Je dost těžké se s smířit s tím, že Janis už je dospělý. Kdysi dávno jsme uzavřeli dohodu, že pokud do svých osmnáctin nebude pít alkohol, dostane ode mě sto eur. Asi před rokem mu došlo, že by mohl vydělat mnohem víc peněz, a tak zkoušel cenu zvednout, ale vzhledem k tomu, že mu alkohol (zřejmě) opravdu nechutná, zůstala jsem neoblomná. Zítra tedy dostane sto eur a já doufám, že je hned nepropije…
V poslední době nejraději vede filozofické úvahy na téma existence lidské duše, Boha, jaký smysl má vykání (proto začal, zřejmě po vzoru svého otce, většině lidí tykat – podobnost s Adonisem mě čím dál více děsí), proč by měly děti vykat dospělým, ale ti naopak mohou dětem tykat, proč by neměli také vyjadřovat úctu k dětem, a jaký je vůbec smysl života. První, a zřejmě i druhou a třetí nebo čtvrtou, lásku už má za sebou. Sám v cizině už byl několikrát a vždy se zatím v pořádku vrátil. Umí udělat palačinky, uvařit canelloni, carbonaru i boloňské špagety. To se taky naučil od Adonise.
Poslední ročník střední školy se ale zdá být poněkud náročný. Co bude můj malý chlapec dělat dál? Má si dělat řeckou maturitu, která platí jen v Řecku, i když v Řecku studovat nechce a rád by šel na vysokou školu hudební, kde maturitu z matematiky a chemie opravdu potřebovat nebude?
Nedávno jsem si vyměnila pár emailů s jeho profesorkou flétny, která má za to, že Janisova maturita je moje ambice a má dojem, že ji Janis bude dělat proto, aby nás nezklamal.
Odepsala jsem jí, že moje jediná ambice, co se mých dětí týče, je, aby dělaly v životě to, co je baví. A zklamat by mě Janis mohl jen, kdyby kradl nebo vraždil nebo volil komunisty, ale zcela jistě ne tím, když se z něj stane místo předního světového flétnisty prodavač v obchodě s kumkvatem u nás v ulici. Buď na tenhle argument není co říct nebo se se mnou paní profesorka už nebaví, to nevím, ale každopádně mi neodepsala a Janis tak může v klidu docházet na doučování z fyziky (pamatujete, jak jsem říkala, že nikdy, ale opravdu nikdy nebudu dětem platit doučování?…) a zaobírat se matematikou. Jak mi sám řekl, chce mít zadní vrátka, protože kdyby si zlomil ruku, jeho budoucnost je pak dost nejistá.
Přemýšlím o tom, kdy se změnil z malého kluka, který se bál být sám doma, který miloval kočky tak, že když ze Staré pevnosti dvě jeho oblíbené zmizely, plakal několik hodin tak usedavě, že jsme se o něj začali bát. (Adonis tenkrát řekl: „Co bude dělat, až ho opustí jeho první láska, když takhle vyvádí kvůli kočkám? O pár let později, když k té situaci došlo, jsem si na to vzpomněla, ale pravdou je, že kvůli kočkám se hroutil o dost víc).
Když se někdy ve čtrnácti začal zavírat v pokoji a vycházel pouze, když potřeboval jídlo nebo peníze, libovala jsem si, jak má můj chlapec tichou a klidnou pubertu a těšila se, až jednoho dne dveře svého pokoje zase otevře a z nich vyjde ten můj dospělý hoch, takový řecký Mirek Dušín.
