Tak přece jen ještě jedna předvánoční…

Ano, na Korfu je krásně. I v zimě, když prší, i o Vánocích, když je celkem zima a všeobecně tu Vánoce téměř nic nepřipomíná. Na Korfu je totiž krásně pořád. Ale bohužel to neplatí pro všechny.

Dnes jsme byli s pár staršími lidmi a farářem z anglikánského kostela v místním domově důchodců. Připravili jsme krásné dárky do krabic od bot, vánočně zabalené, balíčky pro muže a jiné zase pro ženy. Domov je to státní a jsou v něm lidi, kteří buď opravdu nikoho na světě nemají, anebo se jich rodina zcela zřekla (což v Řecku není úplně obvyklé).

Jela jsem okolo hodněkrát, ale nikdy mě nenapadlo se tam jít podívat. Až dnes jsem měla tu příležitost. Stará oprýskaná budova na hlavní silnici, která kdysi v době slávy oblasti Perama sloužila jako hotel, je neútulná a vybydlená. V recepci sedí pár staroušků v teplých bundách a svetrech a sledují televizi. Všude je zima jak v márnici.

Jdeme navštívit našeho známého Chrise, Angličana z velmi významné a dříve bohaté rodiny, jemuž zemřela téměř stoletá matka a on se nemůže se svým bratrem žijícím v Itálii za žádnou cenu domluvit na prodeji jejího překrásného honosného domu. A tak nemá ani vindru. Jeho dcery z předchozích manželství, které opustil, když byly malé, se o něj chvilku zajímaly a staraly, ale pak odjely zpět do Ameriky žít svůj život.

Chris, dříve pohledný, nikdy nestárnoucí seladon, který hrával úžasně na kytaru, skládal písně a v domě své matky pořádal divoké večírky, tu leží v neútulném pokoji pod dvěma dekami, je hubený, skoro nevidí, je starý a nemocný. S chutí se vleže pustí do vánočního cukroví, které mu přinesly postarší anglické dámy. I v pokoji je strašná zima. Stařeček, ležící vedle něj na posteli, se na nás usmívá. Jsme vítaným přerušením toho monotónního smutného času, kdy jeden den splývá s druhým. Stařeček nemluví anglicky a Chris zase neumí řecky, a tak tam vegetují oba v tom depresivním prostředí a čekají, až umřou.

Zazpíváme jim pár vánočních koled a odcházíme za ostatními dolů. Berou si dárky, které si nechtějí rozbalit, protože pro tyhle lidi není podstatné, co je uvnitř, ale to, že něco dostali. A tak objímají krabice se sněhuláky a mikuláši a zvědavě se na nás dívají.

Paní Angela, dobrovolnice, která pro domov pracuje, nám vysvětluje, že samota je zde ta nejhorší věc. Staroušci se celý den dívají na televizi, ale nemají žádný jiný program. Dohodneme se s ní a s mladým ředitelem, že pokud budou chtít, uděláme tam jednou za měsíc zkoušku naší jazz-bluesové kapely, kterou jsme si založili před rokem s panem farářem a pár dalšími lidmi. Oba nadšeně souhlasí a vřele se s námi loučí.

Potom odjíždíme zpět do města. Já se snažím překonat smutek z právě nabyté zkušenosti a přemýšlím o tom, kolik je asi na světě lidí, kterým je zima, nemají střechu nad hlavou, mají hlad, nebo nemají nikoho, kdo by je navštívil. A říkám si, jaké máme štěstí, že slavíme Vánoce ve svých teplých domovech, zavalujeme se zbytečnostmi a přejídáme cukrovím a popíjíme lahodné moky. Obklopeni přáteli, rodinou a lidmi, které máme rádi.

A tak si do Nového roku slibuji, že zkusím přes svátky vymyslet a zorganizovat nějaké akce pro lidi, kteří už nemají žádnou budoucnost, kromě pomalého  či rychlejšího umírání. A mám radost, že jsem našla smysl letošních Vánoc.

Smysluplné a klidné Vánoce vám všem!

Příspěvek byl publikován v rubrice Řecké svátky a povedené akce, Život na ostrově. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 reakce na Tak přece jen ještě jedna předvánoční…

  1. Vladimír napsal:

    Pro mě ano,Pavlo.Měj vždy slunce v duši,jak Tě znám.Krásné vánoce a v novém roce…..nezapomínej na přátele.

  2. Pavla napsal:

    🙂 smajlík pro Tebe a za Tebe.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *