Silvestr v Albánii I.

Ten nápad, abychom Silvestra strávili v údajně nejošklivějším hlavním městě Evropy, kterým má být Tirana, jsem dostala už někdy v září.

Nejdřív to totiž vypadalo tak, že Janis odjede za svojí českou láskou do Prahy, pak zase že přijede ona na Korfu a my jim vyklidíme pole (návrh Adonise!!!) a někam odletíme, jenže tím, že jsem měla nemocného tatínka a nevědělo se, co se vlastně bude dít, nemohla jsem nic plánovat. A na Albánii je skvělé (nejenom) to, že se nemusí plánovat, ale může se, díky její poloze, odjet kdykoliv celkem spontánně.

Láska nakonec skončila záhy, takže jsem byla ráda, že jsem Janisovi nekupovala  letenky do Prahy a myslela jsem, že můžeme někam vyrazit všichni. Janis se ale rozhodl, že chce zůstat sám doma. Ofélie se nejdřív trošku vzpouzela, protože cesta do Albánie jí nepřišla dost atraktivní a měla pocit, že ta země musí být ohavná. Na tomhle příkladu byl jasně vidět řecký postoj k Albáncům, který do sebe děti nasávají už od mateřské školky. To mě popudilo, tak jsem jí navrhla, aby s námi jela  a pak, když se jí tam nebude líbit, může šířit své zvěsti o hrůzách našich sousedů, jak je libo. Jak ale ubíhal čas, Ofélie se začala těšit tak, že nás nakonec vlastně k odjezdu přinutila.

Přes albánského kamaráda Altina a českou internetovou kamarádku Lenku žijící v Albánii jsem zjišťovala, co a jak. Oba se shodli na tom, že okružní cesta má význam pouze tehdy, pokud bude hezké a teplé počasí, protože když bude zima, neprojedeme kvůli sněhu horské cesty. A jinudy se bohužel jet nedá.

Pravděpodobnost, že bude po Vánocích hezky a teplo, je opravdu malá, a tak jsem se pomalu s myšlenkou na cestování rozloučila a plánovala si, jak se budu doma krásně poflakovat.

Samozřejmě, že se po Vánocích ani mně ani Adonisovi nikam nechtělo. Ofélie ale, která se na cestu začala těšit, se výletu nekompromisně dožadovala. A tak jsem zadoufala, že třeba v Albánii sněží nebo bude ošklivé počasí, ale podle předpovědi mělo být nádherně a rozhodně nad nulou.

Nakonec jsme tedy vyrazili. Janis opětovně odmítnul naši společnost a oznámil nám, že mu bude nejlépe, když ho všichni necháme na pokoji.

Už dříve jsme se doslechli, že když člověk jede z Korfu do Albánie k zubaři, dá mu lodní společnost slevu. Při minulé jsem sice u zubařky byla, ale slevu jsem nedostala, protože na cestu tam, (ač jsem k zubaři měla namířeno), mě přemluvila lodní společnost, která jela dříve a byla levnější, a na cestě zpět mi ta, která dává slevu, nevěřila…

Dobrá, takže místo avízovaných 19 eur na osobu Korfu Saranda rychlolodí jsme zaplatili 15 eur, dostali razítko na loděnku, aby nám při zpáteční cestě návštěvu zubaře uvěřili,  a vyrazili jsme. Za čtyřicet minut jsme dopluli do městečka Saranda.

Tam nás čekala mladá slečna, která uměla asi tři slova anglicky. U té jsme si měli vyzvednout auto. Když nás zavedla k prastarému obrovskému mercedesu, trošku jsme strnuli. Pak vyndala jakýsi papír, na kterém bylo napsáno BENZ, nechala nás ho podepsat, skásla nás a když jsme se ptali, jak funguje přepínání z benzínu na plyn, pokrčila rameny, řekla, ať jedeme na benzínku Kastrati, že tam mají adaptér, sbalila peníze a odešla.

Nasedli jsme do auta. Adonis nejprve zjistil, že bude poprvé řídit automat, takže se trochu zapotil a když chtěl otevřít okénko, vypadla páčka na elektrické otevírání a okénko už nešlo zavřít. Ofélie se chtěla usadit dozadu, ale jakmile vzala za kliku, ta jí zůstala v ruce. Rozhodli jsme se tedy, že se ke stařečkovi budeme chovat jako k opravdovému seniorovi.

Na benzínce sice nevěděli, jak se přepíná z benzínu na plyn, ale opravdu měli adaptér a naplnili nám tedy nádrž plynem. Asi po padesáti kilometrech jsme zjistili, že benzín dochází (na rozdíl od levného plynu) rychlostí blesku, takže jsme ještě dvakrát pro jistotu doplnili trochu benzínu na pumpě a doufali, že se auto umoudří, protože jinak nás tenhle trip bude stát majlant. Na čtvrté benzínce jsme se snažili zjistit, jak přepínání skutečně funguje, což nikdo nevěděl. Pak přijel týpek s několika zlatými řetězy a obrovským BMW, který tvrdil, že se vyzná. Chvilku seděl v našem autě a mačkal nějaké knoflíky a potom se zatvářil důležitě a oznámil nám, že je tam staré zapalování, takže budeme muset zbytek cesty jet na benzín. Pak nám ale velkoryse nabídnul svůj telefon, abychom mohli zavolat do půjčovny. Majitel řekl, ať zmáčkneme oranžový čudlík opakovaně, a že to prý nějak dopadne. A dopadlo. Dobře. Na pumpě nám všichni s úsměvem popřáli šťastnou cestu a ještě dlouho nám mávali.

Cesta do naší první zastávky Beratu nám z přístavního městečka saranda trvala skoro 4,5 hodiny. Na místě jsme pak dlouho hledali ubytování, ale na uvedené adrese byla jen univerzita a benzínka. Na benzínce byl ale milý pán, který nás poslal za roh, kam zřejmě navigace nedosáhne. Tam nás přivítal opravdu milý majitel Niko, který dokonce mluvil trošku řecky. Ten nás zavedl do betonového přízemního domku, kde nám odemknul jeden třílůžkový pokojík, ukázal docela hezkou koupelnu, zapnul klimatizaci a pak se rozloučil. Od pusy nám šla pára, tak jsme si jen vyndali věci z auta, nechali zapnutou klimatizaci a slepě doufali, že až se vrátíme po večeři, bude v pokojíku teplo…

Městečko Berat je opravdu překrásné. Na kopci stojí hrad a pod ním domky, který vypadají jak perníkové chaloupky. Ne nadramo je tato památka na seznamu UNESCO. Na náměstí bylo docela rušno, v dlážděných uličkách v podhradí naopak hrobové ticho. Hledali jsme restauraci Lili, o které jsme se dočetli, že je opravdu rodinná a nachází se přímo v jednom ze starých domků, ale ta byla zavřená. Když jsme zaklepali na dveře, vyšel z ní majitel, který nás začal srdečně zdravit a omlouvat se (anglicky, italsky, německy a řecky), že má teď o svátcích zavřeno, ale že nám poradí, kam jít. Pak nám nabízel cigarety, které jsme s díky odmítli, a Adonis ho za odměnu pozval k nám na Korfu.

Nakonec jsme šli do doporučeného hotelu Mangalem, kde nás obsluhoval číšník v bílých rukavičkách, Adonisovi říkal „pane“ a choval se tak, jako bychom byli někde na zámku. Přitom Ofélie si dala řízek, Adonis jakýsi kus masa a já specialitu podniku, což byl krocan s nádivkou, ten už měl ale asi nejlepší dny za sebou. Nicméně po celém dnu o hladu to byla skvělá večeře.

Vraceli jsme se setmělým mrazivým Beratem. Na pěší zóně bylo docela živo, tak jsme se rozhodli jít ještě do baru na drink. Ofélie si dala limonádu a my s Adonisem místní „koňak“ Skanderbeg. A pak ještě jeden. V baru seděli povětšinou hlavně muži, což nás trochu překvapilo. Za pár minut vypili svoji kávu a pak odcházeli a na jejich místa se rychle usadil někdo jiný. Při naší cestě jsme si všimli, že Albánci moc nepijí (tedy ve srovnání s Čechy) a nevysedávají sáhodlouze u drinků, jako to děláme my.

Když jsme přišli do našeho pokojíku, klimatizace běžela naplno, pan Nikos nám dal na stolek ještě miniaturní elektrická kamínka, ale marná sláva, od pusy nám šla pára a teplota uvnitř mohla být maximálně deset stupňů. Do koupelny jsme vkročili jen kvůli vyčistění zubů, pak se navlékli do několika vrstev oblečení, přikryli třemi dekami a snažili se zahřát, což nebylo jednoduché. Ráno jsme měli umrzlé špičky nosu, ale byli jsme vděční, že to máme za sebou a brzy vypadneme.

Pan Nikos nám začal chystat snídani. Adonis ho naštěstí zabrzdil, když chtěl přinést ovčí sýr, který můj muž bytostně nesnáší, a já jsem zase řekla, že si do konvice s horkou vodou dám vlastní čaj.

V chodbě, kde jsme měli snídat, bylo okolo osmi stupňů, ale venku už vysvitlo sluníčko, a i když bylo ještě trochu mrazivo, sluníčko přece jen hřálo, a tak jsme vynesli stůl s jídlem ven a pak nám snaživý (a možná trochu provinilý) pan Nikos přinesl nejlepší snídani v Albánii – omelety, domácí chléb, domácí fíkovou a jahodovou marmeládu a nějakou ne úplně vábně vypadající šunku, ze které měla obrovskou radost jeho kočka, kterou Ofélie nenápadně krmila na klíně.

Po snídani jsme vyrazili na starý Beratský hrad, v jehož hradbách stále ještě žije několik starousedlíků. Tím, že jsme si vybrali turisticky mrtvé období, bylo tam s námi jen pár místních, kteří se tam vypravili s dětmi na procházku. Adonis prohlásil, že tohle je jedno z nejkrásnějších míst, které viděl, takže doporučuji všem…

Pokračovani příště. .

Příspěvek byl publikován v rubrice Ostrovanka cestuje. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

18 reakcí na Silvestr v Albánii I.

  1. Jana F. napsal:

    Nemůžu se dočkat pokračování!!!:) Pavlo, skvěle napsáno, jako ostatně vše, co tu zveřejňuješ:)

  2. Čerf napsal:

    Takové dobrozdání, jako je to od Adonise, se opravdu nedá brát na lehkou váhu! 🙂

  3. Jana Elezi napsal:

    Teda Pájo… 🙂 jelikož Albanii dobře znám,mám tam rodinu….tak jsi mě opět skvěle pobavila 🙂 JSI BOREC!Těším se na další díl

    • ostrovanka napsal:

      jezdíš tam? mně je to tam vyloženě sympatické, ale to bude asi proto, že mám ráda takový ten balkánský chaos 🙂 moc zdravím!

  4. Dáša napsal:

    Pavlo vaše příběhy mě pokaždé pohladí na duši, momentálně sledují na ČT seriál Durrellovi je úžasný.

    • ostrovanka napsal:

      tak to jsem moc ráda! já tyhle nové příběhy o Durrellových zatím neviděla, ale všichni o nich vyprávějí, tk musím shlédnout. mějte se krásně a děkuji.

  5. Pavla napsal:

    Také se moc těším na pokračování. Ač televizi sleduji hodně málo, dnes ráno jsem si záměrně pustila Durrellovi. A teď sedím, na plotně se vaří oběd a já přemýšlím o těch krásných záběrech ostrova, který znám jen z Tvého vyprávění a fotografií či dokumentů (málem jsem ten oběd připálila :-). Albánií jsem projížděla jen jednou, cestou na Chalkidiki, už je to opravdu dávno, ale pamatuji si klikatou úzkou silničku, horské srázy a nedotčenou přírodu, z které se tajil dech.

    • Ostrovanka napsal:

      Myslím, že se Albánie hodně mění. Je dobré jet se tam podívat, dokud tam nepropukne masový turismus. A příroda je opravdu krásná.

  6. Liška napsal:

    Pěkné dobrodružství! Taky se těším na pokračování.

  7. Lucie Šplíchalová napsal:

    My jsme projížděli Albánií letos, byli jsme nadšení a můžu potvrdit, že v Beratu není moc turistů ani v červenci – na hradě jsme se procházeli téměř sami. Ale když tak honem, těžko říct, jak dlouho to vydrží takové. Zdraví Lucie

    • Ostrovanka napsal:

      přesně… honem! Co jste dělali v Beratu? Albánie byla jen tranzitní země nebo jste jeli cíleně přes ni, abyste ji poznali?

      • Lucie Šplíchalová napsal:

        Jeli jsme cíleně do Albánie na 18 dní po vlastní ose, spaní v kempech nebo navolno, jak kde, měli jsme dobré reference od známých, kteří tam byli i s dětmi před pěti lety. A myslím, že zbytečně dlouho jsme váhali. Byli jsme zhruba týden ve vnitrozemí a týden u moře. Téměř na celém pobřeží probíhá masová výstavba, oproti vnitrozemí velký rozdíl, doufám, že si celé pobřeží nezaflákají hotely, to by byla věčná škoda. Albánci byli moc milí a my jsme byli nadšení. Někdy byly náročnější přejezdy, chtěli jsme toho hodně vidět, ale zároveň se neuštvat – to si vždycky musíme hlídat, ale těch možností, co tam vidět je spousta, a tak je to někdy těžké se udržet 🙂 Vzdálenosti jsou velké a na cestu je vždy potřeba několikanásobně času než ukazuje navigace, že 🙂 V Beratu jsme strávili celý den na hradě poflakováním, focením, odpočinkem ve stínu, výhledy na všechny strany, vykládáním s místními a na náměstíčku pod hradem. Taková místa se nám moc líbí. A nechápali jsme, jaktože tam v tak parádní lokalitě ještě nejsou návaly turistů, jakože vůbec, a tipovali si, jak dlouho to bude trvat, než si všechny staré domy někdo koupí na hostely, obchody, restaurace atd. Moc si přeji, aby si to tam dobře pohlídali, a nezničili krásný genius loci!

        • Ostrovanka napsal:

          to je skvělé, že jste ji procestovali! opravdu je tam toho spousta k vidění. obávám se ale, že si pobřeží bohužel hotely zaflákají. nu, alespoň máte na co vzpomínat 🙂

  8. Pavla napsal:

    Pekne, jela byste do Albanie na dovolenou k mori?

Napsat komentář: Pavla Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *