Existují náhody? Anebo existuje Bůh?

Nad tímhle se stále častěji zamýšlím. Je náhoda, že jsme na světě? Kdoví… ale nebudu tady teoretizovat, raději vám povím pár historek ze života…

Myslím, že moje víra v Boha začala, když mi bylo, tuším, okolo šesti let. Možná o něco víc. Rodiče mě vzali s sebou na nějaké křesťanské zimní setkání do Vrbna pod Pradědem. Bylo to v zimě a bylo to ještě v dobách hlubokého socialismu. Já jsem se strašně těšila, že bude sníh, jenže nebyl, a ani předpověď počasí nenaznačovala nic ve smyslu, že by měl sníh napadnout. Klasická obleva, šedo, hnus, bláto, fuj.

Tatínek, evangelický farář, mi vždycky říkal, že se mám modlit. A tak jsem, jako malá nevinná holčička, která nevěděla, že Bohu se příkazy nedávají, se začala urputně modlit za to, ať do prčic napadne sníh, protože chci lyžovat a jinak ten týden ve Vrbně bude pěkná nuda.

Do rána bylo všude bílo… hm… všichni se divili, děti nadšeně poskakovaly ve sněhu, všichni si voskovali lyže a běžky, vytahovali boby a sáňky, prostě super. Tenkrát, když se o tom dospělí bavili mezi sebou, že je to fakt zázrak, přišla jsem za tatínkem a říkala mu: „Ale tatí, vždyť já se za to před spaním modlila, tak proč se tak strašně divíte?“

Pak se můj život, stejně jako i ten váš, nějak odvíjel, občas se stalo něco prima, občas něco strašného, prostě tak, jak to v životě chodí…

A já byla puberťačka, která rebelovala, do kostela jsme dříve musela, tak jsem si v počátku dospělosti začala užívat toho, že teď nemusím…

Střih…

Když se můj syn dostal na vysokou školu hudební do švýcarského Curychu, strávila jsem x měsíců na internetu, abych mu našla ubytování. Bylo to skoro nemožné. Nebo možné, ale tak strašně drahé, že to bylo nemožné. Modlila jsem se. Pak jsem napsala v naprostém zoufalství své kamarádce (kdo četl Na cestách s partou andělů strážných či Sonjin deník, ví, že to byla Isabella, skutečným jménem Diana), která zná, bez přehánění, celý svět. Ta sedla, rozeslala můj e-mail na všechny své kontakty a za dvě hodiny mi přišla odpověď od nějaké paní: „Milý Danieli, můžeš bydlet u nás! A v ceně, kterou nabízíš (naprosto směšná na švýcarské poměry), budeš mít i stravu, internet, teplo, praní prádla a naši společnost!!!“

Po pár letech se Daniel (Janýsek) rozhodl začít žít se svojí slečnou, což ale po nějaké době skončilo, a tak zase hledal bydlení. Jakási rodina, která mu slíbila ubytování za výuku dětí, se rozhodla, že jim jeho přítomnost nevyhovuje, a uprostřed semestru ho před dvěma roky víceméně vyhodila z domu.

„Bože můj, co teď?“ ptala jsem se… koho? Sama sebe? Jeho? A začala prosit o pomoc. V tu dobu, byl to říjen, jsem zrovna byla jako každoročně v Praze. Najednou mi zavolala jedna naše bývalá sousedka, Švýcarka z Korfu. Já jsem se lekla, zda se někomu něco nestalo, ale ona mi říkala, že je zrovna před naším domem v Kerkyře se svojí (původem) českou kamarádkou Jitkou z Curychu, která by mě chtěla poznat, protože mě každý druhý čtvrtek ráno poslouchá v Českém rozhlase. Tak jsem jí říkala, že nejsem doma, ale Jitka jí vytrhla telefon z ruky a začala mi vyprávět, jak se jí líbí moje povídání a že se se mnou chtěla potkat. Pak jsme zjistily, že se jeden den protneme v Curychu, a když slyšela, že Janýsek nemá kde bydlet, okamžitě řekla, že může bydlet u nich, protože mají právě volný pokoj!!

A tak jsme se v Curychu potkaly, okamžitě si padly do oka a Daník se u nich za pár dní ubytoval. Mezitím ale, přesně v ten samý den, mu odepsali na jeho inzerát z jedné evangelické fary kousíček za Curychem, že mu mohou nabídnout ubytování za hubičku, které bude volné za dva měsíce! (Aniž by tušili, že on sám pochází z rodiny faráře.) A tak se posléze přestěhoval na faru a teď, když už studia dokončil, rozhodl se, že bude bydlet sám a přiveze si do nového bytu svoji snoubenku. A právě v tuto chvíli je na cestě domů – na Korfu. Za ta léta jsme skrze něj získali neuvěřitelné přátele. Lidi, které bychom jinak nepotkali. Nezištné, obětavé, přátelské, se kterými, jak pevně věřím, budeme v kontaktu i nadále.

No, ale i když bych takto mohla pokračovat dál a dál, udělám jednoduchou zkratku: Dnes sem tedy letí Daniel a zítra moje Suzi (Ofélie) z Prahy s naší skvělou kamarádkou Míšou, se kterou jsme jako rodina strávili už nespočet Vánoc, a kdo čte můj FB, ví, že spolu chodíme každé ráno na procházky po telefonu. Každá z děvčat si koupila svoji letenku zvlášť, ale tak, aby letěla spolu. Dnes jsem Ofélii dělala odbavení na zítřek a nechtěla připlácet za určité sedadlo, takže jí letecká společnost přiřadila 28D. A za chvíli mi píše Míša, že jí bylo přiřazeno místo 28C, takže přes uličku vedle!

Tak jsem tuhle radostnou zprávu napsala Ofélii: „Sedíte přes uličku vedle sebe, to je ale super náhoda, viď?“

Na to mi moje dvacetiletá dcerka napsala:
„Já nevím, jestli věřím na náhody, protože některý věci, který se dějou, jsou až moc dokonalý…“

A má pravdu a já jsem šťastná, že to zjistila takhle brzy…

A strašně se těším, že budeme po pěti letech na Vánoce zase všichni spolu. A vám všem přeji, ať tyto Vánoce prožijete jak nejlépe to jde!