Češi v cizině – Petr Brunclík – Vietnam

Pojídání psů je něco, na co si nezvyknu.  Asi jsem ho určitě někdy jedl, ale nevědomky…

Ahoj Petře, už deset let bydlíš ve Vietnamu. Můžeš mi povědět něco o svých začátcích?

Po Asii jsem začal cestovat už v roce 2004. Procestoval jsem Thajsko, Indii, Kambodžu, kde jsem i pracoval, a pak jsem dostal nabídku na zprostředkování dovozu nepražené kávy do Evropy. Domluvil jsem na spolupráci a začal zjišťovat, kde nejlepší kávu seženu. Největší vývozce kávy je ovšem Vietnam, a tím, že jsem měl přislíben na tehdejší dobu velmi dobrý výdělek, odstěhoval jsem se tam a začal podnikat s kávou.

Začátky byly skvělé, ale asi po půl roce začala válka na Ukrajině, kde káva končila v supermarketech, a tak k mé smůle celý byznys skončil. V té době jsem ale měl už vietnamskou přítelkyni, takže jsem ji nechtěl opustit. Naše úřady neumožňovaly ji přivézt k nám, tak jsem se rozhodl, že ve Vietnamu zůstanu a začal jsem opět od nuly.

Jak jste se seznámili?

S přítelkyní, která už je dnes mojí ženou, jsme měli zajímavé seznámení. Když jsem  poznávat  místní lidi a přidávat je na facebook, vyskočila na mě fotka mojí dnešní ženy, protože jsme měli společnou známou. Požádal jsem ji o přátelství, ale nedoufal jsem, že bychom se spolu domluvili. Ona nejen , že mě přijala do svých přátel, ale dokonce mi začala odpovídat na moje zprávy. Asi týden jsem si psali a já jsem byl přesvědčen, že používá google překladač,  takže jsem měl z první schůzky trošku hrůzu, ovšem ona uměla opravdu dobře anglicky. Vystudovala totiž pedagogiku a angličtinu, takže to bylo obrovské štěstí.

Asi za měsíc jsme spolu začali chodit. A před několika lety jsme se vzali ve Vietnamu a dnes máme tříletého synka.

Jaká byla vietnamská svatba?

Svatba tu byla velmi složitá, trvalo mi to asi půl roku, než jsem se mohl oženit. Musíte podstoupit vyšetření u psychiatra, protože tady je socialismus a nedovolují sňatky duševně nemocných, a tak záleží na psychiatrovi. Byla to spíše fraška, protože se mě ptal, kolik let mají moje rodiče a to bylo v zásadě všechno. Pak se muselo všechno nechat překládat, matrika, ambasáda a spousta vyřizování. Jsem ale rád, že jsme to všechno zlegalizovali, protože můj syn má teď české občanství a když bude třeba, budeme moci všichni bydlet v Čechách.

Máš v Čechách dceru z prvního vztahu a taky rodinu. Jak dlouho jsi je neviděla po čem se ti nejvíce stýská?

Rodinu v Čechách jsem deset let neviděl. Voláme si přes skype a z počátku to nebylo jednoduché. Stýskalo se mi ty první tři roky, ale to jsem opravdu neměl vůbec žádné peníze, abych se tam letěl podívat. Po čase jsem si ale zvyknul a vybudoval si zde svůj okruh známých.  Dnes už se mi stýská  jen po rodině, také po českém jídle, chlebu, knedlíkách – kvůli tomu doma vařím hodně česká jídla, protože nudle a rýže se vám opravdu po čase přejí.

Jaké je soužití Čecha s Vietnamkou?

Rodina manželky je fajn, ale nikdo z nich, kromě sestry, nemluví anglicky. Já se s tchýní domlouvám přes ženu, což není úplně špatné.

Velké problémy nastávají díky rozdílné kultuře. S maželkou mluvíme anglicky, a tím vnikají různá nedorozumění. Také nechápu některé jejich zvyky. Například přes den se s dětmi nechodí ven, protože svítí sluníčko. Celý rok je zde až 35 stupňů a za dvacet minut se člověk okamžitě opálí. Ale místní lidé se nechtějí opálit, protože ten kdo má tmavou kůži, je považován za chudého farmáře, který pracuje na poli.

Proto se všichni zahalují a chodí ven až po šesté večer, když slunce zapadá. Máme tady rovnodennost, takže slunce vychází v 6.00 a zapadá v 18.00. Takže občas máme neshody, že nemohu vzít syna k bazénu nebo na hřiště, a Vietnamci jsou velmi tvrdohlaví a neustupují. Soužití Evropana s Asiatkou je o velkých ústupcích. A tady já jsem samozřejmě v menšině, takže jsem jediný, kdo tvrdí, že sluníčko je zdravé kvůli vitamínu D, kdežto tady nikdo o vitamínu D neslyšel.

Čím se živíte?

Z počátku jsem byl v zoufalé situaci, poté, co krachnul byznys s kávou, a asi tři měsíce jsem nevěděl, jak dál, a když mi došly poslední úspory, rozhodl jsem se, že využiji češtinu… Tak mě napadlo nabídnout své služby českým cestovkám, že bych mohl pracovat jako delegát. Pracoval jsem tedy jako průvodce a delegát po Vietnamu a Kambodži, a už jsem se mohl zase alespoň bídně uživit. Mezitím jsem zjistil, jak funguje cestovní ruch a rozhodl se si založit něco svého.

A tak se v roce 2015 zrodila myšlenka na vlastní cestovní kancelář  CK Vietnam. Specializuji se na Laos, Kambodžu a Vietnam. Začátky byly velmi složité, protože jsem neměl žándou klientelu. Člověk si musí vytvořit jméno. První tři roky jsme přežívali. Až poslední dva roky se mi začalo dařit lépe, dostal jsem se do povědomí lidí a konečně se práce s Čechy rozjela. Jenže pak přišla korona a ja musel všechny smlouvy na cesty po Vietnamu a okolnich zemich postupne rusit.

Podařilo se ti naučit se vietnamsky?

Ne. Opravdu jsem se snažil tu řeč naučit, ale pro mě to prostě je nemožné. Je to tónový jazyk, má šest tónů. A záleží, jakým tónem se to slovo řekne, a tím se mění význam slova. Já ale nemám hudební sluch a neslyším ty rozdíly. Khmersky jsem se v Kambodži naučil za tři roky, ale vietnamština mi zůstane utajená. Kromě toho se vietnamci často smějí, když člověk udělá chybu. Ale samozřejmě si umím objednat základní věci, potraviny, jídlo a pití v restauraci. Anglicky tu mluví pouze málo lidí jen ve velkých městech.

Jakými jazyky mluví váš synek?

William mluví perfektně vietnamsky a anglicky, protože doma komunikujeme anglicky. Ale chtěl bych na něj začít mluvit česky, nechtěl jsem mu od počátku motat hlavu třemi jazyky. Je ale neuvěřitelné, jak  přepíná z jednoho jazyka do druhého.

Máš přátele mezi místními lidmi?

Mám, ale opravdu málo. Je to dáno jazykem, ale hlavně jim chybí všeobecný rozhled, protože školství ve Vietnamu je tragédie. Často nevědí, s jakou zemí sousedí a o světě nevědí kvůli cenzuře téměř nic, o politice se bojí bavit, aby je nezavřeli, takže konverzace je omezená. Tady se hodně baví o penězích, kdo kolik vydělává, jakou má motorku či telefon a jejich priority jsou peníze a majetek.

Co považuješ za nejdivnější zvyk Vietnamců?

Pojídání psů je něco, na co si nezvyknu.  Asi jsem ho určitě někdy jedl, ale nevědomky. Neděláme ho doma. Stejně ale nikdy nevíš, co dostaneš za maso. Známá polévka Pho je voda, nudle a maso a nevíš jaké. Jinak v krámech visí psi na hácích, já jsem ho nikdy nekoupil, není to levná záležitost. Psi se díky tomu kradou, a když chytnou zloděje, tak ho místní zlynčují ještě než stačí dojet policie. Seběhne se celá ulice a je to pak rychlý proces.

Jak vidíš svoji budoucnost?

Momentálně ji vidím dost bledě. Žijeme z úspor, které se pomalu, ale jistě ztenčují. Pokud se nestane nějaký zázrak, budeme se muset nejspíše přesunout do Evropy a já si budu hledat nějakou práci tam, protože tady přišlo hodně lidí o práci, jako cizinec zde nemám moc šancí.

Děkuji, Petře, za rozhovor a přeji ti a celé tvé rodině, aby se ten zázrak opravdu stal!

 

 

 

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 reakcí na Češi v cizině – Petr Brunclík – Vietnam

  1. Blanka Varma napsal:

    Moc Vás zdravím, Petře! Děkuji za milý a upřímný rozhovor. Hezky jste to napsal, občas to totiž opravdu není žádná bžunda, žít v cizině. Držím palce, přeji hezké Vánoce a ať se vám v novém roce daří!
    Blanka Varma

  2. Kevin Adam napsal:

    Petře,
    chápu Tvé nynější starosti, ale jednu radu přeci napíšu. Začni s klukem aktivně česky. Angličtina je jen kompromis, češtinou vzniká vztah otec-syn. Doceníte časem.

  3. Čerf napsal:

    Zaujala mě metoda komunikace s tchyní přes manželku, což považuji za nápaditý a následováníhodný způsob :-). Ale zdaleka nejen proto jde o velmi poutavý rozhovor s řadou zajímavých informací.

  4. S.Hemalová napsal:

    Krásný a upřímný rozhovor, děkuji za něj. Právě do těchto oblastí o kterých je řeč se chystáme jak to situace dovolí. Určitě Petra kontaktuji a zatím mu přeji hodně štěstí…jak pracovně tak v rodině. A jak je už psáno….s češtinou s klučíkem vůbec neotálet. Určitě i jemu už vypadávají slovíčka nebo obraty. Vidím to na synovi, který je taktéž dlouhodobě mimo ČR. Ještě jednou díky a držte se…krajané ve světě.

  5. Petr Brunclik napsal:

    Mockrat dekuji. Urcite pokud se budete chystat nekam do Asie tak budu rad kdyz mne kontaktujete nejlepe na email info@vietnamck.cz , nebo pripadne pres uvedeny Facebook. S Klukem zaciname pomale s Cestinou a bude to boj 🙂

Napsat komentář: Petr Brunclik Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *