Poslední věci člověka

Raději na ně nemyslet, raději se o nich nebavit. Jenže se týkají každého z nás. Před několika dny mi zavolala nějaká slečna z Irska a představila se jako dcera mého dobrého známého Michaela, který na Korfu žije už spoustu let. Neznáme se, tak se mi představila a prosila, ať jejímu otci přivolám ambulanci, protože krvácí a je mu strašně špatně. Ona zatím hledá nejlepší spojení na Korfu a přiletí se svojí sestrou hned, jakmile to bude možné.

Měli jsme návštěvu a Adonis byl uprostřed nějakého kulinářského triku, když jsem mu řekla, co se děje. Vzal telefon a volal záchranku. Věděla jsem, že bude lepší, když bude volat on, jako Řek a jako doktor. Dispečer ambulance ale namítal, že by Michaela měl nejdříve prohlédnout nějaký doktor z vesnice a taky že může být problém se k němu dostat, že bude mít určitě zavřené dveře, tak že by tam měla nejdřív jet policie. Adonisovi tekly nervy a vysvětloval mu, že jde o život, tak ať koukají vyrazit. Mezitím jsem já volala Michaelovi, jestli může odemknout a on mi slabým hlasem odpověděl, že se pokusí, a že jestli záchranka z nemocnice nechce přijet, má prý i soukromé pojištění, tak ať kdyžtak zavoláme na soukromou kliniku.

 

Na klinice řekli, že musí najít řidiče sanitky… po asi půl hodině se nám snažili namluvit, že je ambulance na cestě, ale doktor ve službě tvrdil, že řidiče nemůžou sehnat. Adonis zuřil. Nakonec si nechal nadiktovat jména všech zúčastněných a řekl jim, že se budou zodpovídat ze smrti člověka. Po chvíli byl řidič už zázračným způsobem na cestě.

 

Michael cestu na kliniku přežil, ale druhý den ho odtamtud převezli do nemocnice. Sestra mi řekla, že má tak špatné testy, že tady s ním skončili. Když se korfská klinika chce někoho dobrovolně zbavit a přijít tak o spoustu peněz, znamená to většinou jen jediné: nechce mít nic společného s úmrtím člověka, protože by z toho mohli mít opletačky.

 

Michael se tedy dostal do nemocnice, kde mu dali kapačku a pak už si ho nevšímali. Zvonil na zvonek, volal a prosil, protože potřeboval nutně na toaletu, ale nikdo ho neslyšel, nebo slyšet nechtěl. Po mnoha hodinách konečně dorazily jeho dcery. Našly ho ve zuboženém a nedůstojném stavu. Když si šly do sesterny vyžádat převlečení a základní hygienické pomůcky, řekla jim jediná sestra, která měla službu sama na celém oddělení, že si musí všecko koupit v lékárně, že nemocnice nemá peníze a ani dostatek zaměstnanců. A pokud se nechtějí nebo nemohou o otce starat ony, musí si zaplatit soukromou setru za sto eur na den.

 

Dívky nakoupily léky, náplně do kapačky, gumové rukavice a obvazy a z nějakého jiného oddělení si vzaly prostěradla na převlečení, protože ta v lékárně neprodávají. Protože s nimi nikdo nekomunikoval anglicky, začaly propadat zoufalství.

 

Naštěstí se přece jen podařilo jejich tatínka stabilizovat po několika transfúzích krve a tak si ho zase vzala na starost klinika.

 

Protože jsem pro dcery Michaela byla jediným člověkem, na kterého se mohly obrátit, volaly mi několikrát denně, tu abych jim poradila, tu, abych jim něco přeložila, anebo dala nějaký inzerát na facebook. Rozhodly se o otce pečovat se vším všudy, a tak zatím, co byl v nemocnici, zorganizovaly dlouholetému starému mládenci generální úklid jeho domku.

 

Adonis pak uvařil oběd, na který jsme obě pozvali a konečně se s nimi seznámili. Vyprávěly nám, jak se jejich vysoce intelektuální rodiče rozvedli, když byly úplně malé. Jak si je tatínek brával sem tam na víkend domů, a jednou za rok na týdenní prázdniny. Jak pak seděl na pláži pod slunečníkem s lahví vína a četl si nekonečné množství knih, zatímco ony běhaly po pláži bez jídla a pití, a jakýmsi pudem sebezáchovy se vždycky přifařily k nějakým početnějším rodinám, které jim daly najíst a napít a zároveň hlídaly, aby se neutopily v moři.

 

Vlastně neměly na otce žádné něžné vzpomínky z dětství, a přesto o něj tak obětavě pečovaly, když balancoval na ostří mezi životem a smrtí. Dokonce se rozhodly, že hned, jak bude schopný převozu, přiletí pro něj a odvezou ho do Irska, kde ho nechají pořádně vyšetřit a pak si ho vezmou domů a budou se o něj starat.

 

Vždycky jsem si myslela, že děti se učí příkladem, ale asi to není pravidlem….

 

A já jsem si uvědomila dvě věci: že Korfu je úžasné místo k žití, ale strašné místo k umírání. A taky, že milující rodina je velký dar, nikoliv samozřejmost.

Příspěvek byl publikován v rubrice Instituce, nemocnice, černá složka zdraví. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

25 reakcí na Poslední věci člověka

  1. Katerina Dehningova napsal:

    Krasne! Diky za zamysleni, Pavlo. A je to tak, bez dobre rodiny a zazemi je clovek nic – a nejen, kdyz umira. Do nekterych „veci“ se vyplati v zivote investovat. Jsem rada, ze uz jsem se sama dostala do veku, kdy si plne uvedomuji, ze ty nejdulezitejsi „veci“ v zivote, nejsou veci! Alespon to nebyl zly tata, jen takovy svuj – mozna trochu bohem – a dcery si k sobe take jako male bral, je videt, ze nejaky cit tam z jejich detstvi byt musel.
    KD

  2. Eliza napsal:

    Je zajímavé, že život člověka ovlivní takové drobnosti, a malé příhody, na které jiný v momentě zapomene, a nám zůstanou v srdci jako ty klíčové a nejzásadnější. A přitom se mnohokrát snažíme o megalomanský projekt, kterým chceme druhého ohromit, a na to si třeba nevzpomene nikdo a nikdy. Odbočím, co prý nikdy nezapomeneme, je vůně v danou chvíli či na daného člověka. Co asi mohlo ovlivnit konání těchto dcer, aby se rozhodly, tak jak se rozodly? Kéž bychom i každý z nás v někom
    zachovali svoji stopu…

    • Ostrovanka napsal:

      nekteri lide maji proste vic rozvinutejsi socialni citeni? kdovi. kazdopadne znam i opacne pripady, kdy rodice dali detem vsechno a deti se k nim pak obratily zady.

  3. Čerf napsal:

    Ano, poslední věci člověka nejsou nic moc ani v ráji na zemi. Moc pěkně jsi to zaznamenala, byť je to smutné a nedivím se, že Adonis zuřil. Já se považuji za kliďase, ale v podobných případech jsem poměrně brzy nesnesitelný a agresivní.

  4. Mára napsal:

    jj na Korfu být nemocný musí být radost:-)I když nadáváme na české zdravotnictví, tak proti některým zemím je pořád naše zdravotnictví doslova luxusní.
    Jináč nám na rakovinu umírala 2 roky babi – co to jen šlo, tak jsme se o ní starali, ale poslední měsíce se to už nedalo. Moc tedy dobře vím, že ty jeho dcery(který se asi „nepotatili“) pokud se o něj budou starat sami, tak budou potřebovat hodně – hodně síly..

  5. filipika napsal:

    To je tedy sila, ten pristup korfskych zdravotniku:( I já děkuju za toto dulezite zamyšlení…

    • Ostrovanka napsal:

      myslim, ze to neni az tak uplne o pristupu jako o tom, ze proste nejsou zamestnanci, protoze nejsou penize. a proc nejsou v recku penize, to je davna omleta historka.

  6. buteo napsal:

    K žití patří radosti i strasti. Chceš -li, plození a rození, veselé skotačení na plážích u krásného řeckého moře, užívání blaženého života s řeckými dobrůtkami, ale taky nemoci a umírání.

    Tady máme už 4. měsíc prosinec. To bílé pořád mi padá za límec, mrzne jak sviňa, děcká mají zmrzlé kosti a sáňkují jenom z povinnosti a babičce do LDN kupujeme pemprsky, ale neměnil bych.

    • Ostrovanka napsal:

      🙂 tady zase letos prsi a prsi. a kdyz jsme byli v prosinci v cechach, tak zadny snih, k nasi velke smule.

      jak mi ted napsala jedna kamaradka zijici v africe: ty si stezujes na dest, lidi v severni evrope na snih, a my tady v africe umirame vedrem…

  7. rejcka napsal:

    Docela mě náhled do korfského zdravotnictví šokoval, dosud jsem myslela, že máme jedno z nejhorších my. Ne snad kvalitou péče,ale přístupem k pacientům. Mám čerstvou zkušenost,ale podle Vašeho popisu vidím, že jsem se šeredně mýlila. I tak, poslední věci člověka jsou dost často tabu, moc se k nim neumíme postavit, asi jedno, zda v Řecku či v Česku. Myslím tedy obecně, protože výjimky samozřejmě existuji.

    • Ostrovanka napsal:

      ano, nase zdravotnictvi je v porovnani s reckym opravdu luxusni…

      • najifka napsal:

        Jj, Pájo, kdybych tak mohl povyprávět o svém nedávném (15.1.13) zážitku z kavalské nemocnice se zlomenou nožičkou.
        Jenže nemůžu, zakázal jsem si to… 🙁
        Mělo by to zase tři díly… 😛
        Tak snad někde jinde… 😉
        Možná už tušíš… 😀
        Mňej se fajn… 🙂

  8. Veru napsal:

    Moje mamka říkává, ať máme hodně dětí. Pak je aspoň větší pravděpodobnost, že se o tebe ve staří někdo postará.

  9. Roobin napsal:

    No nazdar,napadlo mě po dočtení.Co dodat?Nic.Snad jen popřát všem pevné zdraví a hodné potomky:)

  10. Fil napsal:

    tak takto mne rozslzel naposledy film Sophiina volba …
    taky skoro jak z nejakeho filmu. no jo je to smutne, ze je to tam v tak hroznem stavu , ale to privolani sanitky a dalsi rozhodovani je stejne jako u nas . ty dceru chapu udelal bych to stejne ale mozna bych je v te nemocnici trochu pomlatil, aby se vzpamatovali

    • Ostrovanka napsal:

      fil: ono nejde o to, pomlatit nekoho. koho, kdyz tam je jen jedna sestra na cele oddeleni, ktera nestiha? to je fakt strasne zapeklita situace…

  11. Naďa napsal:

    Milá Pavlo,
    chci vám poděkovat za vaše krásné knihy. Právě jsem dočetla Pod cypřišem… a stejně jako vaše první kniha mě nadchla. Obdivuji vás, jak se dokážete vyrovnat s životem v cizí zemi, vychovávat v ní děti, nemít po ruce rodiče… a mnoho dalšího a přitom neztratit humor a navíc tak hezky psát!
    Těším se na vaše další příspěvky (a možná knihu?). Přeji vám osobně i vaší rodině vše dobré,
    však vy víte od koho.
    Srdečně zdravím, Naďa

    • Ostrovanka napsal:

      Mila Nado,
      dekuju mockrat!!
      Akorat si vubec nevybavuju, odkud se zname. kdyztak se mi pripomente, ja mam deravou pamet:) p

      • Naďa napsal:

        Děkuji za odpověď. Asi se neznáme (jsem ročník 1958), ale znám vaše rodiče. Myslím, že dvakrát jsem s nimi byla „za totáče“ v Maďarsku. Vás znám jen z knih a z jednoho článku, kde jste psala, jak se váš manžel zná s G. Durellem a taky o vaší návštěvě u pravoslavného popa.
        Přeji vám hezké řecké jaro!
        Naďa

Napsat komentář: rejcka Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *