Jsou Vánoce na Korfu poklidné?

Nejsem velký příznivec Vánoc, i když jejich význam chápu a respektuji. Zároveň ale vůbec nesdílím představu krajanů v cizině, že „nejlépe je na Vánoce doma v Česku, protože tam je to prostě nejlepší“. Možná pro někoho. Pro mě ne. Pro mě je nejlepší klid. Žádný shon, žádné frenetické nakupování dárků, jejich následné balení, týdny pečení a úklidu a pak jeden jediný den vaření takového množství jídla, které se stejně nedá sníst. Fronty, zácpy a tlačenice v mém životě nemají místo a bytostně mě štvou.

K Vánocům nepotřebuji zimu ani idylický sníh. Mám ráda moře. Jestli je dnes sluníčko, nebo ne, na tom mi vlastně tolik nesejde – když nebude dnes, bude zítra nebo pozítří. Dárky jsme u nás doma zrušili už dávno. Děti dostávají letenku, aby za námi mohly přijet, a to je dárek pro nás pro všechny. Stromeček máme umělohmotný už asi pětadvacet let a každý rok ho zdobím na svatého Spyridona, 12. prosince, abychom si ho stihli užít. A samozřejmě stavím Alšův betlém, který jsem dostala od rodičů, když mi bylo dvanáct, a který si úzkostlivě střežím..

V Řecku slaví všechno. Opravdu všechno. Štědrý večer, Boží hod, Silvestr, Nový rok, Svěcení vod – vánoční období je tu dlouhé a roztažené, ale zároveň neuvěřitelně volné. Nikdy jsem nepochopila žádnou jednotnou „správnou“ rutinu, protože se zdá, že každý to má úplně jinak.

Někdo drží čtyřicetidenní půst a pak se na Vánoce vrhne na maso, jiný to vůbec neřeší. Dárky se často dávají až na Nový rok, kdy je nosí Agios Vasilis, a Silvestr je tady spíš rodinný než bujarý – hrají se karty a různé hazardní hry, aby byl další rok bohatý a štědrý. A ano, i Řekové nakupují, jako by nemělo být zítra. Chaos, plné obchody a nervozita nejsou výhradně středoevropská specialita.

Když jsem letos na Facebook dala fotku společného vánočního oběda u nás v anglikánském kostele, objevilo se pár poznámek, které bych ráda uvedla na pravou míru. Holy Trinity Church je místo, kam může přijít úplně kdokoli – věřící, nevěřící, hledající i jen zvědaví. Nedějí se tam jen bohoslužby, ale spousta krásných věcí kolem. Máme skvělého faráře a jeho ženu, hudebníky, společně hrajeme, zpíváme, slavíme kdeco. A funguje u nás i Café Logos, komunitní kavárna, kde se prostě jen potkávají lidé a mluví spolu.

Letos si pan farář s manželkou řekli, že když nepojedou za dětmi do Anglie, udělají po kostele vánoční oběd. Pro každého, kdo je sám a nemá s kým slavit. Nakonec se jich sešlo sedmnáct a podle všeho si to všichni moc užili. Možná se tak úplně nenápadně zrodila nová tradice.

Já jsem ten den byla doma s dětmi a s kamarádkou z Prahy. Adonis udělal ravioli plněné masem a cheesecake, vypili jsme dost vína a hlavně jsme si dlouze povídali s dětmi, což je pro nás něco velmi vzácného. Bylo to přesně takové, jaké to mělo být.

A tak si říkám, že ať každý slaví, jak mu to vyhovuje. Přesně tak, jako to dělají Řekové. Jestli má někdo kapra, nebo nemá, jestli je salát se šunkou, nebo bez, jestli je stromek pravý, umělý, nebo žádný. Je to vlastně úplně fuk. Důležité je mít kolem sebe své milé – nebo aspoň vědět, že někde jsou. Nedovedu si představit nic smutnějšího než úplnou osamělost s vědomím, že nemám nikoho.

Kéž je konec tohoto roku klidný a ten příští plný lásky a radosti, a ne válek a neštěstí.