Dveře se opravdu jednoho dne otevřely, já jsem ustoupila o krok zpět, abych nedostala infarkt z bordelu teenagera, a zase je rychle zavřela. Můj Mirek Dušín začal zkoušet s kamarády kouřit trávu (hlásali mi učitelé ve škole, protože Janis, po vzoru Mirka, nesnáší lhaní, takže kouřil před školou s partičkou, a když kvůli tomu přišel pozdě do vyučování, omluvil se a vysvětlil poctivě proč…), přestal si stříhat vlasy, protože mu to připadá jako zbytečná marnost, a včera mi oznámil, že by do školy chtěl jít v županu, který jsem mu dala k Vánocům, protože je příjemný a teplý, a že nechápe, k čemu jsou společenské konvence, že je přece důležité, co má člověk uvnitř a ne na sobě.
A tak mám doma místo Mirka Dušína novodobého hippíka, který v Rychlých Šípech neměl své zastoupení, ale zase se utěšuji tím, že můj synek začíná mít svůj charakter a doufám, že se dostane na nějakou vzdálenou univerzitu, a až se z ní vrátí domů, bude z něj prostě veselý a dospělý Janis, který bude v životě šťastný, ať už bude chodit v pyžamu či v džínách. (Mirek byl stejně nejnudnější Foglarovou postavou, a to bych svému synovi pro život nepřála.)
Krásné. Janisovi moc fandím. S úžasem a otevřenou pusou jsem sledovala jeho dvojhlasné pískání. A přeji, ať se mu v životě daří následovat své sny a přání. Třeba v żupanu… Mé vnučce je dnes jeden rok a zítra slaví narozeniny její tatínek. Také máme dva ledňáčky za sebou☺☺. Díky.
Děkuji. Tak ledňáčkům všecko nejlepší!!!
Vidím jistou paralelu již v 15. Nezbývá než doufat a naděje umírá poslední. My pravda stojíme pouze před volbou střední školy ale i tak to stojí za to. A fakt nechápu po kom to dítě je! ;-D ;-D
🙂 já vlastně před žádnou volbou nestojím. teď už je všechno jen jeho volba. tak uvidíme… a vám držím palce!
Pavlo to časem přejde, jednou zjistíš, že je oholený, ostříhaný, navoněný a shání jiné oblečení. Není to tak dlouho co jsem něco podobného musel zkousnout. 🙂
po pravdě řečeno, je mi to celkem jedno. má pravdu: důležité je to, co je uvnitř. ale s tím upraveným vnějškem se to tak nějak snadněji zjišťuje 🙂
> A zklamat by mě Janis mohl jen, kdyby kradl nebo vraždil nebo volil komunisty
> a včera mi oznámil, že by do školy chtěl jít v županu
a stadion je druhykrat na nohach, divaci robia zivu vlnu!
Pavlo, dnes si nas nesetrila 🙂 sorry ze sa tu smejem, chapem ze si sa chcela podelit o strasti s dospievanim dietata, ale nase deti su stale detske a sam rozmyslam, ci konecne nedospejem…
hahaha, to jsem moc ráda, že jsem tě pobavila. já se u těchhle pasáží, když jsem je psala, smála taky.
Chodit do školy v županu by se mohlo ujmout, to je něco, co by se mi moc líbilo, i když už do školy dávno nechodím :-).
to je vtipné!! to mu vyřídím.
Víte, autorko, je ohromné, že chcete, aby vaše děti v životě dělaly to, co je baví.
Ale jsou tu další věci, dost důležité:
– aby je jejich práce uživila;
– aby měly na to (intelekt i píli a vytrvalost) kýžený druh studia, který si vyberou, dostudovat.
Ano, znám pár lidí, které jejich práce skutečně baví, ale většin pracuje proto, aby mohla žít a třebas se i taky bavit jinde, než v práci.
U dospívajících děti nebudete oblíbená, když jim někdy řeknete NE. ALe vy jste ti, kdo je živí a vsaďte se, že když je necháte na zcela volné oprati, jednou to budou oni sami, co vám to vyčtou – vy jsi tehdy měli vědět, že….
… ale zatím se zdá, že se Pavle její „volná“ výchova vyplatila. Fandím jí a držím palce .
děkuji moc. ale jak píšu paní Aleně, já zas tak moc volnou výchovu nemám. Děti se asi spíše vychovávají samy, ale mají nastavené dost přísné mantinely.
Respektuji jiny nazor, ale myslim ze nevyctou, pokud si jiz odmala zvykaji v ramci volneji nastavenych mantinelu nest odpovednost za nasledky svych cinu. A mnohem horsi se mi jevi vycist rodicum, ze diky nim ziji jiny zivot, nez by si sami zvolily (A kotrmelcum, ktere uci neprenosne zkusenostise se casto nevyhnou ani dospeli).
přesně tak. s tím zcela souhlasím, ale právě, jak píšu u jiných odpovědí, žádná volná výchova u nás opravdu není. ale všecko je relativní, takže to záleží na tom, s čím to člověk srovnává.
Milá paní Aleno, z Vašeho tónu (možná se mýlím) cítím skoro zlobu. V zásadě máte pravdu, ale přesto si dovolím Vám oponovat:
– to, jestli někoho práce uživí nebo ne, člověk stejně předem neví. A já myslím, že když někdo dělá nějakou práci rád, že jej pak nakonec i uživí. Vidím to sama na sobě. Práce je zároveň moje zábava a vzhledem k tomu, že prací lidé tráví většinu svého života, považuji to za naprosto klíčové.
On je totiž svět plný nešťastných doktorů, právníků a ekonomů, kteří chtěli být hudebníky nebo malíři, ale rodiče jim řekli, že se tím neuživí. A Teď jim to vyčítají.
Když mi před pěti lety umírala sestra, byla jsem s ní na takovém semináři, kde se sešlo asi padesát více či méně vážně nemocných lidí. byla to taková jejich poslední naděje. A víte, na co jsem tam přišla? Že drtivá většina z nich není spokojená se svojí prací, že je rodiče totiž donutili dělat něco, co dělat nechtěli a co je nebaví. A já jsem se tehdy zařekla, že tohle já svým dětem nikdy neudělám. Takže když chtěl Janis jít na hudební gymnázium a jeho tatínek byl proti, prosadila jsem, aby šel tam, kam chce jít.
Máte pravdu, možná mi děti moji výchovu vyčtou, ale aspoň mi nebudou moci vyčítat, že jsem je nenechala dělat to, co si upřímně a opravdově přály.
– jinak to, jestli mají píli, intelekt a vytrvalost na dostudování, se také nikdy předem neví. Já jsem svému synovi sama nabídla, ať jde studium hudby zkusit. A když se za rok rozhodne, že chce raději studovat matematiku nebo se stát pouličním umělcem, nebude mi to vadit a podpořím ho. Jak může vůbec člověk v osmnácti vědět, co chce dělat celý život? Vždyť já to pořádně nevím ani ve svých téměř 45 letech. A každou chvíli to stejně měním.
Na závěr jsem se Vás chtěla jen zeptat, jak jste přišla na to, že je nechávám na zcela volné oprati? To totiž právě není vůbec pravda. Naopak, tady v Řecku jsem považována (a občas mi to děti předhazují) za příliš přísnou matku. Ale vzhledem k tomu, že je můj syn od pátku skutečně dospělý a zodpovědný tedy sám za sebe, můžu mu říct na věci svůj názor, ale rozhodně ho nemohu (ani nechci) k ničemu nutit.
Mějte se moc hezky a děkuji Vám za podnět k zamyšlení a zajímavé diskuzi. A já se jmenuji Pavla, to jen pro případ, že byste mi někdy ještě chtěla psát komentář, tak mi to oslovení bude příjemnější, než „autorko“, to právě zní tak nazlobeně 🙂
Paní Pavlo,
mrzí mě, že se Vám zdá můj příspěvek k diskusi nějak plný zloby.
Tak jsem to rozhodně nemyslela.
Já jsem ve velké skupině rodičů s dětmi, kde jsem se pohybovala desitky let, platila za přísného rodiče, vyžadujícího od dětí každodenní úsilí (které platilo i pro mne, protože jsem se musela řadu let prakticky každý den učit s malým dyslektikem), ostatní kromě několika výjimek byli benevolentní a doporučovali mi tzv. volnou oprať.
Dnes, po takřka třiceti letech shledávám, že děti nás několika „neliberálních rodičů“ se zapojily do života, mají rodiny, chodí do práce – to vypadá jako samozřejmost, ale samozřejmé to není. Přitom je to pro společnost, pro stát, ale i pro rodinu to nejdůležitější.
Plno ostatních dětí nedostudovalo či nestudovalo vůbec, nejsou stavu se ve třiceti pomalu uživit, potloukají se z jednoho místa do druhého, v některých rodinách prakticky pracují jen rodiče, už třebas jako důchodci, mladí jsou na dávkách, děvčata s dítětem živoří z alimentů, a to nejsou lidé z žádných menšin …
Strach o to, že bych dětem já vybrala něco, co nechtějí dělat, nemám. Samozřejmě jsem je nechala vybrat, jen jsem se snažila jejich výběr usměrnit tak, aby se pak dokázaly svou prací uživit, to snad je podstatné. Kolik lidí jejich práce baví a je jim koníčkem? Je to určitě prima, když to vyjde, to ano. Ale my s manželem je živit dál nemůžeme a stát taky věčně nebude tak sociální, aby uživil všechny.
Berte to jen jako můj pohled na věc, vidím to takto, to je celé.
Milá paní Aleno, tak to se omlouvám, možná to bylo to oslovení, možná ten „tón“ Vaší zprávy, který je právě v psaném projevu tak často dezinterpretován, právě proto, že není slyšet.
Můj syn ví moc dobře, že ho podporuji, ale že bude sám za sebe. Že když se neuživí tím, co dělat chce, bude se muset uživit něčím jiným. V létě jezdí na brigády, aby už teď šetřil peníze a mohl přispívat na studia, a když tak strašně toužil po profesionální flétně za více než 70 000 kč, když mu bylo 14 let, půjčila jsem mu na ni, ale musel ji splatit. Zkrátka ví, že život není zadarmo a já doufám, že ho nepromarní. Ale skutečně bych mu (a vlastně všem) přála, aby jeho práce byla zároveň zábavou, a proto se snažím ho podpořit.
Jsem moc ráda, že u Vašich dětí to tak dobře vyšlo! Nevyčítaly Vám nikdy, že jste byli přísní? Nebo jsou Vám naopak teď vděční?
Moc Vás zdravím a děkuji za dovysvětlení. Pavla
Jsem také ráda, že jsme si to vysvětlily.
Mé dospělé děti žijí své životy a zatím mi spíš vyčítají, když se někdy(podle nich) méně věnuji vnoučatům :-).
Ale z mého okolí znám několik případů, kde děti naopak vyčítají rodičům, že je např. nepřidrželi pevnou rukou u hudebního nástroje nebo u sportu. Ty děti měly nadání, talent, ale třebas se jim to v určitém věku nechtělo dělat nebo se jim okolí posmívalo apod. A od toho je rodič, aby to zhodnotil, jistě nebudu nutit do něčeho dítě v pubertě, to už je pozdě, ale do těch deseti-dvanácti let věku by to mělo jít.
A když si dítě od mala zvykne na pravidelnost, na plnění povinností (vedle zábavy), tak pak i v pubertě jde vše snáz.
To prosím ale píšu jen obecně, vůbec to nevztahujte na Vás a na Váš článek o synovi. Anebo na cokoliv jiného ve vašich článcích, jen tak píšu, mám chřipku a ležím u počítače.
Ještě napíšu o jednom případu (opět to, prosím, nevztahujte k ničemu…).
S námi se stýkala také matka, která měla syna, tak trochu jiného. Trochu hůř mluvil, nebyl moc obratný, byl prostě jiný, a měl potíže v kolektivu.
Matka ho tvrdě drilovala, chodil na nástroj do ZUŠ, a protože neměla jindy čas, cvičili ráno před školou třebas od 6 hodin. Když večer přišla z práce, zase dělali úkoly a školu. Tak to šlo řadu let. Mnoho rodičů i učitelek ji odsuzovalo.
Chlapec si ale zvykl na pravidelnost, uměl se učit, šel na konzervatoř (to už hrál na dva nástroje), protože v kolektivu nevynikal a měl tedy volný čas :-), začal při konzervě dělat už sám od sebe obchodní dálkovou školu.
Dnes je mu cca 35 let, hraje v orchestru (po večerech) a pracuje v realitce, má byt, na který si vydělal, má motorku, našel si slečnu a asi bude docela dobře žít produktivní část života. Na matku nezanevřel. A jestli ho to všechno baví? To nevím. Ale z pohledu průběhu celého lidského života mi to nepřijde špatné.
Vám i Vaší rodině přeji vše dobré a ať se vašemu synovi daří, ať už si vybere to či ono.
děkuji za přání! to je zajímavý příklad s tím muzikantem. já pozoruji ve svém okolí jednu zajímavou věc: že ať už se každý rodič snaží jak se snaží, děti mu nakonec vyčtou úplně všecko 🙂
myslím, že také každé dítě to vidí trošku jinak. že co jeden sourozenec rodiči nakonec vyčte, za tu samou věc mu může být jeho bratr či sestra vděčný. často to pozoruji u nás se sestrou. obě jsme vyrostly ve stejných podmínkách, byly vychovávány u stejných rodičů a přesto máme každá často diametrálně odlišný názor na to, co naši rodiče dělali dobře nebo špatně.
rodičovství je opravdu asi nejtěžší úkol. přeji Vám taky vše dobré a děkuji za zajímavou diskuzi.
Pavlo, jsi úžasná. Vím to. Děti vychváváš k zodpovědnosti a přesto s citem. Já jsem bohužel babička a snažím se Martinovi vštípit základní morální vlastnosti pro život. Poslední dobou se potýkám jen s neporozuměním.Chápu, že Martin bojuje o samostatnost. Asi něco dělám špatně,.Připadám si hrozně stará a zbytečná.
milá Věro, já myslím, že ty jsi nejúžasnější babička na světě! Martin morální vlastnosti vštípené má dávno, takže se o něj nemusíš obávat. Myslím, že se setkáváš s nepochopením možná proto, že ho vidíš jako malého kluka, kým už dávno není. Vždyť je dospělý, takže už není třeba ho vychovávat, ale můžeš mu teď místo té úžasné výchovné babičky být babičkou parťačkou. Stará nejsi a zbytečná už vůbec ne! Moc tě zdravím!!
Pavlo zdraví te tvá spoluzacka Martina z gymplu Mas úžasné články a úžasné děti !!!!!
Ahoj Martino, to je milé!! Díky moc a zdravím tě! Kde se nacházíš? Napiš mi kdyžtak, prosím, na fb do zpráv. p
Pavlo, měl bych přání, ale nesouvisí s tímto blogem. Před třemi roky jsem byl na 11 denním poznávacím zájezdu s cestovkou na Poloponésu (ubytování v Tollu). Řeckou alfabetu jsem si koncem zájezdu tak osvojil, že už jsem nepotřeboval přepis nápisů do angličtiny v latince. Ale co bych rád viděl a o co bych Vás chtěl poprosit: kousek ručně psaného textu v řečtině. Rád bych viděl, jak se váží (nebo se neváží?) jednotlivá písmena. Děkuji.
PS. Právě jsem dočetl Řeckou ruletu
ok, není problém. napište mi, kam poslat. třeba mail nebo fb?