Léta běží..

IMG_4241

Fakticky nechápu, co nás to s Adonisem napadlo, brát se na konci srpna, kdy je největší frmol. Mám dojem, že to má na svědomí moje sestra Mája, která mi pohrozila, že nepřijede na svatbu, když ji uděláme v září, protože děti musí do školy. A tak jsme se rozhodli pro tohle nemožné datum.

Včera měl být ten velký den. Moji stálí čtenáři už ví, že mi Adonis dává k výročí čím dál tím méně kytek, protože tvrdí, že jsou moc drahé a že jde o ten symbol. No dobrá.

Taky je jasné, že musím tohle datum dostatečně s předstihem nenápadně připomínat, protože by mi bylo líto, kdyby na něj můj muž zapomněl.

A abych nebyla zklamaná, rozhodla jsem se vzít oslavu do vlastních rukou. „Co kdybychom zašli to té indické restaurace v Gouvii, jak o ní básnila Eileen?“ zeptala jsem se nedávno Adonise. Eileen je naše irská kamarádka a kmotra Janise, a tuhle mi tvrdila, že v Gouvii mají nejlepší indické jídlo, které kdy jedla. Protože jsme Eileen dlouho neviděli, trochu jsme pozapomněli na to, že její a naše hodnocení jídla se občas dost liší.

Představovala jsem si útulnou restauraci se svíčkami s výhledem na klidnou mořskou hladinu pod nebem plným hvězd. Exotičtí číšníci nám přinášejí lákavé pokrmy a vzduch je prosycen vůní karí a my s Adonisem se držíme za ruku, připíjíme si kořeněným červeným vínem, naše oči se střetávají a my, bez jakýchkoliv slov víme, že těch šestnáct let nebylo vždycky lehkých, ale vlastně je to čím dál tím lepší (až na občasné výjimky…).

Adonis jako praktik si den předem z restaurace vyzvednul letáček s nabídkou jídel. Seděli jsme doma na terase, popíjeli Plzeňské pivo a Adonis mi vyprávěl, jak se bavil s indickým majitelem restaurace, který tam byl úplně sám a chodil o berlích. Prý má v kuchyni asi dva hořáky a nikde tam neviděl žádného pomocníka. Ale kuchař prý tvrdil, že zvládá všechno bravurně i s berlemi. Trochu jsem se zarazila: „A vypadalo to tam hezky? Kde to vlastně přesně je?“ Ptala jsem se se zájmem.

„No, je to přímo na hlavní ulici v tom rušném letovisku, plastové židle jsou omotané nějakou látkou, aby to vypadalo jakoby honosně, všude okolo jezdí auta a motorky, z jedné strany se line vůně grilujícího se gyrosu a z druhé strany řve muzika z nějakého baru. Hezké to tam nějak extra není, spíš trošku špinaví“ odpovídal Adonis popravdě a zcela neromanticky.

Představa, že se máme sejít v osm večer v téhle restauraci, Adonis ale přijede o hodinu pozdě, protože bude mít práci a já tam budu sedět někde sama v pofidérní indické restauraci, se mi moc nezamlouvala. „Tak víš co, až pojedu zítra okolo, tak vezmu nějaké jídlo domů a uděláme si oslavu doma, aspoň u toho budou i děti a nebude jim to líto, co říkáš?“ Adonis souhlasil a moje představa o romantické večeři se pomalu, ale jistě začala rozplývat.

Na druhý den jsem k večeru objednala telefonem pár jídel s exotickými názvy a po cestě okolo jsem si šla balíček vyzvednout. Restaurace byla vskutku hnusná a neútulná, majitel byl však milý a příjemný a jako bonus mi dal nějaký strašně sladký sirupový koláček, který se pro množství cukru na milimetr čtvereční nedal vůbec jíst.
Doma jsem na terásce prostřela stůl, otevřela láhev červeného Boutari a čekala, až přijde Adonis domů. Bylo půl deváté, devět, jídlo stydlo, děti se pořád chodily ptát, kdy už budeme jíst a mně se začalo chtít strašně spát. Konečně asi ve tři čtvrtě na deset dorazil celý vyčerpaný Adonis.

Naan i papadom a kuře byriani už byly zcela vychladlé, gumové a celkově dost nevýrazné chuti, a víno chutnalo tak nějak hůř, než bych si za tu cenu představovala. Děti rychle sluply nějaká strašně páliva kuřecí křidýlka, zanechaly po sobě nepředstavitelný binec, popřály nám hodně dalších společných let a šly si do kuchyně udělat popcorn. (Odtamtud se kromě praskání kukuřice ozývaly také salvy smíchu, zřejmě na náš účet).

Přiťukli jsme si s Adonisem pod hvězdnou oblohou a naše oči se střetly, a aniž bychom si museli cokoliv říkat, věděli jsme, že jsme tak strašně unavení, že sotva dojdeme do postele, a že to nebyl opravdu dobrý nápad se brát v takhle nepříhodný čas, ale že nám je spolu dobře i bez velkolepých oslav.

A kytku jsem letos nedostala žádnou, možná to bude tím, že Řecko zvýšilo DPH o deset procent?

Příspěvek byl publikován v rubrice Řecká rodinka. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

9 reakcí na Léta běží..

  1. Eleni napsal:

    tech 10% jsi mela strhnout z uctu toho jidla 😀
    …jak to tak ctu, tak od pristiho roku budes adonisovi dluzna za kytku cim dal vic procent a za sestnact let mu budes muset koupit k jubileu kytku ty.
    ( hahaha )
    konecne si mohu cele to deni nazivo predstavit…
    a zaroven ti podekovat za krasny den! <3
    prosim te, nic jineho nedelej, jen pis!

  2. buteo napsal:

    My jsme se současnou manželkou brali 2 x. poprvé 9.4. a podruhé 6.4. /1966 a 2010/. Těžko určit, kdy je kolikáté výročí, tak v tyto dat. nic, ale kdykoliv, když nás napadne si udělat večer a zrovna jsme sami /občas/.

  3. Čerf napsal:

    Kdepak, není nad romantiku – ať už s květinou nebo – jistě jen shodou nepříznivých okolností – bez ní! Taky jsme měli výročí svatby v srpnu a jeden čas jsme ho jezdili romanticky oslavit do Řecka, takže jsme ho při nejromantičtějším ročníku oslavili zemětřesením :-).

  4. Laura napsal:

    Tak to vypadá, že jste se s Adonisem brali ve stejný den jako já s manželem o pár let pozděi. Gratuluju a přeju mnoho šťastných let.

  5. ostrovanka napsal:

    jeeee, tak to taky gratuluju!!!!

  6. Thassomil napsal:

    My slavíme výročí seznámení (v červenci) a výročí svatby ( v únoru), takže si můžeme oslavy dirigovat podle vývoje počasí. Jo a zapomněl jsem dodat, že časový rozptyl mezi těmito termíny je 7 měsíců a oslavili jsme 30-té výročí . :-))

Napsat komentář: Eleni Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *