupravě, který si to míří ke dveřím. „Vy jste Kyrios Spyros!“ Zařvu na něj a vyrazím mu v ústrety. „Ano,“ podívá se na mě pobaveným pohledem. Celá udýchaná mu říkám:“ Chci hrát na nějaký nástroj, ale nikdo mě nechce! Copak je to tak nenormální v mém věku?“ Přeptává se mě, zda znám noty a pak vrtí hlavou, že ne, že je to zcela normální, že už tu kdysi před lety měli podobnou dámu v mém věku, která chtěla hrát na příčnou flétnu a povedlo se jí to. Prý se mohu teď jít zeptat učitelky. „Ne, za tou hroznou dámou už jsem byla,“ odvětím zklamaně, „nemá ale čas, tak budu hrát třeba na trubku!“

Pán na chviličku ztratí svůj optimistický výraz a s omluvným výrazem říká:“No, víte, moje sestra toho má teď opravdu hodně, nezlobte se. A co takhle saxofon?“ Ptá se rychle.

„Je mi to jedno, líbí se mi všechny. Hlavně chci už o velikonocích hrát!“ Pobaveně se na mě podívá a řekne, ať přijdu zítra mezi pátou a sedmou….

Příspěvek byl publikován v rubrice Život na ostrově. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

14 reakcí na Asimilace je prý posledním stadiem přistěhovalce (později vysvětlím)

  1. Gomba napsal:

    :-)))))Dlouho jsem se tak nenasmál, i když Tobě jistě do smíchu nebylo.Jak dopadl ten saxík „mezi půlnocí a jednou“? ,-)

  2. L. napsal:

    Jeste ses neasimilovala poradne (= nemas na vse dost casu :)) !

  3. aphris napsal:

    to je jak od Bulgakova 🙂

  4. Jižní mlok napsal:

    Jo jo, Pavlo, když oni to jsou dva nejlepší soubory na ostrově. Tam hraje jen špička. Jeden z nich – teď se mi to plete, nevzpomínám si, který – cestuje a koncertuje po celém světě s obrovským úspěchem a dostává ocenění. Asi o začátečníky nestojí. Mám radost, že ses nedala odbýt. Těším se, až se budu koukat z davu na kraji silnice, jak procházíš s orchestrem a hraješ a trochu závidím, že nemám čas také hrát.

  5. Gugu napsal:

    Jizni mloku ty zijes taky na Kerkyre?Pajo, budes to mit tezky.Tady jsou taky ruzne spolky jako svaz zen mesta Nafpaktos apod.Nekolikrat jsem s nimi mela neco do cineni pri organizovani masopustniho karnevalu. Je to spolek, ktery jen tak mezi sebe nekoho nepusti. Tezko rict jestli je o co stat. Me prijde, ze tam jde dost o penize. Ze si tam docela dost lidi nakrade. Tim nechci rict, ze se to deje i u vas ale mozna i proto jsou nesdilni k novym clenum. Kazdopadne ti preju, aby ses asimilovala jak se patri a aby na tebe byl Janysek moc pysny

  6. Dita napsal:

    Teda tleskám a mám při tom pusu od ucha k uchu – ale ne výsměch. Držím ti palce, aby to vyšlo. Já se takhle před časem rozhodla taky, že budu hrát…jen ne v orchestru, ale prostě hrát. Vybrala jsem si hoboj. No, netušila jsem, že jsem si vybrala asi jeden z nejtěžších dechových nástrojů. A ještě horší bylo, když jsem zjistila, že v podstatě neexistují „školní“ hoboje, ale všechno jsou nástroje za cenu , co má velmi mnoho nul. Ale nevzdávám to, rozhodila jsem sítě a scháním nějaký cenově unesitelný nástroj a pak udělám útok na místní lidušku – patrně tam budu nejstarší exemplář, ale já se nedám.-) A tobě taky držím všechny čtyři palce, vždyť není nikdy pozdě začít, no ne?:-)

  7. Eja napsal:

    Pájo už tě vidím jak hraješ na saxík! A nikdy není pozdě začít, já jsem se začala učit tancovat ve 40 a doufám, že do důchodu dosáhnu slušný úrovně! 🙂

  8. Jižní mlok napsal:

    Gugu,také žiju na Korfu a také jsem hrála v jednom místním orchestru, nejdřív na příčnou flétnu. Na tu jsem se naučila hrát už v Čechách. Dostala jsem zde příležitost naučit se hrát na saxofon. Teď mám dvě malé čiperky, které mě nedopřejí ani chvilku klidu, takže je hraní minulostí.Pavlo, ozvi se.

  9. flamme napsal:

    teda… to je historka… pro mě na dnešní ráno jako stvořená – motivační:), děkuju

  10. Ostrovanka napsal:

    gomba: jsem stastna, ze jsem te pobavila:)
    chcete vedet, jak dopadla paja se saxofonem? dozvite se v pristim cisle! /po vzoru rychlych sipu…:)/
    L: je mozne, ze asimilace bude muset jeste trosku pockat. dalsich 10 let?
    aphris: mam nedostatky.. byl to kompliment?
    jizni mlok: ale prece nepujdu k jinym, nez ke spicce, kdyz se chci radne asimilovat? i kdyz o te spicce by se asi dalo polemizovat.
    gugu: nevim, co za tim presne je, ale zatim to na me dela dojem, ze nemaji moc zajem, aby jim tam nekdo dospely moc cmuchal…
    dita: to je super! napis, jak to dopadlo! nemate nekdo hoboj na prodej? ozvete se kdyztak do vzkazu!
    eja: ja vim, jsi fakt dobra. ja bych chtela ale hrat v tom procesi driv, nez budu v duchodu, nejlepe uz nadchazejici velikonoce, ale to je asi blbost.
    flamme: u asimilace si zrejme nesmis porad pripoustet, ze jsi cizinka a ohlizet se na to…

  11. Kharmina napsal:

    Pajo, ja bych rekla, ze by sis mela zvolit konkretni nastroj a do skoly prijit s konkretnim pozadavkem. Jinak to muze vypadat, ze to nemyslis vazne, kdyz chces hrat na cokoli. Jako, ze chces jen necim (cimkoli) vyplnit cas. Nedej se! 🙂

  12. hanele napsal:

    nikdy jsem si nepomyslela, jak moc to tam máš ráda 🙂 říká ta, které „cvičí“ přes ulici dítě na trubku již pátým rokem 😀

  13. NULI napsal:

    Tak tedymě jste udivila i pobavila. Držím palce!

  14. Ostrovanka napsal:

    kharmina: to jsem mela v umyslu, ale oni vzdycky rekli, ze konkretni nastroj nejde, takze jsem je chtela dostat tim, ze budu hrat proste na cokoliv.
    hanele: to vubec nechapu?? kdo to rika? komu cvici dite na trubku?
    nuli: ja jsem udivila uplne vsechny krome adonise, ktery se u me uz nedivi nicemu. diky!

Napsat komentář: Dita Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *