Češi v cizině -Pavla Smetanová – ostrov Korfu, Řecko – Ελλάδα

Tentokrát jsem musela udělat rozhovor sama se sebou, protože mi na poslední chvíli vypadla kamarádka v Africe, a já jsem nechtěla přerušit svůj rozhovorový řetězec. Tak tady mě máte … Vlastně je tohle taková tečka, a pokračování, pokud budeme živi a zdrávi, zase na podzim. Hezké léto!!!

Na řeckém ostrově Korfu žiju už 23 let. Jak jsem se sem dostala?

Už od malička jsem cizinu milovala. Tak nějak mi voněla dálkami, prostě ty pachové vjemy byly jiné, než u nás. Vyrostla jsem za komunismu, takže tenkrát nebyly žádné pořádné šampony, prášky na praní, deodoranty a jiné vymoženosti. Toužila jsem se vždycky podívat někam jinam. Dálky mě lákaly.

Po revoluci, když mi bylo šestnáct let, jsem v létě odjela na brigádu do Švýcarska. Zařídil mi ji tenkrát můj tatínek- farář, který oslovil nějakého jiného faráře tam s tím, že bych se chtěla naučit německy. Nakonec jsem tam jezdila pět let přes letní prázdniny, a tyto měsíce zásadně ovlivnily můj další život. Naučila jsem se velmi slušně německy, poznala život na Západě a získala několik přátel na celý život.

Mezitím jsem se začala učit také anglicky a po maturitě odjela na tři měsíce do Anglie, kde jsem jako parazit bydlela u jednoho kamaráda mých rodičů, který mi zcela neprozřetelně nabídnul azyl a zaplatil jazykovou školu. O několik měsíců později jsem odjela pracovat do Španělska, kde jsem se naučila základy španělštiny. Se třemi jazyky už se pak lépe sháněla práce. Přihlásila jsem se k jedné velké cestovce jako delegátka a odjela tak další léto do Tuniska. Tam jsem se naučila základy francouzštiny a poznala, jaká je práce v cestovním ruchu.

Jaká byla práce delegátky v devadesátých letech?

V té době nebyl internet a mobilní telefony, a tak práce delegáta měla úplně jinou náplň, než dnes. Tehdy se klienti s delegátem mohli setkat pouze na schůzkách, což sice ušetřilo spoustu nervů ohledně nočních a nesmyslných telefonátů, zato ale si dovolenkáři na schůzku přinesli několik dnů potlačený vztek, takže jednání s nimi bylo pak mnohem obtížnější. V zimě jsem pak pro stejnou cestovku odjela do Egypta, na léto zase do Tuniska a pak další zimu na Kanárské ostrovy. Život na cestách se mi líbil.

Další léto mě cestovka vyslala do Řecka na ostrov Korfu. Neměla jsem ani moc ponětí, kde se tohle místo nachází a do Řecka jsem moc nechtěla. Ale dostala jsem příslib, že když otevřu novou destinaci právě tam, můžu si pak vybrat, kam chci jet na zimu. A já jsem toužila po Karibiku! A tak jsem výměnou za slib, že mě pošlou do Dominikánské republiky, odjela na Korfu.

Miluji řecký způsob mezé, kdy vše, co je na stole, je pro všechny…

A tam, jak by se dalo předpokládat, jsem se zamilovala do krásného snědého muže na pláži, který mi nosil drinky s prskavkou a za hvězdných nocí jsme je pili pod palmou a naslouchali šumějícímu moři?

Ne tak zcela. Naše setkání bylo mnohem méně romantické, ale od začátku. Asi po měsíci, co jsem na Korfu pracovala, skončila jedna moje klientka v nemocnici, protože ji porazilo auto. Mobilní telefony byly ještě v plenkách a signál byl velmi slabý. Já jsem bydlela v místě, kde nebyl skoro žádný. Takže když jsem se jedné neděle pro proflámované noci vzbudila kolem poledne, zjistila jsem, že mám asi dvacet nepřijatých hovorů. Tak jsem se tedy dopátrala toho, že mám tuto starou dámu v nemocnici s krvácením do mozku, a že tam mám okamžitě přijet.

Pomyslela jsem si, že můj jediný den volna, na který jsem se tak těšila, je v háji, ale musela plnit svoje povinnosti. Zároveň tenhle jediný den změnil celý můj život. V nemocnici jsem se po delších peripetiích seznámila s lehce arogantním neurochirurgem, který byl ošetřujícím lékařem této české pacientky. Po návštěvě u ní mě pozval na drink do špinavého kiosku před prastarou nemocnicí, kde jsme na zakrvácených plastových židličkách mezi pacienty, kteří si nosili na stojanu kapačku a šli si ven zakouřit, vypili asi pět piv a prožili jedno z nejlegračnějších odpolední v našem životě…

Stará pevnost a střechy hlavního města Kerkyry.

Tenhle doktor je tedy můj manžel. To šlo všechno tak rychle?

Ne, samozřejmě to nebylo tak rychlé. Opravdu jsme si rozuměli a hodně se spolu nasmáli, jenže mně přišel jen sympatický, a to bylo všecko. On se do mě ale zamiloval, protože jsem byla jediná mladá holka, kterou znal,  která by v neděli v poledne pila pivo (a zároveň možná jediná mladá holka, kterou znal). Takže mě večer pozval na večeři, já jsem v duchu zhodnotila stav své lednice, která zela prázdnotou, jen v rožku se krčilo jedno plesnivé rajče a v mrazáku becherovka, a přikývla. Protože jsem ale nechtěla, aby si na mě dělal nějaké nároky jen proto, že za mě zaplatil pizzu a víno, pozvala jsem ho pak já na jednu zahrádku malé hospůdky, kde jsem objednávala velmi drahé skotské whisky a nevšimla si jeho stoupající nervozity, kolik to bude asi stát. Když pak odešel na toaletu a já celý účet zatáhla, získala jsem si jeho nesmrtelnou lásku.

A jak to bylo dál?

Ani jeden z nás neodhadl věk toho druhého. Já jsem působila asi starší a on hodně mladě. Mně bylo 24 roků a když jsem zjistila, že je o 21 let starší, než já, hned jsem zavrhla jakékoliv myšlenky na to, že by z tohohle mohlo něco být. Ale Adonis (jmenuje se Andreas, ale tohle je jeho literární jméno, které jsem mu přidělila ve svých knížkách, a které mu už tak trochu zůstalo) se rozhodl, že věk nebudeme řešit. Já jsem byla sama a on se právě rozváděl, děti neměl, takže nám nestálo nic moc v cestě. Já jsem ale pořád váhala, jestli nejsem ovlivněná prostředím, a že až přijedu do Prahy a ukážu ho svým kamarádkám v mé oblíbené Žluté pumpě, že mi řeknou, že jsem se zbláznila. Jenže pak moje dvě kamarádky přiletěly za mnou a říkaly: „Co blneš? Vždyť je úplně skvělej!“ a vlastně mě to toho vztahu tak trošku natlačily. Později jsem je občas v duchu proklínala, ale většinou jim za to děkuji. Nevím, zda by to bez nich dopadlo tak, jak to dopadlo.

Centrum Kerkyry svůj italský vliv nezapře…

Takže jsem už do vytouženého Karibiku neodjela?

Ale ano. Adonis mě přemlouval, ať tu zůstanu, ale já jsem uvažovala pragamticky: když tu zůstanu a odřeknu cestovce, co jsem slíbila, nedají mi na Korfu práci na příští rok. A co když se v zimě, až tu bude hnusně a deštivo, pohádáme, a já potupně sbalím kufřík a odletím do Prahy a budu tam muset strávit zimu, zatímco bych mohla být v Dominikánské republice? A tak jsem si řekla, že pokud to tak má být, tak to bez sebe půl roku vydržíme, a odjela. No, a Adonis asi za šest týdnů přijel za mnou a zůstal tam tři měsíce. Tam jsme se domluvili, že se hned v létě vezmeme. Nevím, co mě to tenkrát napadlo, ale v mládí člověk dělá unáhlené kroky.

Místo, kam se chodím v zimě koupat. Moře mívá tak okolo 12-16 stupňů.

Jaká byla řecká svatba?

Můj manžel není takový ten typický hrdý Řek a ani si nějak extra na nic řeckého nepotrpí. Takže v pravoslavném kostele jsme se brali hlavně proto, že já jsem chtěla svatbu v kostele a jediná, státem uznaná, je ta pravoslavná, takže jsme pak už nemuseli na úřad.

I přes různé nesnáze, kdy pravoslavná církev zakázala mému tatínkovi, který byl tenkrát v Čechách hlavou evangelické církve, aby nám v kostele požehnal nebo něco přečetl, nakonec zvítězil zdravý rozum místního popa, který nás oddával, a dovolil tatínkovi, aby pronesl svoji řeč a pomodlil se, ale prosil ho, aby si na sebe nebral talár a abychom to na něj nepráskli, aby pak neměl opletačky s místním biskupem.

Svatba to byla veselá, přišlo asi sto lidí, z nich většinu jsem vůbec neznala, hostinu jsme měli na městské pláži v takové taverně, která už měla nejlepší léta za sebou. Ale ráda na to vzpomínám, i když dnes už bych svatbu zcela jistě dělala úplně jinak.

Narazila jsem někdy v Řecku na problémy kvůli jiné národnosti?

Tak úplně se to říct nedá. Ale často, když se s Řekem nepohodnete a jemu nebo jí dojdou argumenty, dříve nebo později uslyšíte větu: „Když se ti to nelíbí, tak se vrať tam, odkud jsi přišla….“ nebo: „To tak možná máte v Československu (!!!), ale tady jsi v Řecku a prostě tady platí to a to…“ Vlastně jako byste jako cizinci neměli právo na vlastní názor nebo nesměli něco kritizovat.  To je občas trochu nepříjemné, ale já to většinou přičítám jistému intelektuálnímu omezení konkrétních lidí a neberu si to nijak osobně.

uličky starého města..

Co si Korfané myslí o Češích?

Za posledních dvacet let jejich názor podlehl určitému vývoji, a samozřejmě se i hodně změnili čeští turisté. Dříve jsme byli tak trochu za chudáky, což bylo dané tím, že se sem jezdilo autobusy a každý si sebou přivážel jídlo a pivo (bylo tu na naše poměry dost draho), takže tu Češi nic neutráceli a byli jsme řazeni někam mezi Bělorusko a Ukrajinu.

Postupně ale, protože Češi jsou velcí řekomilové, se začala tvořit různá pouta a přátelství nebo alespoň zvědavost, odkud tento národ, který je schopen vypít deset piv denně na balkoně, ale přitom nekřičet jako německý turista nebo nezačít demolovat zařízení a skákat do bazénu jako italský turista, a zároveň po sobě zanechat čisto, na rozdíl od anglického turisty, kde úklid trvá dvakrát déle, vlastně pochází.

A tak začali Řekové jezdit do Čech- do Prahy a Krumlova a Varů. A když se vrátili, všem vyprávěli, že místo té zanedbané komunistické země, kterou si celý život představovali, viděli nádhernou architekturu, čisté ulice a Černé divadlo (do kterého je hromadně posílají z hotelových recepcí), a k tomu i to pivo je dobré. Akorát ten chleba, co se namáčí do polévky (knedlíky v omáčce), je trochu úchylka. Ale Češi v Česku zdaleka nejsou tak sympatičtí jako v Řecku. A najednou se na nás  začali dívat úplně jiným pohledem.

Ryby jsou tu čerstvé, ale drahé…

Je nás zde hodně? Scházíme se?

Je nás tu asi docela dost. Přesná čísla neznám, ale myslím, že to může klidně být okolo 250 lidí. Možná i víc. Valná většina jsou Češky, které se zde provdaly. Ostrov je poměrně dlouhý a velký a není zcela jednoduché pořádat nějaká společná setkání. Takže se spíše scházejí ty, co žijí blízko sebe a mají podobné zájmy.

Já jsem zjistila, že pouze společná řeč není někdy dostatečná kvalifikace k tomu, aby se člověk s krajany přátelil. Takže mám pár kamarádek, ale jak stárnu, nemám moc chuť se účastnit nějakých hromadných akcí, což si lidé často mylně vykládají jako moji  nabubřelost nebo nafoukanost, ale opak je pravdou. Já se prostě ve větších společnostech necítím vůbec dobře. Takže pro mě je ideál se sejít s jednou nebo dvěma kamarádkami..

Tržiště v Kerkyře nabízí rozmanité druhy ryb, ovoce a zeleniny. Na fotce mořští ježci.

Co mi připadá jako největší úskalí svazku s Řekem?

Asi by se to dalo říct všeobecně o vztazích s cizincem, nejen Řekem. Je to život v jeho kulturním prostředí, bez rodinného zázemí. Takže když se pohádám s manželem, nemůžu jet na víkend k rodičům nebo sestře, ale musím to vyřešit tady na místě. Není kam utéct, kde si postěžovat. On je tady doma.

Samozřejmě občas narážíme na nedorozumění díky tomu, že nemáme takový cit pro jazyk nebo myšlení toho druhého. Ale hlavní je to, ať je to Řek nebo není, a ať je o hodně starší, či ne, že on je muž a já jsem žena. Naše mozky fungují zcela rozdílně. Což ale nepovažuji vždy za úskalí.

Přesně to, co může být nevýhodou, je právě často taky i výhoda. Rozdílná řeč, mentalita, kultura, to všechno. Je to výzva…

Po čem se mi v cizině nejvíce stýská?

Jednoznačně po rodině a kamarádech. Občas po točeném pivu a českých hospůdkách, po pražských uličkách a kachně se zelím a knedlíkem. Ale já nejsem zas tak moc stýskací typ. Prostě se vždycky těším, na to, co přijde, a moc neřeším to, co bylo.

Co se mi na Korfu nejvíce líbí?

Historické centrum hlavního města, kde bydlíme. Moře, podnebí, čerstvé potraviny, styl stolování, kde všichni jedí, co je na stole, nehraje se na: tohle jsem si objednala já a tohle je tvoje, čistý vzduch, řecká pohoda, všudypřítomná hudba, příroda. Vlastně jenom máloco se mi nelíbí. Třeba častý nepořádek, matrace a ledničky vysypané na útesy, arogance úředníků a neschopnost některých učitelů.

Čím se živíme?

Já píšu knížky a publikuji různé články, občas dělám nějakou reportáž do Českého rozhlasu, ale faktem je, že to mě neuživí. Takže organizuji individuální dovolené českým turistům na míru. Můj manžel je doktor.

Moje děti. „Janýsek“ (20) a Ofélie (16)

Máme dvě děti. Syna, který už je na univerzitě, kde studuje příčnou flétnu, a dceru na střední škole. Jakými mluví jazyky?

My to máme trochu složitější. Já na děti mluvím česky, manžel řecky, ale já a on spolu mluvíme anglicky. Děti tedy mluví všemi jazyky, ale kupodivu mezi sebou česky. K České republice mají skvělý vztah, rády tam jezdí za babičkou a kamarády. Dcera by chtěla v Praze jednou studovat. Sice ještě neví co, ale musí to být v Praze.

Proč se bavíme anglicky? Umím vůbec řecky?

Můj manžel byl vychován dvojjazyčně – anglicky a řecky. I když nikdo z jeho předků Angličan nebyl, jeho babička žila s rodiči v Londýně, kde se narodila, a když přijela do Řecka zpět, řecky sice uměla, ale prvním jazykem byla právě angličtina. A tak mluvila na svého syna, tedy manželova tatínka, i na vnoučata, v čemž pak pokračoval i manželův tatínek.

Když jsme se tedy seznámili a já neuměla řecky, mluvili jsme spolu anglicky. Pak jsme si s několika cizinkami našly učitelku řečtiny a chodily jednou týdně na lekce po dobu asi dvou nebo tří let, to už si přesně nepamatuji. Tam jsem se naučila gramatiku a celkem obstojně číst a o trochu hůře psát, ale mluvit spíš až mezi Řeky, mezi kerými se ale zas tak často nepohybuju. Takže ano, řecky umím velmi slušně, i když by to mohlo být o dost lepší.

S manželem jsme ale tak zvyklí na angličtinu, že na řečtinu prostě neumíme přejít. A ještě vám prozradím jedno tajemství: můj muž není jen dvojjazyčný, ale má také dva  charaktery. V řečtině je to zcela jiný člověk. Jinak gestikuluje, jinak se vyjadřuje, často mluví dost nevybíravě a stává se takovým… no, jak bych to řekla kulantně… nevím. Prostě je mi v té angličtině mnohem sympatičtější.

A kromě toho, kdybych jednou potřebovala změnit chlapa, tak si vlastně můžu nechat toho samého, jen začneme změníme jazyk.

Jaký je nejdivnější zvyk Řecka?

Možná plivání na novorozeňata  (tfuj tfuj tfuj), když vám blahopřejí a dítěti přejí štěstí. To se asi v době covidu muselo omezit. Stejně jako svaté přijímání v pravoslavném kostele, kdy pop nadrobí chléb do kalicha s vínem a pak jednou a tou samou lžičkou nabírá a vkládá věřícím do úst. To bylo teď v době pandemie taky zakázáno, ale mnozí to dělali tajně, protože měli za to, že pokud je člověk opravdu věřící, Bůh ho ochrání.  Taky díky tomu už spousta pravoslavných kněží s pomocí Boží odpočívá v pokoji na krásných řeckých hřbitůvcích.

A jaké nejdivnější a jaké je nejtypičtější jídlo?

Korfská kuchyně se od klasické řecké trošku liší. Na Korfu je to sofrito (hovězí plátky na „světlé“ omáčce s česnekem a petrželkou), kokoras pastitsada (kohout v červené omáčce s makarony), stifado  a samozřejmě gavros – to jsou ančovičky, připravované na různé způsoby.

Pro mě nejdivnější je rozhodně majiritsa, velikonoční polévka z beránčích vnitřností, kterou jsem se doposud neodvážila ochutnat.

Stifado

Stravujeme se domácí kuchyní nebo vaříme česky?

Vzhledem k tomu, že já nejsem žádná velká kuchařka a kromě bramboráků a guláše snad žádné jiné české jídlo neumím, stravujeme se tím, co vaří můj šikovný manžel. Ten rád experimentuje, někdy více a jindy méně úspěšně, ale vaří od čínské, indické a thajské kuchyně přes řeckou a italskou.

Nejhorší noční můra pro mě je, když se snaží před někým  vytáhnout  a z knihovny vyloví francouzskou kuchařskou bibli zvanou Je sais cuisiner- umím vařit. Vždy se na sebe s dětmi podíváme a víme, že musíme na 24 hodin vyklidit kuchyni, protože on steriluje, marinuje, míchá nejrůznější omáčky a sósy, je u toho hrozně nervozní, vykosťuje, peče a smaží, aby pak, na druhý den, vše ještě jednou povařil, upekl a usmažil a smíchal dohromady. Většinou je to naprostá katastrofa, ale to na jeho nadšení nic nemění. Nikdy nezapomenu, jak experimentoval s touto kuchařkou, když na návštěvu přišli naši jihoafričtí přátelé, a on jim uvařil žáby ve smetanové omáčce, což vypadlo, jako by celí tvorové plavali v nějakém mléčném rybníku. Přátelé se omluvili, že tohle jíst nebudou, tak manžel udělal bryskně špagety s tuňákem, a my si všichni oddychli.

Rád peče chleba, dělá pizzu a kvůli tomu si na balkoně postavil pec.  Je skvělý kuchař, který vaří rád a moc rád hostí ostatní. Já zase ráda jím a bavím se s hosty, takže se skvěle doplňujeme.

V řecké taverně

Máme v plánu zde zůstat?

Pokud nenastane nějaká vážná situace, která by nás odsud vyhnala, tak rozhodně ano. Já to zde miluji a nikam jinam se mi nechce.

Měla jsem někdy v plánu to tam zabalit a vrátit se domů?

Ano. Mockrát. Když jsme se doma pohádali a já se cítila osamělá, když mi onemocněla sestra a o několik let později tatínek, a já jsem s nimi nemohla být v posledních měsících jejich života, když mě vytočí řecká škola nebo se stane něco negativního. Ale jako v každém vztahu, i ve vztahu s cizí zemí člověk zažívá výhry a prohry. Nahoru a dolů.

Kde bydlíme a jak trávíme svůj den?

Žijeme ve starém, tajemném domě v historickém centru Kerkyry, přímo naproti nejznámějšímu a nejsvětějšímu kostelu Sv. Spyridona, patrona ostrova. Já jsem městský člověk, který kolem sebe potřebuje ruch a rej.

Brzy ráno chodíme s Adonisem na procházku, on jde větší okruh, a já si zatím plavu v moři (i v zimě), pak se zase spojíme a jdeme domů, kde každý den okolo deváté hodiny snídáme. Je to náš společný čas. Máme takovou rutinu, každý má svůj úkol a funguje to jako v nějaké fabrice. Pak si každý jde po své práci. Já většinou do své kanceláře, kde vyřizuji maily a píšu, Adonis v zimě něco kutí, vyrábí dřevěné okenice nebo něco jiného, a v létě jezdí na návštěvy k pacientům. Já chodím do místní dechovky hrát na saxofon, založili jsme s pár přáteli jazz-bluesovou kapelu, píšu, natáčím a stříhám videa a hodně čtu.

Pak společně obědváme (syn už nebydlí doma), když přijde dcera ze školy, většinou okolo třetí hodiny, v zimě si občas dáme siestu, v létě pracujeme, občas máme návštěvu na oběd, která odejde až po večeři…

A večer chodíme na další dlouhou procházku, v zimě pak často koukáme na nějaký film a chodíme brzy spát.

Na co jsem nejvíce hrdá?

Víc, než hrdá, jsem vděčná. Za své děti. Jsou naprosto úžasné. Sice občas líné, bordeláři, prostě děti, ale myslím, že jsou to kvalitní lidé, kteří mají citlivou duši. Pak taky na to, že s Adonisem překonáváme všechny možné rozdíly a po více než dvaceti letech máme hezké manželství a rodinu, kterou bych neměnila za nic na světě. Na to, že se mi daří žít svůj život tak, abych ho měla opravdu ráda.

Mám nějaké sny a plány do budoucna?

Chtěla bych napsat nějakou kvalitní knížku. Napsala jsem sice knížek několik, čímž jsem si splnila svůj sen, ale zpětně viděno to není žádná velká literatura. Chtěla bych jet na nějakou hezkou cestu se svojí dcerkou. Chtěla bych, aby nám tahle korfská spokojenost vydržela navždy. Chtěla bych mít dobré vztahy se svými dětmi a jejich budoucími partnery. Trávit víc času se svojí maminkou, sestrou, neteřemi a synovcem. Chtěla bych hrát lépe na saxofon a piano. Chtěla bych být dobrým člověkem, což se mi ne vždy daří… Chtěla bych zorganizovat nějakou výraznou pomoc kamarádce Sabině a její jídelně pro hladovějící v Jemenu, kterou podporuje spolek Pomůžu jak můžu. Chtěla bych navštívit všechny své kamarády roztroušené po světě. Chtěla bych toho spoustu, ale i to, co momentálně mám, mě naplňuje radostí.

Tak jsem na sebe v kostce řekla asi všechno. Sezóna začíná a já si musím dát pauzu. Hezké léto a snad na podzim na shledanou!!!

Moje videa z Korfu můžete sledovat zde: (3) pavla cream – YouTube

Jídelnu v Jemenu můžete sledovat a  podpořit zde: Pomůžu jak můžu, z.s. (pomuzujakmuzu.cz)

Moje knížky můžete objednat zde: NLN, s.r.o. – Nakladatelství lidové noviny

A kdybyste chtěli přijet na Korfu na dovolenou, mrkněte na mé stránky: KORFUSERVIS – Korfu na vlastní pěst s naší pomocí (korfu-servis.cz)

A na FB jsem taky J (1) Pavla Smetanova Greek | Facebook

 

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

29 reakcí na Češi v cizině -Pavla Smetanová – ostrov Korfu, Řecko – Ελλάδα

  1. Blanka Varma napsal:

    Skvele Pavli! Nejlepsi na konec! Moc mile! Diky!

  2. Miloslav napsal:

    Prostě Pájo, máme tě rádi, jsi boží 😉

  3. Sabina napsal:

    To se tak krásné čte, Pavlo. Krasny rozhovor.A moc dekuji.
    Taky si moc preji vsechny ty znamy po svete navstivit. Co takhle vyrazit spolu na stary kolena.

    • ostrovanka napsal:

      to by bylo super! Akorát, kam dřív? Až bude v Jemenu klid, Insh Allah… tak se chci vypravit tam!

      • Sabina napsal:

        Tak jo. Mam plan .Vyzvednes me v Jemenu, podivame i na Sokotru. Pak muzeme k mojemu nevlastnimu brachovi do New Yorku ( takze si vem i saxofon) . Segry tchan nas muze vzit na ruzny mista po USA v karavanu . A pak mam kamaradku v Australii, sestrenici v Malaysii, kamaradku v Japonsku. Jinak se muzeme podivat za Monikou do Libanonu a v Africe se najde taky par skvelych holek a pak me laka Indie.
        A co ty ? Máš jeste nejaky pratele v jinych zemich ktery chceš navstivit ?
        Musim ale sakra šetřit nebo prodat dum

        • Sabina napsal:

          Tak jo. Mam plan .Vyzvednes me v Jemenu, podivame i na Sokotru. Pak muzeme k mojemu nevlastnimu brachovi do New Yorku ( takze si vem i saxofon) . Segry tchan nas muze vzit na ruzny mista po USA v karavanu . A pak mam kamaradku v Australii, sestrenici v Malaysii, kamaradku v Japonsku. Jinak se muzeme podivat za Monikou do Libanonu a v Africe se najde taky par skvelych holek a pak me laka Indie. Pak s tebou pojedu na Korfu …. to taky musim videt .
          A co ty ? Máš jeste nejaky pratele v jinych zemich ktery chceš navstivit ?
          Musim ale sakra šetřit nebo prodat dum

          • ostrovanka napsal:

            to zní jako plán!! tak teď už potřebujeme jen dvě zásadní věci: stopnout válku v Jemenu a vydělat balík!! Ale aspoň máme životní cíl! Těším se!

  4. Věra Balandová napsal:

    Milá Pavlo, díky za upřímný, krásný rozhovor, tvůj nápad udělat ho „sama se sebou“ byl bezvadný! Těším se tvoji „kvalitní knihu“ (líbily se mi i ty předchozí!) a přeji nadále spoustu dobrých nápadů a krásných, spokojených dní. Věra

    • ostrovanka napsal:

      Děkuji, Věro, já mám jeden problém, že nemůžu psát delší útvary než jednu A4, protože zapomenu, jaký byl začátek 😀 takže pro mě připadají v úvahu jen krátké příběhy. Ale možná tyhle rozhovory vyjdou knižně!

  5. Vera napsal:

    Pavlo, skvely rozhovor! Ve spouste veci se naprosto shodujeme, akorat ja bych to neumela tak pekne napsat. Ziju v Recku 21 let, pracovala jsem jako delegatka na peti reckych ostrovech nez jsem zakotvila na Zakynthosu. Srdecne zdravim a preju krasne leto!

  6. Cheorchia napsal:

    Já tě strašně ráda čtu, ale tenhle článek je prostě nádhernej a budu se k němu hodně vracet ❤️
    Ať se daří, ve všem co děláš a sny se plní !

    • ostrovanka napsal:

      Jej, Cheo, díky! Ty to vlastně čteš víceméně od začátku. Já taky ráda četla ty tvoje. Píšeš ještě?

  7. Zdena Lorencová napsal:

    Milá Pavlo, jste úžasný, empatický člověk. Jsem nadšená z vašeho přístupu k životu, z vašich zájmů, rozumím vašim touhám a obdivuji vaši skromnost a pokoru.
    Přeji zdraví, spoustu radosti, štěstí a lásky celé vaší rodině v Řecku, i tady v Čechách…
    Mějte se moc hezky .

    • ostrovanka napsal:

      Milá Zdeno, moc a moc děkuji! Moc mě těší, když někdo rád čte, co píšu. I Vám přeji všecko dobré!

  8. Čerf napsal:

    Díky za výborný rozhovor; moc pěkné otázky i odpovědi. Z toho, jak si v rozhovoru rozumějí, to skoro vypadá, jako by tazatel a odpovídající spolu byli nějak spřízněni, ale to bude určitě jen náhoda :-).

  9. Jana Kadlecová napsal:

    To je dobře 🙂 , že Vám vypadla pro rozhovor kamarádka z Afriky – Vaše fotky a následné vyprávění – to je balzám pro duši :-)) Korfu je moje srdcovka 90.-let, hlavně Paleokastritsa 🙂 (zpočátku bus+trajekt, pak letecky) Všechny Vaše knížky mám přečtené, teď stále pročítám blog, nádherné vzpomínky. Škoda, že Řecko (vzhledem k rodinné situaci) pro mě skončilo, ale v myšlenkách stále je :-))

  10. Dušan napsal:

    Máte pěknou společnou fotografii. Sluší vám to spolu.

  11. Jana LeBlanc napsal:

    Milá Pavlo! Zdravím z Malajsie a děkuju za tenhle rozhovor sama se sebou. Bylo to potěšení pro duši. 🙂 Čtu teď Eškola Neva, který z rozhovoru sám se sebou udělal celou nádhernou knížku. Jsem dojatá – jeho knihou poslední dva dny, tímto rozhovorem posledních deset minut. Díky!

  12. Martina T. napsal:

    Kdyz jsem zacala cist tenhle blog, bylo synovi snad 9 a dceri 5, jestli ne mene. A ted jsou to dospelaci/skorodospelaci. Tesim se na dalsi rozhovory a drzim palce, at jde vse stale skvele. A zdravim aktualne z Krety. Pred par dny jsem videla dalsi zpracovani O me rodine a jine zvirene. To vzdy chci na Korfu. Ale tam asi stopy po Durrelovi nejsou, ze.

  13. Milena Pekařová napsal:

    Milá Pavlo, díky moc za knížky o Korfu. Na Korfu jem byla 2x v roce 2020 a 2021 a byla jsem nadšená. Ráda bych jela i letos, ale nevím kam, kvůli požárům. Moc mě mrzí a oplakala jsem to při představě, jak hoří ta nádherná příroda.
    Jsem už dost stará, mohla bych být vaše matka/ mám syna také 1974/. Chtěla bych jet v polovině září. Jestli víte kam, napište mi prosím a poraďte.
    Mějte se krásně a moc děkuji. Zdraví Milena Pekařová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *