Znovu u soudu (na Korfu není nikdy nuda)

Soud si od minulé příhody můj telefon zapsal zřejmě za uši, neboť jsem včera obdržela další telefonát, zda bych mohla přijít překládat pro jednoho zatčeného Slováka. Když jsem zjistila, že jde opět o převaděče uprchlíků, souhlasila jsem, protože k tomuhle případu už znám i patřičný slovník.

Adonis byl zvědavý, kdo zase převáží uprchlíky, tak se uvolil, že mě k soudu zaveze na motorce a počká na mě. V soudní síni vládla celkem přátelská atmosféra. Paní soudkyně, která na první pohled vypada dost přísně, zrovna vyslýchala jakéhosi mladíka, který okradl nějakého Rumuna, jemuž nějaký Albánec ukradl auto. Dost komplikovaná situace. Na závěr paní soudkyně mladíkovi řekla: „Jsi mladý a krásný, tak už to nedělej, příště by sis to odseděl natvrdo…“ Mladík se usmál a pokýval hlavou.

Pak předvolali mě. Nejdříve se zeptali, zda jsem křesťanka a když jsem přikývla, musela jsem přísahat na Bibli, že budu tlumočit dle svého nejlepšího svědomí.

To jsem udělala a pak už jen sledovala kriminálně vypadajícího člověka s jedním zubem (myslím, že to byla jednička vlevo dole), který nerozuměl nikomu a ničemu (byl to opravdu Slovák i když s jasně maďarským jménem).

Pan přísedící se mě ptal, jaká je situace v Praze a pak smutně poznamenal, že je krize a Praha už pro něj jako výletní místo skončila.

Pak šel na scénu pan Ištván. Nejdříve jsem měla pocit, že mluví maďarsky, ale pak jsem zjistila, že to je jednozubá jižní slovenština. Vezl v osobním autě dva Afghánce v kufru a tvrdil, že o tom nic nevěděl. Že mu jen nějací Slováci řekli, ať jede jejich autem a za to mu dají 500 eur, což je pro něj obrovské množství peněz. Na Slovensku je nezaměstnaný.

„Vás nenapadlo, že se ti lidé v tom kufru můžou udusit?“ Zeptala se soudkyně. „Ne, ne, nenapadlo,“ koktal Ištván. „Tedy, ani napadnout nemohlo, když jsem nevěděl, že je vezu, že…“

Přísedící se zeptal: „A těch 500 eur Vám nabídli za jednoho nebo oba uprchlíky?“

Ištván vyhrkl rozhořčeně: „Za oba, ale nikdy mi za ně nic nedali…“ Soudkyně i přísedící se začali smát.

Ištván, který si už odseděl 8 měsíců ve vazbě, dostal celkem 16 měsíců a 2000 eur pokuty. Protože ovšem nemá ani vindru, stejně jako jeho hostitelsko-vězeňská země, nebude nakonec platit nic. „A jak se dostanete domů, když nemáte ani euro?“ Zajímala se soudkyně. „Ještě nevím, snad s někým..“ odpovídal po pravdě Ištván. „Ale nepřevážejte žádné uprchlíky, jinak tu budete stát zase. Slibujete, že se polepšíte a už nikdy to neuděláte? Litujete svého činu?“

„Lituji, už to nikdy neudělám,“ špitl Ištván a soudkyně a soudkyně s velkou úlevou prohlásila, že půl trestu už má za sebou, tak že ho pošlou domů. (Kdo má na tyhle všechny Čechy a Slováky a zadržené přistěhovalce platit, že..).

Se mnou se přísedící rozloučil slovy: „na zdraví…“, které si zřejmě pamatuje ještě ze starých dobrých časů, kdy Česká republika byla pro řecké státní zaměstnance rájem a já zamířila s jistotou do kanceláře, kde mi vyplatili mých 14, 30 eur po zdanění a Adonis mě odvezl domů.

Kdyby Češi a Slováci o trošku víc převáželi uprchlíky, možná bych se touhle zábavou i uživila. Potřebovala bych ale tak alespoň dva denně. Zájemcům se, jak se zdá, nic moc nestane a soudkyně je fakt milá. (Tímto samozřejmě nepropaguji převoz uprchlíků, podotýkám, abych nakonec jako mladá a krásná nestála na druhé straně soudní barikády já…)