Takže to byla zase jednou klasika. Zavolala mi Danielle, to je taková francouzská dáma kolem pětačtyřicítky, vždy oblečená podle poslední módy, pěstěné nalakované nehty na rukou i nohou, vyholená všude tam, kde se to sluší a patří, síťované punčocháče na svých hubených nožkách, že pojedeme s dětmi na piknik na pláž.
Docela jsem se těšila, protože Ofelie je na pláži vždycky strašně hodná a nemusím za ní všude lítat, protože sbírá kamínky a jeden po druhém olizuje a je úplně v klidu a náš Janýsek, kterému je pět, si vždycky hraje /lépeřečeno se pere a hádá/ s malým Alexem, což je syn Danielle. Jsou stejně staří, chodí do stejné školky, provádějí stejné vylomeniny a ani jeden neposlouchají. Je to docela záhul na nervy, zase na druhou stranu jsem s nima docela ráda, protože je příjemné vidět, že v tom nejsem sama. A škodolibě si říkám, že proti Alexovi je můj Janýsek vlastně sluníčko.
No a tak jsme vyrazili. Nabrali s sebou jídlo, pití, hračky, lopatičky a vše nezbytné. Už v autě se ale kluci začali pošťuchovat, takže Danielle, která jakožto matka v pokročilejším věku, ztrácela nervy, každou chvilku se otáčela dozadu a něco nesrozumitelně francouzky křičela na nás všechny. Někoilkrát při téhle akci málem nabourala. Naštěstí cesta netrvala moc dlouho a za chvíli už jsme vytsupovali u malinkaté, prý úplně opuštěné, kamínkové pláže. Hned z počátku mi bylo divné, že není kde zaparkovat, když ta pláž má být opuštěná. Po chvilce jsem spatřila několik desítek bílých těl na lehátkách a bylo mi to jasné. To, co zde na ostrově bylo opuštěné ještě včera, už dnes dávno neplatí.
Danielle neustále nervozně pobíhala za klukama a křičela na ně, ať přestanou křičet, že ruší všechny okolo. Nejvíce ale rušila ona sama, lidé se na ni pohoršeně dívali a já jsem si s úšklebkem pomyslela, že tak do 20 minut bude tahle pláž jen a jen naše. Abych tento náš osud zpečetila, postavila jsem si plážový stan před lehátko obstarožní řecké dvojice, která na mne vrhla vražedný pohled, ale neodvážila se protestovat.
Vyložili jsme jídlo z tašek, já sendviče a Danielle buchtu a čokolády. Grrrr. Jak vysvětlit dítěti, že má jíst namazaný chleba, když má jeho kámoš ke sváče čokoládu? Asi jsem moc velký puntičkář, řekla jsem si, nebudu to řešit a dělala, že nevidím, jak do sebe moje děti soukají Alexovo jídlo.
Já jsem pro jistotu zašla do vedlejší taverny pro pivo, Danielle jsem koupila kafe. Jako správná dáma pivo samozřejmě nepije.
Lehly jsme si vedle sebe, ona na sobě bílé epesní plavečky, bílou hedvábnou šálu okolo hlavy ve stylu Audry Hupborn v kabrioletu, na očích bílé brýle a la Naďa Urbánková, ovšem podle Armaniho. Naproti tomu já oranžové plavky z loňských slev /ajeje, nějak jim povoluje guma../, prastarou čepici Fischer collection /jediná značka, kterou vlastním/,spona vzadu už je ale rezavá, no a brýle z pouličního obchodu za dvě stovky. Stejně mi někdo říkal, že prý skla u všech brýlí jsou stejná a platí se jen za ty značkové obroučky, tak co…
Konečně nastala chvilka pohody, kluci se zahrabali do kamínků. Ofelie zkoumá pomačkanou plechovku od piva, mě začíná svědit kůže od sluníčka a slané vody /to je neštěstí, když člověk u moře začne být alergický na slanou vodu a slunce/, do toho mi volá Adonis. To je můj manžel. Jede za námi lodí, mám mu jít pomoct loď přivázat.
Adonis pláže zásadně nenávidí. I teď přijel v černých zimních kalhotách a říká, že na pláži je mu vždycky vedro…
Bere si Ofelii, aby se s ní vytahnul před místní hezkou servírkou ve vedlejší taverně a já začínám balit, chceme jet s Adonisem zpátky lodí, další cestu autem už by Danielle zřejmě nepřežila.
Na lodi je vše, jak má být. Janýsek řve, že má hlad /kdykoliv vidí tátu, začne s tou samou scénou a ví, že mu táta dá čokoládku, což mu tentokrát důrazně zakazuju/, Ofelie je strašně unavená a vříská a kope kolem sebe nožičkama a Adonis se tváří, jako by se ho to vůbec netýkalo, ale je mi jasné, že na tohle mít nervy dlouho nebude.
No a já se jen snažím ignorovat řev mých dětí, špatnou náladu mého muže a pozoruju zapadající slunce za kopcem, naši loď doprovázejí delfíni a já si říkám, že na světě je krásně.
hezkýýý…ráda bych se tam teleportovala…miluji slunce,moře…
dik, precti si novej blog i o ty odvraceny strane…
Pingback: Po škole (na kafíčku…) | Ostrovanka bloguje