Jestli na Řecku něco miluju, je to právě to, jak sice zdánlivě nic nefunguje (to teda nemiluju), ale nakonec se prostě všechno nějak vyřeší.
Loni jsem tu měla na dovolené jeden manželský pár, kterému jsem sehnala ubytování v maličkém domku nad mořem. Byli to první klienti nového majitele, se kterým jsem právě začala spolupracovat. Ještě v noci po příletu mi rozhořčeně volali, že jim nefunguje klimatizace – prý se nenadzvedávají taková ta křidýlka – a že lehátka na zahradě jsou úplně proleželá. Poradila jsem jim, ať jdou spát, že ráno moudřejší večera, protože co s lehátky v noci, že…
Ráno jsem hned volala majiteli. Jenže byla neděle – a jak známo, v neděli v Řecku nefunguje skoro nic. Obchody jsou zavřené, řemeslníci nedostupní. Majitel mi proto řekl, že snad v pondělí vše vyřeší. Když ale slyšel můj opravdu hluboký povzdech, slíbil, že udělá, co bude v jeho silách – což v překladu obvykle znamená, že se dalších 24 hodin stejně nic nestane.
Ale to jsem se mýlila! Za chvíli volal hrdý, že lehátka zakoupil od pronajímatelů na pláži, takže hosté budou mít pohodlné ležení, a teď že se jde mrknout na tu klimatizaci. Po chvíli mi hosté napsali: „Všechno v pořádku.“ Majitel mezi ta „křidýlka“ prostě strčil kus papíru – a klima frčí na plné pecky…
Podobný příklad zažila i moje další klientka, když si chtěla o den prodloužit půjčení auta. Domluvila jsem se s půjčovnou, že k večeru přijede do jejich kanceláře, prodlouží smlouvu a zaplatí další den. To, že se tu „večeru“ říká často apogevmataki – tedy „odpoledníčko“ – to už znám. Začíná teprve tak okolo šesté. Večer je až třeba v devět. Specifikovala jsem, že přijede mezi šestou a sedmou, kdy už je po siestě a lidé zase začínají otevírat. Zaměstnanec půjčovny mi to radostně odsouhlasil.
Paní dorazila do půjčovny přesně v půl sedmé – ani moc brzy, ani moc pozdě. Jenže půjčovna byla zavřená.
„Ty, Spiro,“ volám mu, „vždyť máte zavřeno!“
„Hm, hm… já vím,“ odpoví Spiros v klidu. „Nějak jsem se zdržel. Přijedu tak za 45 minut.“
Pak slyšel můj klasický hluboký povzdech – ten už Řekové, kteří se mnou spolupracují, dobře znají…
„Klid, klid, Pavlo,“ říká Spiros. „Hned vedle naší kanceláře je minimarket, za kasou je pan Spiros (na Korfu se jmenuje Spiros každý druhý muž), a tomu ať ta paní nechá peníze. Auto je prodloužené.“
Klientka z toho pokynu byla tak vykolejená, že mě prosila, ať zůstanu s ní na telefonu. Vešla do nějakého obchodu a ptala se, jestli se pán jmenuje Spiros. Ten zamítavě zakroutil hlavou a řekl, že on je Hektoras.
„A není tam ještě nějaký obchod?“ ptala jsem se.
„No je… ale tam za kasou sedí nějaká paní…“ odpověděla trochu vyděšeně. Vzala jsem si pokladní k telefonu – zjistila jsem, že to je manželka pana Spirose, který si šel zdřímnout – a že peníze samozřejmě převezme.
Málokdo si u nás dovede představit, že nechá někde u cizích lidí peníze bez jakéhokoliv potvrzení – a ony skutečně dorazí na místo určení. Stejně tak se moji klienti často diví, že mají poslední den auto nechat stát před domem, klíče schovat pod rohožku a auto nechat odemčené. Někdy tam takhle stojí třeba tři dny.
No, a nejlepší improvizátor byl tuhle můj muž Adonis.
Před pár dny nás ve dvě třicet ráno vzbudila jakási demonstrace. Dav mladých lidí – z nichž se nakonec vyklubali Italové – chodil po Kerkyře se svítícími sluchátky na uších a skandoval nějaká hesla. Nejen že vzbudili nás a všechny sousedy, ale rozhodli se usadit rovnou před naším domem – a tedy i před kostelem sv. Spyridona, naproti kterému bydlíme.
A prostě řvali a řvali a řvali.
Když už to trvalo asi deset minut a nikdo – ani můj Adonis! – se neodvážil na ně zakřičet, povídám:
„Hele, tohle je šílený. Nezavoláme policii?“
Adonis se na mě pobaveně podíval:
„Prosím tě… ti se jich bojí taky, ti jen tak nepřijedou…“
A protože dav řval dál, Adonis se schoval za závěs, z lednice vytáhl deset vajec a všechna je hodil bohem do davu tak, aby to vypadalo, že padají odjinud. Pak se zas potichu schoval zpátky.
Najednou nastalo zlověstné ticho. Potom výkřiky načančaných slečen a napomádovaných hošíků, kterým tekla vajíčka po vlasech a značkových tričkách a šatičkách. Ozvalo se nekoordinované nadávání, pak všichni – s hlavami otočenými vzhůru (Adonis napočítal 130 očí) – pátrali, odkud vejce přiletěla. Spatřili ale věž svatého Spyridona, někteří se pokřižovali, jiní zakleli – a pak se dav rychle vydal na cestu pryč od tohohle zlověstného místa.
A takhle je to tady pořád…
