Tlustý pán s doutníkem po letech

Některé z mých korfských historek mají po letech pokračování. A tohle je zrovna jedno z nich.

Ve čvtrtek jsme vyrazili s Adonisem večer na procházku. Protože začalo hustě pršet, odbočili jsme k nedávno objevenému klubu epirotských Řeků. Majitelka, paní Katja, nás srdečně přivítala a podala nám každému sklenku ouza.

 

Za chvilku přišel nějaký pán, objednal si tsipuro a Adonis v něm poznal dávného spolužáka ze základky. Chvilku si povídali, když tu vstoupili do dveří další dva muži. Jeden hubený a vysoký, ten druhý obtloustlý s knírem a doutníkem v puse.

 

Adonis se ke mně naklonil a pošeptal mi: „Víš, kdo to je?“ „Netuším,“ odpověděla jsem po pravdě, protože mám strašně špatnou paměť na lidi. Adonis si pamatuje všecky.

 

„To je ten chlápek, jak po nás chtěl svědky, že je Ofélie naše, když jsme jí chtěli vystavit pas.“

 

Hlavou mi proběhla dávná historka, která se udála asi před sedmi lety:

 

Na  úřadě, kam jsme přišli, se na nás paní úřednice znechuceně podívala a pak řekla, že nám nemůže vystavit pas pro dítě, neboť k tomu potřebujeme svědky!!, že dítě je naše a taky účtenku od zaplacení elektřiny, kde je napsáno, kde bydlíme a taky dvě fotky mimina.

Všecko jsme měli připraveno, akorát s těmi svědky jsme si nebyli nijak jistí. První jsme se smáli, jako že u toho tenkrát nikdo nebyl, když jsme Ofelii vyráběli, hahaha a že tedy co dál. Paní nás ale sjela vražedným pohledem a řekla, ať odstoupíme, na řadě je někdo další. Zjistili jsme, že to myslí úplně vážně. V první chvíli jsme chtěli poprosit někoho ve frontě, jestli by se podepsal na papír, že naše dítě je naše (rodnému listu totiž nikdo nevěří…), pak jsme si ale řekli, že tohle snad není možné a šli za šéfem úřadu.

Scénka jako z filmu. Starý obtloustlý řek s doutníkem v puse se houpe ve svém kancelářském křesle. Před ním jen starý sektorový psací stůl, na něm tři úplně vrchovaté popelníky, dvanáct razítek a nějaké staré papíry a haraburdí. Klimatizace běží na plné pecky, v kanceláři je jako v lednici.
Dobrý den, začal na své poměry trochu nesměle Adonis.
Šéf se na nás ani nepodíval, jen prohodil:
co je?
„Víte, moje manželka je cizinka a nechápe (proč to sakra svádí na mě, vždyť on je Řek a taky to nechápe, pomyslela jsem si naštvaně), proč musíme mít kvůli pasu svědka, že dítě je naše?

Poprvé se na nás Šéf pořádně podíval. Začal se nafukovat a brunátnět (chtěl tady někdo urážet Řeky?!?!) a najednou úplně vybouchnul a zařval:
„Mě vůbec nezajímá, odkud je tvoje manželka, ať je z Německa, Holandska nebo Česka, tady jsme v Řecku a tady bude dělat to, co říkají místní zákony!”
A bouchl rukou do stolu tak silně, až poskočily všechny složky a razítka.

Tak jsme se raději odporoučeli a šli na jiný úřad, kde se také vydávají cestovní pasy.

Musela jsem se začít smát. Tak to je on? Adonis, který slyšel ostatní říkat mu předsedo, najednou pronesl: „Předsedo, tys dělal šéfa na úřadě?“ „Ano,“ trochu povýšeně se nafounul tlustý pán. „My si tě pamatujeme,“ pokračoval Adonis. Byli jsme za tebou kvůli pasu pro dítě, když po nás chtěli svědky, že dítě je naše. (V Řecku si v hospodě všichni většinou tykají.) Tlustý pán se nafouknul ještě víc a zeptal se: „No? A? Pomohl jsem vám?“ Několik párů očí se stočilo na Adonise. Ten se dramaticky napil ze své sklenky a řekl: „Ne, nepomohl. Zato ses proslavil v Čechách. Moje manželka to napsala jako jednu z historek do své knížky a všichni se tím výborně bavili.“

Trošku jsem se orosila a pomyslela si, že Adonis by neměl tolik pít. Předseda poprvé vzhlédnul od svého stolu k našemu a pak z něj vypadlo: „Ano, pamtuju si, nemohl jsem nic dělat, tenkrát to byla velká aféra, toho zaměstnance jsem okamžitě vyhodil,“ snažil se zachovat si svoji důstojnost.

„To byla ale paní,“ pípla jsem nesměle. Předseda po mně hodil zlým pohledem, potáhnul z doutníku, řekl, že to je jedno, že zaměstanec byl potrestán a jal se skládat do obálek letáčky nějakého spolku, jehož je zřejmě předsedou.

A tak jsme dopili každý svoji sklenku a vydali se na cestu zpet. Déšť mezitím ustal a my se s Adonisem smáli celou cestu domů.

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Život na ostrově. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

14 reakcí na Tlustý pán s doutníkem po letech

  1. Petra napsal:

    To snad není ani pravda, co všechno je možné zažít.. =D

  2. eja napsal:

    já mám Adonise fakt ráda!!! On je boží!!!!

  3. karel strobl napsal:

    Je fajn mít dobrou náladu a smát se blbosti jiných – ono to snad ani jinak nejde nejen v Řecku, ale i u nás doma… bravo, často to děláme i my, když si s Evou vzpomínáme na začátky na Lefkádě, mizernou znalost řečtiny a stavbu 3 domů.. Dnes máme podobné zážitky a vždy se tumu znovu a znovu smějeme..

  4. Veru napsal:

    I takový je život v Řecku. V Česku nás chtěli na pasovém vyhodit, protože tam děti řvaly a nechtěly sedět poslušně na židličkách.

  5. Lotka napsal:

    Jen jsem dočetla pán s knírem a s doutníkem, vybavila se mi ta scénka, jako kdybych ji četla včera. 🙂

  6. Čerf napsal:

    Já si vždycky říkám, že to je podobný zázračný přerod jako ze zbraní na hudební nástroje ve hře Kdyby tisíc klarinetů, když usměvaví, příjemní a sympatičtí Řekové vejdou na svůj úřad, kde pracují, a stanou se zčistajasna protivnými a povýšenými „odpovědnými osobami“ 🙂

  7. Olina napsal:

    Pavlo, díky , to jsem od srdce zasmála 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *