Život přistěhovalce I. (Nadšení a stesk)

Nedávno jsem se dočetla v Reflexu v rubrice Na vandru, že prý jedna psycholožka rozdělila život přistěhovalce /emigranta/ v cizí zemi na pět etap:
Nadšení, stesk, agresivita, sblížení a integrace /asimilace/.

O asimilaci už jsem psala, troufám si tedy říci, že se snad nacházím v posledním stadiu, i když ani to není jednoznačné, protože sem tam se vracím i do předchozích stádií.

Každopádně mě toto rozdělení inspirovalo k dnešnímu psaní na pokračování. Začnu tedy od začátku.

Nadšení v cizí zemi a z cizí země. Tenhle pocit jsem prožívala snad ve všech zemích, ve kterých jsem se kdy ocitla. Od malička mě přitahovaly dálky a vůně ciziny. Když mě rodiče jako malou posílali ještě v dobách komunismu do Východního Německa na prázdniny, abych se naučila německy, těšívala jsem se. Na to, jak to tam bude jiné než doma. Na to, jak se tam mluví cizí řečí, kterou jsem tenkrát ještě moc nezvládala, ale vždycky na konci pobytu si byla jistá, že rozumím víc než na začátku. Na jiné vůně a jiné pachy, na jinak vypadající a oblékající se lidi. Na jiné obchody a na jiné ulice. Tohle nadšení ve mě dodnes přetrvává.

Když jsem před více než deseti lety poprvé přijela na Korfu jako turistická průvodkyně, byla jsem ohromená a nadšená krásou tohoto ostrova. Moje maminka má ode mě schovaný dopis, kde píšu, že tohle je asi nejkrásnější místo, které jsem kdy navštívila, ale zůstat bych tu nechtěla, těším se pak zase dál.

Všechno nakonec dopadlo jinak a já jsem zde potkala muže svého života, kterého jsem si vzala za manžela a rozhodla se zde usadit a založit rodinu.

Fáze nadšení trvala docela dlouho. Léto je tady krásné, ale ještě raději tu mám dodnes zimu. Ta první, kterou jsem zde prožila, byla o to pestřejší, že jsem byla čerstvě provdaná. Cítila jsem se na jednu stranu hrozně dospěle a na druhou stranu jako dítě závislé na svém rodiči. V zimě tu pro mne nebyla práce, neuměla jsem ještě řecky a neměla tady zatím skoro žádné své přátele.

Nejsem člověk, kterému by se nějak výrazně stýskalo, ať už jsem kdekoliv. Spíš se pořád na něco těším. Až se uvidím s rodiči, až pojedu zase do Prahy, až se potkám s kamarády a pak zase až se vrátím zpět na Korfu. Tentokrát to ale bylo jiné. Začalo mi docházet, že tady tak trochu skončila moje svoboda. Pomalu se tedy fáze nadšení začala prolínat s fází stesku.

Co když se nikdy nenaučím řecky? Co když se mi tady líbit nebude? Co když si tu nenajdu žádné kamarády? A co když najednou budu chtít odjet?

Ze začátku jsem jezdila všude s Adonisem. Nakupovat, obstarávat a zařizovat různé věci i do nemocnice za pacienty. Jenže Adonis se vždycky někde na motorce zastavil a začal se s někým vybavovat, což mohlo trvat až půl hodiny a já jsem nerozuměla ani slovo. Takže jsem seděla za ním a nebetyčně se nudila. Brzy jsem tedy začala raději podnikat věci na vlastní pěst, zato ale úplně sama.

Chodila jsem sama na procházky kolem moře, často jsem si s sebou brala knížku a sama si sedla na náměstí do kavárny, četla si a pozorovala lidi okolo sebe.

Pořád jsem ale byla sama a nějak jsem nevěděla, jak se tady vlastně s někým seznámit. Začala jsem chodit na kurzy francouzštiny a říkala si, že tam se určitě potkám s nějakými Řekyněmi, po kurzu půjdeme na kafe a bude to. Jenže všechny Řekyně po kurzu spěchaly domů vařit, popřípadě na pedikúru, manikúru nebo ke kadeřníkovi…

Začala jsem chodit plavat do místního bazénu, ale tam jsem potkávala jen samé vytrénované muže s malými plavkami a velkými bicepsy nebo prastaré babičky ve špinavých šatnách.

Můj stesk začal vrcholit, když jsem se kvůli nějaké zbytečnosti pohádala s Adonisem a pak seděla sama doma v neutěšeném prostředí našeho polorozbořeného bytu, za okny hustě pršelo a já jsem se choulila u naftových kamen a přepínala kanály na televizi, jíž jsem vůbec nerozuměla. Psávala jsem dlouhé dopisy domů a těšila se, že za týden nebo dva dostanu odpoveď. Moje maminka už pro mě měla dlouho vyhrazené „psací pondělí“, takže jsem od ní dostávala dopisy se železnou pravidelností, za což jsem jí dodnes nesmírně vděčná.

S rozšířením internetu mezi nejbližší rodinu a přátele mě pak ale fáze stesku začala pomalu opouštět…..

Příspěvek byl publikován v rubrice Život na ostrově. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

19 reakcí na Život přistěhovalce I. (Nadšení a stesk)

  1. eja napsal:

    To je drsný…asi jsi věděla proč chceš vždycky zavčas odjet! Nejlepší je prožít fázi nadšení a pak vypadnout. Jeden z důvodů, proč už moc neuvažuju o práci v zahraničí.

  2. Portokali napsal:

    Věřím, že to vážně muselo být těžké, hlavně bez znalosti řečtiny. Ale smekám před každým, kdo zvládl tuhle fázi překonat. S Řekyněmi je občas problém, i když v Řecku nežiju, mám dost zkušenost s tím, že než jít s kamarádkami na kafe, jdou radši domů vařit a uklízet a Řekyně, které jsem poznala, příliš nenavazovaly kamarádství s dalšími ženami. Spíš se jen svými polovičkami nechaly vodit jako ozdoby na mužské sešlosti, ale ani tam se netvořily žádné „dámské“ klábosící skupinky. Na to bych si asi jen tak nezvykla.

  3. NULI napsal:

    Moc děkujiza otevřené povídání, jdu si to přečíst podruhé.

  4. sonja napsal:

    dobrej napad se prihlasit do kurzu. to musim hned udelat!

  5. s* napsal:

    nj, kurzy…bych taky snad mela zkusit. bohuzel site „skola“, „spolubydlici“ a „erasmaci“ ech ti uz vubec, nefunguji.. beru i dalsi napady na seznameni se:)

  6. Anonym napsal:

    úplně jsem se vcítila… pěkné; piš piš piš. Je to jako živá voda. :)Já odjakživa cítila to samé a vím, že taky někde skončím. 🙂 Naivní představy už dávno nemám; všude je chleba o dvou kůrkách, ale právě to překonávání těžkostí člověka posouvá někam dál.Hezký večer. 🙂

  7. Ostrovanka napsal:

    eja: ne, kvuli tomu to nebylo, ja v zasade mela vzdycky jen praci na pul roku, casto se mi odjet ani nechtelo, takhle jsem o tom nepremyslela. jenze ty fazi jsou asi ve vsech oblastech. mozna by se takovahle faze nasla i v manzelstvi? ale tam by to mozna zacinalo sblizenim a koncilo agresivitou:))
    portokali: ja jsem sice proti zevseobecnovanim a zavedenym klise, ale s temi rekynemi mam proste vicemene podobnou zkusenost. je opravdu tezke se s nimi sblizit.
    nuli: diky za komentar a zdravim!
    sonja: jo, akorat v mym pripade se to trosku minulo ucinkem…
    s*: a kdepak jsi v cizine ty?
    [6]: urcite nemaji tezkosti jen pristehovalci. a mozna ty moje jsou jen jeden uhel pohledu.

  8. Kharmina napsal:

    To je druha stranka veci, kterou clovek, ve sve touze vyletet nekam daleko, nevidi. Jako ja jsem nadsena myslenkou prestehovat se do Tehranu, nevidim realitu kazdodenniho zivota tam. Kdyz uz tak pracuju s cizinci a vidim vse i z jejich pohledu, mela bych byt nakonec rada, ze jsem hezky ve sve domovine.

  9. s* napsal:

    nemecko. berlin. nemecky se domluvim, tak bych mozna mela oprasit treba francouzstinu…mno:) spis mam smulu, ze nemci jsou celkove na seznamovani dost studeni. aspon mi to tak prijde.

  10. Manželka napsal:

    Pájo,v komentáři číslo 7 jsi napsala to, co mě napadalo už při čtení; že se vztahem k cizí zemi je to jako se vztahem k cizímu člověku, i ty fáze by odpovídaly. Jen nemám dojem, že můžou být tak… definitivní.

  11. Hanka napsal:

    Tak ja prozivam ty faze i nekolikrat za den. Navic mi pripada, ze jsem v obdobi, kdy se v cizine doma necitim, ale doma uz nikomu moc nechybim (ziju mimo CR 10 let). Priznam se, ze nechybi ani trocha horkosti… Vlastne ta asi prevazuje :o( Jsem rada, ze se ti zivot pristehovalce dari. Posilam velky pozdrav!

  12. Veroula napsal:

    Tesim se na pokracovaniPajo, mluvis (tedy pises) mi uplne z duse, akorat ze ja bych se neumela tak krasne vyjadrit. Ziju v Recku s prestavkami neco pres 8 let a vypada to, ze tady uviznu natrvalo:-) Ja to zatim vidim na stadium sblizeni s obcasnymi zachvaty vzteku na reckou realitu (napr. mistni nemocnici apod.). Kamaradku Rekyni mam jen jednu, neni mistni, privdala se sem z Aten, mistni se na ni divaji jak na cizinku.

  13. Gugu napsal:

    Vystizne napsany. Napis pls jak jste se seznamili s Antonisem. Protoze se vymykas te klasice. Snad vsechny holky co se tu provdaly maji muze pracujiciho v turismu (nejcasteji vlastniky taverny nebo baru). Nevymykam se ani ja..:)

  14. Ostrovanka napsal:

    kharmina: a uz jsi nekdy pobyvala v teheranu delsi dobu? rada bych videla pohled cesky zijici tam…
    S*:s nemci se oproti rekynim jde seznamovat uplne pohadkove:)
    manzelka: presne, tam se prolinaji a meni. ale podobnost je neprehlednutelna…
    hanka: diky. nemuzu se dostat na tve stranky. nevis proc?
    veroula: asi to plati vicemene fakt u vetsiny pristehovalcu. tak drzim palce, at tady uviznes stastne!
    gugu: neboj, napisu, uz to slibuju tretim rokem, ale jeste neprisla ta spravna inspirace.

  15. Hanka napsal:

    Ahoj, omlouvam se, ty stranky uz neexistuji, ale nejak zustaly automaticky viset u komentare, a ja si toho nevsimla…

  16. M.Amar napsal:

    Nadseni, nove vune…to je presne tak, ale zanedlouho ( alespon u me to tak je ), clovek pozna, ze vsude je chleba o dvou kurkach…I kdyz pravda, nekde jsou ty kurky o trochu chutnejsi, ale jenom trochu

  17. Ivana napsal:

    Jo jo.. faze dobre znam.. Je zajimave, ze v ruznych zemich trvaly ruzne dlouho. Jen ta asimilace nejak ne a ne prijit..

  18. Chica de la Esperanza napsal:

    Krasne napsane! A obdivuji vsechny, kteri prekonaji druhou fazi a dokazi v cizi zemi zit. Podle meho nazoru k tomu, aby ji clovek prekonal, je dulezite prave to navazani kontaktu alespon s nekym stejne krevni skupiny. Mne se to nepodarilo a kdyz neni s kym sdilet, clovek se nema kam posunout a jedine, co si preje, je vratit se domu, do prostredi, ktere je mu duverne zname, kde vyrostl a kde se citi v bezpeci.

    • ostrovanka napsal:

      chica: kde zijes a jak dlouho? nepropadej zoufalstvi. v dnesni internetove dobe je vsecko o hodne jednodussi. zkouselas najit nejake cechy ve svem okoli na facebooku? to by ti mohlo alespon zpocatku pomoct. zkus se prihlasit do nejakeho krouzku, kurzu, kde budes mit moznost se seznamit s lidmi, ktere bavi stejne veci.
      zkus se mrknout, jestli nekde neni treba nejaky dobrocinny spolek, kde potrebuji dobrovolniky, nebo nejaky kostel, kde se zase seznamis s lidma, kteri jsou ochotni pomoct atd.
      vratit se muzes vzdycky:)

Napsat komentář: eja Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *