Melancholický příběh o nebeské rentiérce

Když jsem před jedenácti lety psala tento příspěvek, neměla jsem tušení, jak se bude náš život vyvíjet. http://www.ostrovanka.cz/chtela-bych-byt-rentierkou/ Ale kdo takové tušení vlastně má, že?

Za tu dobu jsme se s Dinou, které se tu ale ve skutečnosti říká Kostula, hodně skamarádily. Do jejího domku na pláži jsem poslala mnoho známých i neznámých lidí. Kostula, ač neuměla anglicky, jen pár slov česky, všem nabídla na své terase kávu a snažila si s každým povídat.

Všichni byli okouzelní jejím šarmem a srdečným chováním. Koho mohla, vzala na svém skútru na řeckou zábavu nebo do taverny.

Před měsícem, když jsem byla zrovna na svatbě dcery mé kamarádky, mi Kostula zavolala. Kolem mě byl ruch a rej, a tak jsem se jí chtěla omluvit, že zavolám později. Ale její hlas zněl tak naléhavě, že jsem se přesunula na klidnější místo. “Jsem nemocná, mám nádor,” sdělila mi celkem suše. Zůstala jsem tiše stat, ani nedutala. “Víš, Paulo (tak mi říkala), nevypadá to moc dobře…” Snažila jsem se vzpomenout na všechny rady nemocných, kteří nesnáší věty typu: ty jsi bojovnice a ty to dáš…, a tak jsem polka několik takových slov a jen se věcně ptala na podrobnosti.

“Příští týden jedu do nemocnice do Athén, možná se už nevrátím…” Ta věčně optimistická žena propukla v pláč. “Budu se za tebe modlit a zapálím ti svíčku u svatého Spyridona”,  odpověla jsem já a v očích jsem měla slzy.

Před deseti dny mi zase volala. Byla celkem veselá, zněla jako ta stará Kostula, kterou jsem znala. Říkala, že má velké bolesti, které jí ale v nemocnici tiší. A že si ji třeba ještě tam nahoru nevezmou, ale pokud ano, že měla hezký život a měla mě ráda. A já jsem jí na to odpověděla, že ji mám taky moc ráda.

Pak jsem mluvila s její dcerou, která mi řekla, že už jí není pomoci, ale lékaři jí nasadí chemoterapii. I když maminka by prý nejraději přijela do svého domku u moře, brala léky proti bolesti, a dívala se na modrou plochu splývající s nebesy. „A proč ji tam nevezmete?“ zeptala jsem se. Ale odpověď jsem věděla dopředu. Protože co kdyby ta chemoterapie přece jen ještě zabrala a hlavně, kdyby nezkusili vše, tak by si to potom mohli vyčítat.

V Řecku je zvláštní, že krutou diagnozu ví většinou jen rodina a ne pacient.  Tomu pořád namlouvají, že všechno bude dobré. Nevím, zda je to dobře nebo špatně, protože znám několik případů, kdy nevědomost zřejmě zachránila životy, nebo je alespoň o dost prodloužila (například u příbuzného mého muže, kterému před dvaceti lety lékaři předpovídali maximálně půl rok života, ten ale celkem vesele žije dál), ale zase si jejsem jistá, jestli by pak ten, kterému už lékaři naději nedávají, si nemohl svých posledních pár dnů či týdnů užít podle svého a na svůj konec se také připravit.

Předevčírem Kostula zemřela. Dnes jsem se s ní šla rozloučit na místní hřbitov, do kostelíka, který byl naplněn k prasknutí. Venku stál obrovský dav lidí, který se dovnitř už nevešel. Byla jedním z těch lidí, o které snad nikdo nemohl říct nic špatného. A já jsem si uvědomila, že i když její život skončil předčasně, že tohle je právě věc, ze které by měla radost. Že se s ní přišlo rozloučit tolik lidí, kteří ji měli opravdu rádi. A já doufám, že teď už je opravdovou rentiérkou na nějakém ještě krásnějším místě, než se nachází její domek.

Když jsem odcházela ze hřbitova, zdálo se mi, že i cikády řvou tak nějak potišeji. Ve stínu vysokých cypřišů jsem se na chvíli schovala před parným odpoledním sluncem a v duchu jsem si promítala, kolikrát už jsem na tomhle místě byla. Skoro v každé řadě hrobů jsem znala někoho, kdo je tam pochován. A tak mě napadlo, že i tohle smutné místo utváří můj domov, protože na korfském hřbitově mám vlastně víc známých než na hřbitovech v Čechách.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Život na ostrově. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

12 reakcí na Melancholický příběh o nebeské rentiérce

  1. Katka Š. napsal:

    Ach jo. Ať je jí země lehká. Škoda každého člověka, nejvíc škoda těch, co umí žít …

  2. Ivča napsal:

    Po přečtení je mi trochu smutno,jak kdybych paní Dinu znala osobně..Je to zvláštní,zrovna před 2 dny jsem se k příběhu o rentiérce znovu vracela, protože patří k mým oblíbeným, a říkala si, s kýmpak asi paní Dina zrovna pije kafíčko..

  3. Zdeňka Macková napsal:

    Je mi to moc líto ač jsem paní neznala osobně,určitě byla jedna z těch co nám Korfu dělá ve vzpomínkách nezapomenutelné a rádi se tam vracíme.

  4. Pavla napsal:

    Milá Pavli, smutné, jako vždy, když odchází dobrý člověk, o to více, když je blízký. Ale napsané moc krásně a dotkla ses dilemat, která s tímto obdobím souvisí a na které asi není jednoznačná odpověď.
    Díky za Tvé články, úvahy a otevřenost. Moc pomáhají a těší ostatní. Určitě i Dinu…

  5. Čerf napsal:

    Když odejdou dobří lidé, je po nich na světě vždycky větší mezera. Kéž by se vyšší spravedlnost naplnila a „věčnými rentiéry“ byli právě oni.

  6. Anna Mrvová napsal:

    S paní Kostulou jsem se setkala před dvěma lety,byla to příjemná paní.Je mi moc líto,že už není mezi námi.Když si prohlížím fotky z Korfu,tak si na ni vždycky vzpomenu.

  7. Petr napsal:

    Chjo,Pavlo i diky Tobě na ní lide nezapomenou

  8. Milá paní Pavlo, musím si sehnat vaše knížky a všechny je poctivě přečtu. Zatím jsem v Řecku nebyla ( dcera ano, na několika místech, v různých časech a byla nadšená ), ač jsem nadšený cestovatel po vlastech českých i evropských.Ale třeba se mi povede to napravit.
    Moc vás zdravím z N.
    Jiřina

  9. Monika napsal:

    Já teda potřebuju vědět, kdy už bude konec, musím mít čas všechno rozdat mezi tu zvěř, vyházet všechen svůj bordel, kterým nechci, aby se někdo pak musel prohrabovat a šklebit se, sepsat kde co mám v jaké bance, co se musí pravidelně platit, a hlavně, hlavně, kde co mají mí klienti , a co si mají počít, až se mé oči zavřou, a ty jejich se hrůzou otevřou 😀 Mít ještě čas, zajet si na milovaná místa, místo polehávání v nemocnicích, poležet v moři s nějakým drinkem z kterého se tloustne, a zajíst ho kusem chleba se sádlem a škvarkama 🙂

  10. Martina napsal:

    Ti dobri vzdy odchazeji prilis brzy.

  11. Ostrovanka napsal:

    díky za milé komentáře. Je to téma k zamyšlení a Moniko, souhlas úplný…

Napsat komentář: Zdeňka Macková Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *