Znovu Řecko trošku politicky

Ale slibuji, že brzy už budu psát zase příběhy. jen se snažím zachytit dost zásadní epochu….

Na náměstí v Kerkyře se v časném dopoledni scházejí skupinky lidí. Někteří z nich vytahují oblečení a rozkládají je na igelitovou plachtu na trávníku, něco věší na prádelní šňůry natažené mezi stromy. Další sedí u stánku a rozdávají nějaké letáčky. V altánku hraje reprodukovaná muzika a vedle něj staví dvě dívky obrovskou šachovnici s figurkami.

Pomalu se začínají trousit další a další lidé. Stařenka v dlouhé silonové sukni, s černým šátkem na hlavě a dvěma zbývajícími zuby v puse, drží v ruce plastový kelímek s kávou a vykřikuje. „Lidé ztratili svoji důstojnost! Viděli jste, kdo si tu ty věci bere? Ta Albánka, která si narvala několik kusů oblečení do tašky, má ve vesnici dva baráky a ještě jí to nestačí!“ rozčiluje se stařena.

Chvilku trvá, než se zorientuji a zjistím, co se tu vlastně děje. Je mi jasné, že se tu něco rozdává, kupodivu však o zboží zdarma není valný zájem. Jen pár starších, chudě vypadajících lidí, se zájmem pozoruje, co by se tu dalo sehnat. Pak vidím transparenty hlásající rovnost příležitostí, alternativních metod obchodu, vyučování i kultury. Ideologická skupina EPE se snaží změnit svět. Zvláště Řecko má tu změnu aktuálně opravdu zapotřebí.

„Nechceme podporovat zlé kapitalisty, kteří si vydělávají na nás všech, a tak vozíme brambory z řecké pevniny přímo od zemědělců a prodáváme je na ulici lidem za 35 centů za kilo. V obchodě stojí osmdesát, takže prostředníci si vydělají víc, než samotní dodavatelé,“ vysvětluje mi Dimitris, pohledný černovlasý student, který sedí ve stínu stromu a pozoruje ostatní, jak pracují. „Naší ideou je dávat společnosti to, co potřebuje, zcela zdarma či za minimum peněz. A ona nám za to nabídne, v rámci svých možností, totéž.“ A co dává společnosti konkrétně on? „Já tady pomáhám hlavně s organizací,“ potáhne si z ubalené cigarety a labužnicky vyfoukne obláček dýmu.

Brouzdám se ulicemi Kerkyry, hlavního města ostrova Korfu. V kavárnách posedávají místní i turisté, vystavují své tváře slunečním paprskům a nezdá se, že by je  krize či případný odchod z Eurozóny nějak zvlášť zajímaly. Chtěla bych vědět, jestli se bojí návratu k drachmě. A tak se ptám. Číšník v zelené vestě postává před prázdnými stoly a snaží se nalákat kolemjdoucí na drink. „Ale my přece nechceme opustit euro! Já sice volím SYRIZu, ale nikdo neříká, že chceme odejít. Dluhová krize je všude, my nejsme jediní, kdo za ni může. Prostě jen chceme zmírnit úsporná opatření.“ A co by dělal, kdyby se drachma vrátila a kdyby přišel o práci? „Jak to můžu vědět?“ odpovídá rozhořčeně. „Copak ty víš, co bude, až onemocníš, až ti někdo umře, až přijdeš o práci, až tě někdo okrade? Na takové možnosti se přece nemůžeš připravit. Musíme se radovat z každého dne,“ odpovídá už jen v rychlosti, protože k jednomu stolku právě usedá zákazník.

Mnoho, opravdu mnoho z dotazovaných lidí buď volí SYRIZu, která má moc hezké řeči, nebo nevolí nikoho, protože má dojem, že to stejně nepomůže. Ti, co o budoucnosti přemýšlejí, mají za to, že jediným řešením bude lidská sounáležitost, kdy si lidé budou vzájemně pomáhat, výměnný obchod a navrácení se ke starému způsobu života, k řemeslům a zemědělství. „Jedině tak nám nebudou posílat brambory z Egypta a maso z Argentiny,“ rozhořčuje se mladík s dlouhými vlasy, který mě na ulici žádá o zapalovač.

Řekové věří, že je Evropa potřebuje a proto je padnout nenechá. Pokud by tak totiž učinila, pak veškeré její řeči o jednotě a spolupráci by podle slov mnohých byly plané. „Vždyť je to jako s manželstvím,“ říká Soula, manželka lékárníka. „Za dávných dob se také lidé nerozváděli hned při prvním problému, ne? Dnes mají lidé tendenci všechno rozbité vyhodit, místo, aby se to snažili spravit. To nás Evropa opravdu vyhodí jak pokažené radio?“

Běžní Řekové nepřemýšlejí a nejednají ekonomicky nebo politicky. Berou život hodně emocionálně. Dělají to, co je právě napadne, volí toho, kdo je jim sympatický, aniž by hlouběji přemýšleli o tom, zda lže či říká pravdu. Mají pocit,že přechod na vlastní měnu se nejvíc dotkne těch, kteří si nahrabali nějaké peníze. Jim, obyčejným lidem, kteří na životě nešetří, však nic nehrozí. Alespoň se zbaví německého područí a diktátu mocných kapitalistů. Pro Řeky je totiž svoboda nade vše. Neuznávají jakoukoliv nadvládu, i kdyby jim měla přinést výhody.

Myslí na dnešek, ten je důležitý, zítra zase nějak bude. Žijí přítomností a tu si vzít nenechají, užívají si každého dne života. I přesto, že jejich situace není nijak růžová, vlastně si ani moc nestěžují.

Snad jen ti, kterým se daří a kteří podnikají, nechtějí o návratu k drachmě ani slyšet. „V tuto chvíli se  Řecko nachází v Eurozóně čistě náhodou. Na euro jsme nebyli připravení, takže není možné, abychom měli stejné ceny jako v Německu či Holandsku. Pokud jsme už utáhli poslední dírku v opasku a navrátíme se k drachmě, bude to naprostá katastrofa. Řecko produkuje jen 80 %  toho, co potřebuje. Kde vezme peníze na ten zbytek? Vždyť když jsme přecházeli na euro, platili jsme za něj asi 340 drachem. Teď to ale bude 800, možná i přes tisíc, takže třikrát menší hodnota peněz. Co si za to koupíme venku? Vždyť budeme hladovět. A ti, co říkají, že nám bude všem dobře, jsou právě ti, co si nakradli nejvíc. Většina lidí se o politiku vůbec nezajímá,“ rozčiluje se majitel zlatnického krámku v centru města.

Možná, že je krize pro Řecko v určitém smyslu pozitivní. Z chudých farmářů se totiž před lety stali během krátké doby zámožní hoteliéři, státní zaměstnanci, velkopodnikatelé, nebo možná jen dělníci, jejichž denní tarify by jim mohl závidět kdejaký premiér některé rozvojové země. Lidé opovrhovali věcmi, které jsou jinde přirozené. Oblečení z druhé ruky tak nosili pouze Albánci, ve státní nemocnici rodila většinou chudší vrstva obyvatel, která si nemohla dovolit platit drahou soukromou kliniku. Lidé opustili svoje vinohrady a olivové háje a nechali se obsluhovat a všechno si dovážet ze zahraničí.

Dnes je však situace jiná. Většina matek už se nestydí přijmout nabízené oblečení po cizích dětech pro své vlastní, na dříve zaplevelených zahrádkách je vidět nové sazeničky a domácí olivový olej i víno už je zase v kurzu. Možná, že se Řecko stane zase tou chudou romantickou zemí, kde se lidé podělí s cizincem o všechno, co mají a řecké slovo FILOXENIA (pohostinnost) zase nabyde svého původního významu.

Příspěvek byl publikován v rubrice Život na ostrově. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

11 reakcí na Znovu Řecko trošku politicky

  1. Petra napsal:

    Ty na sou po… Držím pěsti a věřím, že se vše v dobré obrátí! Ellada je přece Ellada!

  2. Buteo napsal:

    Fajne. Jak já našim politickým komentářům nevěřím, tak té Tvé názory o skutečné situaci mezi řeckými lidmami beru jako hlavní zdroj pravdivé informace.
    Hezký týden

  3. George napsal:

    Pamatuji si přechod z Drachny na Euro – bylo to jako mávnutí kouzelným proutkem. V době Drachny pro nás Čechy levné nákupy (např. meloun 1kg za asi 1 Kč), příští rok s Eurem vše několikanásobně dražší. V „našem“ městečku místo kol a mopedů nóbl auta.Připadalo mi to, že jsem přijel do jiné země.Takhle se ta výměna měny neprojevila co vím snad nikde. Vloni si mi bývalý profesor asi z vysoké nyní v důchodu stěžoval, že mu snížili důchod z v přepočtu 100 000 na 80 000 Kč, ale čert mu věř jestli se nevytahoval.

  4. dewberry napsal:

    Pavlo, piš ty politické postřehy klidně dál. Jsem zvědavá, jak se to tam u vás bude dál vyvíjet. A četla jsem, že SYRIZA má opravdu velkou podporu 🙁

  5. ostrovanka napsal:

    petra: taky verim.

    buteo: jsem poctena. stehujes se nekam?

    george: tomu bych taky moc neverila.

    dewberry: smutny pribeh toho, ze kdo slibuje, ma hlasy. tak uvidime. mas pekny novy blog.

  6. Eliza napsal:

    Přesně jak popisuješ, si myslím že chápala vstup do Velké Evropy řada lidí, a tak to podle toho asi vypadá. Nejen v Řecku, ale i Španělsku a co si budeme povídat i v Česku. Akorát, že já jsem zůstala stále u hromadné dopravy, kaviár nesnídám, a důchod mi vystačí tak ne jeden týden. Ne že by se zvýšily moje nároky, ale ceny. Nejprve jsem to vnímala tak trochu, že je to ještě daleko, až za rohem. ale není. Pociťujeme to všude, a občas už na mne sedá deprese. Léky, které nám lékař předepíše, si už ani všechny nemůžeme vyzvednout, o dovolené v Ráji snů se nám může opravdu jenom zdát. Zprávy z důvodu zachování si rozumu raději neposlouchat… Proste špatné časy se objevují.

  7. Buteo napsal:

    Tvůj zájem potěšil. Kouknu, jak Ti chodí nový mail. Krásný večer na Kerkyru

  8. ostrovanka napsal:

    eliza: ano, to mas pravdu. mozna to ale vidim trosku jinak (zatim, dokud nejsem duchodkyne). mne pripada, ze se celkove mame mnohem lepe, clovek ma vsecko. cestujeme, cteme si noviny, plkame na internetu a leky jeste porad jsou, i kdyz treba drazsi. ja si uzivam zivota zrovna ted, kdy se mi dari dobre a mam rodinu a co jist. az nebudu mit, budu mit alespon hezke vzpominky.

    buteo: bud jsi neposlal nebo nechodi:(

  9. Eliza napsal:

    Přesně jak to píšeš z pohledu status quo je vždy každá věc trochu jiná u každého. . Dívá se každý na situaci z pozice takové, ve které zrovna je. Jak časové, finanční, společenského postavení a pod. A připadá mu, že ti druzí, ti okolo zbytečně brblají, či naopak velice blahořečí. Prostě dle toho co právě prožívá a ať se chceme vžít do situace druhého, tak se nám to nemůže podařit ani za mák, protože to opravdu !!! „na vlastní kůži “ nepociťujeme. Já jsem před dvaceti lety slintala štěstím, že mohu konečně vyjet za hranice, páč jsem do té doby nesměla ani vlastnit pas, a tak cizina pro mne byla ve vzdálenosti Slunce, či Jupitera. Prostě stejně nedostupná. Po projetí cca 10ti zemí Evropy a ještě kousek dál, jsem vyčerpala prvotní úspory a nasytila toužebné choutky. Moje vlastní firmička se stavěla na vlastní nohy a já se cítila jako že prožívám takový život o kterém jsem jenom snila. Ale roky ubíhají, léta přibývají, síly se ztenčují, peníze docházejí, a iluze se vytrácejí. Nastal čas, který i po dosti silné dřině, vydělat na té změně co se dalo ( pracovala jsem i 16 hodin denně), tak jsem v čase, kdy už se na stav věcí musím dívat z jiného pohledu. Peníze jsou potřeba na naprosto jiné věci, vše je najednou mnohem dál, dražší, nedostupnější. A jsem v pozici těch, co brblali na začátku, kdy já jsem to ještě nechápala, a jásala. Ano, mohu vzpomínat, ale to bude asi tak brzy jediné, co mi z té iluze zbude. A to jsme měli minulý týden sraz z gymplu po 50ti letech, a mohu si gratulovat, že ta moje situace je ještě výtečná, ba co vynikající, oproti mým jiným vrstevníkům, do jejich situace mám teď ještě daleko, a zdá se mi zatím ještě značně nepochopitelná jako teď tobě ta moje. Ale to je ta relativita času, a možná je někdy dobré, zavřít oči, a použít stroj času a trochu se přenést i do jiných úhlů pohledu.

  10. Kowakova napsal:

    Zdravím na novým blogu 🙂 Koukám, že už máš ten přesun zdárně za sebou, gratulace 🙂

  11. Buteo napsal:

    Ahoj. Právě jsem poslal stejný text podruhé

Napsat komentář: ostrovanka Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *