Až tehdy, když je člověk dlouho mimo domov, uvědomí si, jak se mu vlastně po domově stýskalo. Konečně jsem dorazila zpět na ostrov. Při výstupu z letadla na mne dýchnul vlahý teplý večer a Adonis už netrpělivě přešlapoval u východu z letiště. Idylka.
V neděli ráno mne, jak jinak, probudila mše od Svatého Spyridona. Na věži kostela se právě provádějí nějaké úpravy a tak jsem při snídani se zájmem pozorovala albánské dělníky, kterak balancují na ledabyle sestaveném lešení. Prostě jen nepořádně postavená konstrukce a na ní sem tam položená prkna, po kterých dělníci různě přeskakují a ručkují. Na šikmou střechu skládali další prkna do štosů, které vypadaly, jako by se měly každou chvilku sesunout. -Svatý Spyridone, ochraň všechny lidi, kteří budou za chvíli vycházet z kostela, pomyslela jsem si.
Počasí bylo překrásné, téměř letní a tak jsem vyrazila s dětmi ven. Obě se radovaly, že jsme zase zpátky, chtěly se podívat na známá místa, na hřiště, na moře, na náměstí. Na náměstí se procházel Petros. Známá figurka, asi 50 letý muž z velmi významné a dříve zámožné rodiny. Vždycky perfektně oblečen, v ruce drahý doutník. Tvrdí o sobě, že je filosof, většinou je tu znám ale svými excentrickými výstřelky. Jednou za čas, když to na něj přijde, prochází se po městě s mečem v ruce a šermuje. Před několika lety se zase potají v noci vkradl do vlajkové lodi námořní armády a vztyčil řeckou vlajku za občasného provolávání „Ať žije Řecké království“. Námořnictvo si utrhlo ostudu jako hrom, že loď dobře neohlídalo a Petros skončil, jako už mnohokrát předtím a potom, na pár měsíců v blázinci.
Tyhle stavy ho chytají většinou u příležitosti státních svátků a církevních procesí. V tuto dobu je před volbami, nebylo tedy divu, že Petros na náměstí šermuje rukama a něco vykřikuje do okolí. Nestihla jsem se mu vyhnout a tak jsem ho raději přátelsky pozdravila. –Ááá, Adonisova žena!, vykřikl s radostí v hlase a políbil mě dvakrát na tvář. –Nezlob se, ale musím jít, jsem tu s těmi ženami a jdeme do voleb. Určitě se u vás zastavím.
Po těchto slovech spěchal dál náměstím úplně osamocen, žádné ženy okolo něj samozřejmě nebyly.
Zavedla jsem děti k moři a zamyšleně pozorovala jeho tmavě modrou, podzimním sluncem ozářenou hladinu. Jak krásné je být zase doma.
Skvělé, obyčejná, malá lidská radost z čehokoliv, je to co Tvůj manžel a jeho řemeslo nikdy nikomu do apateky nenapíše. Jinak je fajn, že jsi opět v tom příjemném kraji. Já jsem se teď zabýval podzimními vichřicemi a večer musím objasnit teorii sněhové vločky, co když se začně už zítra sypat a kolegové nebudou vědět fyzikální podtatu. Přeji Hezký a ničím nerušený večer a jsem rád, že opět jsi.
To první bys možno poznala i bez podpisu nebo ještě ne? hezký večer
buteo, tebe poznam vzdy….zadny strach. diky a hezky vecer))))
Ostrovanko, vím, že je to možná příliš troufalé, ale zajímalo by mě, jak ses vlastně Ostrovankou stala:)…Kdybys třeba o tom někdy v budoucnu chtěla napsat pár řádek, budu ráda. Jestli ne, chápu, je to možná až moc osobní. Na Tvůj blog chodím ráda, Tvé zápisky se mi krásně čtou:).
neboj, i na to jednou dojde, nejak mi to zatim ale nejde napsat, musi to byt okamzita myslenka, napad, jak to co nejmene tezkopadne popsat, tudiz bud trpeliva a vydrz….
Ahoj, tvůj blog čtu celkem často. Je to velmi zajímavé a občas vtipné čtení – ale to k životu přece patří 🙂 občas se do tvých situací vciťuji, protože mám také přítele v Řecku. Tvé postřehy a rady přijdou občas vhod.
2terezula
ja, jestli jsi to ty, ctu taky sem tam tve komentare k tvemu priteli a jinemu. docela se bavim. hlavne na strankach o zivotnich laskach v recku:))
no jo internet je malý.. :-)jenom jsem nepochopila jestli si to myslela ironicky nebo ne..
2terezula
ironicky ne, ale z legrace jo:))
to ostrovanka
no tak někdy to hodně vtipné je, to musím říct :-)no jo každý má něco..