Češi v cizině – Pavlína Vítů Esteva – Malajsie (ostrov Tioman)

„Některé děti musí být ubytovány v hlavní vesnici, protože ne všechny vesnice jsou propojeny, někdy se dá připlout jen lodí nebo projít pěšky džunglí. Takže občas bydlí děti na internátě ve škole už od sedmi let…“

Ahoj Pavlíno, už osm let žiješ na ostrově Tioman, který nedovedl dokonce nikam zařadit ani můj muž, který má zeměpis vážně nastudovaný. Tím pádem zatím asi vítězíš v kategorii “nejneznámější” kout světa. Řekni mi, prosím, jak ses tam ocitla?

V roce 2012 jsem přerušila studium filosofie a odjela se svými rodiči a partou jejich známých na dovolenou do Thajska, Singapuru a Malajsie. Naše poslední zastávka byla na ostrůvku Tioman v Malajsii, kde jsem potkala svého muže Briana.

Jak jste se seznámili?

Seděla jsem na pláži, a když jsem se ohlédla, uviděla ho, seděl kousek za mnou na své  motorce. Hned jsem si pomyslela, že je to hezký kluk, a dokonce o tom řekla své mamince. I on mi později řekl, že jsem se mu hned líbila a někde uvnitř tušil, že si mě vezme.

Byl to můj poslední večer na ostrově, jenže já v té době měla mizernou angličtinu. Vlastně jsem byla schopná říct jen jak se jmenuju, odkud jsem a že zítra odjíždím. Pak jsme jen seděli na plážovém baru a culili se na sebe.

Brian je instruktor potápění a na druhý den tedy měl práci s klienty. Když byl asi v polovině ponoru, bál se, že se se mnou nestihne rozloučit. A tak ponor zrušil, odvezl loď zpět do vedlejší vesnice, sedl na kolo a jel v dešti za mnou. Stihnul mě na poslední chvíli. Pak jsme si vyměnili emaily a já jsem mu napsala už na letišti v Singapuru při odletu.

Naše původní bydlení

A jak to bylo dál?

Pak jsme si psali za pomoci překladače a byli jsme v každodenním kontaktu. Už tehdy bylo jasné, že k sobě máme blízko a chceme se rozhodně znovu potkat, abychom se ujistili, že náš vztah má smysl.

Když jsem za ním jela znovu, letěla se mnou maminka, ale po cestě jsme zažily různá dobrodružství a zpoždění, takže on, který strávil půl dne cestou do Singapuru, na mě několik hodin čekal na letišti, nevěděl, kterým letem přiletím a já jsem měla vybitý telefon, takže to bylo dost stresující. Chvíli si myslel on, že jsem si z něj udělala legraci, takže se po hodinách čekání vydal autobusem na cestu zpět. Já jsem ale mezitím přiletěla a když jsem ho nenašla, myslela jsem si já, že na mě nečeká. Když se mi konečně podařilo vzkřísit telefon a konečně jsme se setkali, padli jsme si do náruče a úplně tím zmizel jakýkoliv pocit trapnosti. Cítili jsme jen radost a obrovskou úlevu.

S naší domluvou to bylo zvláštní, protože i když jsem nerozuměla nikomu jinému,  jemu ano a on zase mně.

Moji rodiče to vzali statečně a s pochopením. Nikdy mi nemluvili do vztahů, za což jsem jim vděčná.

Naše škola

Odkud pochází tvůj muž?

Můj muž má bohaté kořeny. Dědeček byl Španěl, který žil na Filipínách. Rodiče jsou pak Filipínci, kteří se v mládí přestěhovali na Borneo a posléze získali malajské občanství. Manžel se tedy narodil už jako Malajsijec na Borneu, stát Sabah.

Pak jsi za Brianem přijela znovu a rozhodla se s ním žít. Jakou jste měli svatbu?

Brali jsme se v Malajsii. Registrace byla v Kuala Lumpur na úřadě, oslava byla u nás na ostrově.

Oslavu jsem chtěla malou, ale to v Malajsii není možné. Musí se pozvat všichni a každý si s sebou může vzít koho chce. Naši kamarádi vařili asi tři dny, další kamarádi mají kapelu a zahráli nám, jiní udělali výzdobu. Nechtěli, abych cokoliv dělala, protože nevěsta je královna a nenechají ji pracovat.

K večeru jsem se šla přichystat, byl zrovna ramadán, takže oslava byla kvůli muslimským přátelům až večer, a nakonec se sešlo asi dvě stě lidí. Přišli i baťůžkáři, kteří si na sebe vzali to nejlepší, co měli,  turisté a spousta cizích lidí, ale ta atmosféra byla nepopsatelně krásná.

Jaký je tvůj muž Brian?

Tvrdohlavý a umíněný, stejně jako já. Rychle se nadchne pro věc, je nesmírně přátelský a rád pomáhá lidem. Kdokoliv něco potřebuje, Brian je u toho. Je upovídaný a má smysl pro humor a skvěle vaří. A je úžasný táta. Pro rodinu by udělal cokoliv. I jeho rodina, která žije na Borneu, mě přijala krásně. Tatínek si mě okamžitě oblíbil a maminka, když mě poprvé uviděla, objala mě a řekla: “vítej doma”.

S manželem se samozřejmě občas pohádáme, ale pak se zase usmíříme. Máme takovou nepsanou dohodu, že nikdy nepůjdeme rozhádaní spat, takže vše vyřešíme do večera…

Co považuješ za největší úskalí takhle různorodého vztahu?

Určitě to, že je nutné udělat ten první zásadní krok. Opustit rodnou zem a začít žít úplně nový život. Stát se na tom druhým do jisté míry závislým, alespoň na začátku. Chvíli trvá, než si najdete nové přátele, než se sžijete s novou kulturou, novým prostředím. Začátek může být dost těžký. A pak samozřejmě naučit se respektovat kulturu partnera, popřípadě najít vhodný kompromis.

Může tam být i jazyková bariéra, my spolu mluvíme anglicky, i když to není ani pro jednoho z nás mateřský jazyk.

Co je naopak výhoda?

Ta pestrost. Učíme se jeden od druhého o jiné zemi tak zblízka. Naše děti vyrůstají ve vícekulturní rodině a myslím, že jim to přináší úžasný nadhled a netušené možnosti v budoucnu. Učí se od narození více jazykům.

Makakové nám dělají společnost na výletě do džungle

Jaký je Tioman? Málokdo si to dovede představit…

Je to poměrně malý ostrov, asi 40 km na délku a 12 km na šířku. Osídleno je pouze pobřeží a vnitrozemí je džungle a je jen jedna silnice, která vede ze západní hlavní vesnice k nám na východ. Na západě je pět větších vesnic a pár malých. Devadesát procent ostrova je džungle a žije tu okolo 2 -3000 lidí.Většinou jsou to starousedlíci, protože mladší lidé odcházejí studovat a pracovat jinam. Tady není moc pracovních příležitostí. Každá vesnice má dva malé obchody s potravinami a nějaké základní drogerie.

Vesnický „supermarket“

To zní velmi exoticky. Určitě tam bude spousta zajímavého ovoce. A jaká tam žijí zvířata?

Samozřejmě tu máme všudypřítomné kokosy. Ale také durian, žakie (jackfruit), ananas, rambutan a mango a další. A ze zvířat tu máme mnoho hadů, hlavně škrtící krajty a varany a spoustu druhů pavouků a nejrůznější druhy hmyzu. Někdy je to trochu divočina….

Nás syn Kuba a jackfruit

Vůbec si nedovedu představit, jestli tam třeba existuje nějaká hromadná doprava?

Ne, tu tady nemáme. Po ostrově se pohybujeme auty a na motorkách. Protože trajekt připlouvá jen na západní pobřeží, my z východu si musíme pro klienty jezdit autem, což je asi půl hodina cesty. Silnice je úzká, takže protijedoucí auta se tam vejdou velmi těsně vedle sebe, a mačeta a motorová pila je vybavení každého vozidla, protože se často stává, že přes cestu spadne strom nebo se objeví nějaká jiná překážka.

Jediná cesta z východu na západ

Máte na ostrově dostatek vody? A je pitná?

Na ostrově teče několik řek, takže tekoucí vodu většinou máme, ale není pitná. Trajektem se sem ale přivážejí PET lahve s pitnou vodou nebo někteří lidé, včetně nás, mají filtr na  vodu.Na řece…

A jak je to s odpadem?

Ve vesnici je několik popelnic, které se denně vyvážejí a většina odpadu se spaluje přímo na ostrově a spaluje se co možná nejvíc ekologicky. PET lahve se odvážejí na pevninu a plechovky se za pár drobných vykupují. Elektronika se sbírá několikrát do roka, ale mnohem horší je to s pneumatikami, matracemi a velkým odpadem, který není kam dát. Takže lidé ho často sami pálí na svém pozemku nebo prostě vyhodí do džungle…

Varani…

Po čem se ti v cizině nejvíc stýská?

Samozřejmě na prvním místě je rodina a přátelé. Ti mi chybí nejvíc. Pak určitě české jídlo. Chleba, šunka, sýr, kvalitní jogurty, o tom sit u mohu nechat jen zdát. V poslední době se mi také stýská po české přírodě, po čerstvém vzduchu, tady je to pořád jako ve skleníku.

Je něco na co si nikdy nezvykneš?

Rozhodně si nezvyknu na to, jak rádi místní chrchlají a rýmu vtahují do sebe, místo toho, aby se vysmrkali. Z toho se mi prostě i po letech dělá špatně od žaludku.

Taky se mi těžko zvyká na přístup místních lidí ke zvířatům, hlavně ke psům. Najdou se jedinci, kteří mají psy jako domácí mazlíčky a vzorně se o ně starají. Ale většina je nemá ráda, bojí se jich a nebo dokonce štítí.

A často mě stále zaráží jejich nakládání s odpadem, pohazování odpadků na zem v přírodě, odhazování nedopalků a tak dále.

Mešita

 

Co se na Tiomanu líbí nejvíc?

Líbí se mi můj domov. My žijeme přímo na pláži u moře. To je prostě nádhera. Ten výhled se neomrzí. Mimo to se mi líbí povaha ostrovanů, kteří jsou hodně usměvaví, přátelští, víc otevření, bezstarostní, méně vystresovaní.

Malajsie je multikulturní země. Je fascinující vidět, jak to tady funguje. Muslimové, Indové, Číňani, křesťané, původní obyvatelstvo a další. Žijí vedle sebe v relativní pohodě, přátelí se mezi sebou naprosto přirozeně. Samozřejmě nic není zcela ideálního, i tady dochází k rasovým rozepřím a rasismus tu určitě existuje, a kde kdo se s ním setkal.

Islám je tu brán jako hlavní náboženství a jiná etnika a komunity mají problém s tím, že se islám upřednostňuje a dost často zvýhodňuje. Přesto se alespoň podle mě nejedná o nic až tak hrozného a funguje to jako celek velmi slušně.

Čím se živíte?

Od roku 2017 s manželem podnikáme. Otevřeli jsme si vlastní potápěčskou školu “Tiongman scuba”. Manžel je potápěčský instruktor a já se starám o chod kanceláře, sociální sítě, komunikaci se zákazníky…

Vloni k tomu přibylo i pár pokojů jako ubytování převážně pro naše potápěče.

Máte pětiletého synka a dvouletou holčičku. Jakými mluví jazyky?

Syn mluví anglicky, a teď po nástupu do školky začíná mluvit i malajsky. Česky se mu bohužel moc nechce. Dcerka ještě moc nemluví, ale slovíčka zatím různě míchá česky, anglicky a malajsky.

Jaký mají vztah k tvé vlasti?

V době před covidem jsme létali do Čech  jednou za rok. Syn si Čechy vždy velmi užíval. Já mu  o Čechách různě tematicky vyprávím, máme české klasické pohádkové knížky. Držíme české tradice o Vánocích, i když je slavíme v Malajsii. Snažím se mu tam ty jeho české kořeny udržovat. To samé i s dcerkou, ale jsou oba ještě malí, aby tomu plně rozuměli a uvědomovali si to. Ale samozřejmě v tom chci pokračovat dál, je důležité vědět, kde má člověk své kořeny. I když je to pro ně jen jedna část.

Záchanná želví stanice

 

Jak slavíte Vánoce?

Vždy se to odvíjí, kde Vánoce slavíme. Manžel pochází z křesťanské rodiny, která Vánoce slaví. Jedná se spíš o to, že se sjede celá rodina. Brian je ze šesti sourozenců a většina žije různě po Malajsii a schází se hlavně právě na Vánoce. Dárky si nedávají, maximálně opravdu drobnosti nebo nějaké hračky nejmladším dětem. V adventním čase pak chodí koledníci, obchází sousedství, společně si zazpívají koledy, pokecá se a popřejí si Merry Christmas. Na Štědrý den se peče prase, na to se všichni těší nejvíc. Je to tedy zvyk z Filipín. Večer se jde na mši do kostela, pak se ještě dlouho do noci vysedává doma, rodina si povídá a popíjí kokosové víno.

Když slavíme sami na ostrově, nebo v Čechách, slavíme typicky české Vánoce, až na to že když jsme na ostrově, tak máme 30 stupňů ve stínu. Děláme s dětmi výzdobu, připravím adventní věnec, peču cukroví. Na Štědrý den koukáme na pohádky, ozdobíme stromeček, který máme celoročně v květináči a vyhlížíme Ježíška. Udělám bramborový salát a řízky. Hezky se oblečeme, najíme se a po večeři jdou děti s Brianem ven. Já rychle nahážu dárečky pod stromek. Zazvoním na zvonek a užíváme se atmosféry.

Protože loňské Vánoce jsme tu měli dost přátel, kteří Vánoce slaví a uvízli zde kvůli covidu, připravila jsem pro nás všechny slavnostnější oběd 25.12.

Výhled z mola na naši pláž

Jak dlouho ti trvalo naučit se malajsky?

Já ani nevím, pořád nemluvím malajsky plynně. Ale dost rozumím. Nijak jsem to nikdy úplně neřešila a nijak extra neučila. Najednou jsem zkrátka rozuměla. Nejvíc jsem se naučila asi od dětí, od sousedů nebo od mých neteří a synovců, protože těm je jedno, že jim nerozumíte, oni pořád povídají a opakují až se nakonec pochopíte a vy se zároveň přiučíte nová slovíčka.

Jaké tamní školství a zdravotnictví?

Obě děti se narodily ve státní porodnici. Dvakrát jsem musela na pohotovost a vždy to byla státní péče a musím říct, že jsem oproti očekávání byla příjemně překvapená. Samozřejmě, že ty soukromé jsou lepší, ale taky velmi drahé. Ty státní jsou víceméně zadarmo nebo velmi levné.

Naše klinika

Na ostrově je několik škol.Tady v Juaře je první stupeň do 9 let a další stupeň je na východní straně ostrova, což je od nás půl hodina autem.

Některé děti musí být ubytovány v hlavní vesnici, protože ne všechny vesnice jsou propojeny, někdy se dá připlout jen lodí nebo projít pěšky džunglí. Takže občas bydlí děti na internátě ve škole už od sedmi let.

Náš syn začal chodit do školy teprve letos. Máme velkou výhodu, že žijeme na ostrově, na malé vesnici. Škola je malá, málo dětí a všichni se známe navzájem. Syn je ze školy nadšený. Paní učitelka nám vychází maximálně vstříc. Jsem spokojená.

Není život na takhle opuštěném místě někdy k zešílení?

Určitě to není život pro každého. Mnoho lidí si představuje život zde jako ráj na zemi, ale po dvou měsících utíkají. Není tu vyžití, kultura. Dříve se sedělo na baru a pilo pivo. Největší událostí je příjezd nákladní lodi. Nejsou tu knihovny, kina, kavárny, jen pár restaurací. Ale já jsem tady spokojená. Ráda si občas vyjedu do města na pevninu, kde strávíme třeba tři dny, ale pak už se chci zase vrátit na ostrov. Trajekt na pevninu pluje asi dvě hodiny. Tam už jsou obchody a rychlé občerstvení, což je pro nás svátek.

Naštěstí zde mám jednu belgickou kamarádku, která je tu taky provdaná a má stejně starého syna, s tou se vídám, ale většinou chodíme všichni někam společně, takže jen svoje kamarády moc nemám. Ale místní lidé a kamarádi mého muže mi k životu bohatě stačí.

Kuba se učí surfovat

Jací jsou Malajsijci?

Malajsie je země, kde je velmi důležitá rodina. Pokud si berete místního, tak si berete i jeho rodinu. Synové třeba každý měsíc posílají určitou částku z výplaty svým rodičům. Rodina partnera velmi ráda zasahuje do výchovy vašich dětí, i když oni to samozřejmě vidí jen v dobrém světle a myslí si, že vám pomáhají.

Místní lidé jsou opravdu přátelští a rádi si s vámi popovídají, i když vás předtím nikdy v životě neviděli. Často kladou i dost osobní otázky, ale oni jsou jen zvědaví a nic špatného tím nemyslí. Pokud se vás neptají na číslo vaší kreditky samozřejmě…

Nejsou příliš uspořádaní, při různých frontách se rádi tlačí a předbíhají a nikdy nechodí včas. Na úřadech se to chce obrnit trpělivostí.

Jaký je nejdivnější zvyk ostrovanů?

Já už jsem se s mnohými zvyky tak nějak sžila, že mě nic až tak divného nepřipadá. Ale vím, že hodně mých přátel udivuje stolování. Doma se jí většinou na zemi a nepoužívá se příbor, ale pravá ruka. V restauracích pak příbor dostanete, ale bude to lžíce a vidlička. Nůž vám dají třeba k palačince.

A pak z jiného soudku. Toaleta. Ve městech najdete všude moderní mísu, na vesnicích jen tradiční “turecké”. Navíc místní nepoužívají toaletní papír, ale myjí se vodou buď z přidělané hadice vedle záchodu, nebo mají vedle velký kýbl s vodou s plastovou fankou uvnitř, kterou se voda na omytí nabírá.

Jaké je nejdivnější a nejtypičtější jídlo?

Pro nás může být divné, že místní rádi kombinují chutě. Meloun posypávají solí, kakao pijí se smaženou rýží. Snídaně jsou většinou pálivé. A tím se dostávám k typickému jídlu. To je nasi lemak. Rýže vařená v kokosovém mléce, s pálivou omáčkou, arašídy, ančovičkami podávaná často na banánovém listu. A to je právě malajská národní snídaně.

Zvláštní je taky nápoj s sebou do pytlíku místo do kelímku. V igelitovém pytlíku dostanete třeba i polévku. Stačí ukousnout rožek a můžete pít či jíst.

Měla jsi někdy v plánu to tam zabalit a vrátit se do Čech?

Poprvé mě to napadlo s příchodem covidu. Malajsie byla tři měsíce úplně zavřená. Lockodown se vždy prodlužoval o čtrnáct dní a my v té době netušili, kdy budeme moct znovu otevřít a jestli vůbec budeme moct otevřít. To jsme opravdu zvažovali odjezd do Čech za mojí rodinou.

A letos mě to napadlo znovu, protože jsme už dlouho bez práce. Zatím nemůžeme nic dělat, nemáme klienty, ale máme pohledávky, které musíme platit. Poptávek ani rezervací tolik není. Hranice pro zahraniční turisty jsou stále zavřené a v Malajsii jede momentálně pouze lokální turismus. Všichni, kdo podnikají v turismu, shazují ceny… Bojím se, že nebudeme schopni se uživit. Ale budeme dělat maximum, abychom tuhle šílenou dobu přežili.

Místní restaurace

Jak trávíš svůj volný čas?

Jsem maminkou dvou malých dětí, a tak se velká část mého času točí okolo nich. Ale pro zachování duševní rovnováhy, nejen mojí ale celé domácnosti, si snažím vynahradit čas pouze pro sebe. Ten většinou trávím na zahrádce. Starat se o půdu, pěstovat zeleninu a vidět rozkvétat květiny mě velmi naplňuje.

V Malajsii jsem začala péct chleba, rohlíky a další “české” pečivo, které mi tady tolik chybí. Ráda také tvořím náramky a vyrábím základní kosmetiku z našeho domácího kokosového oleje. Pokud máme hlídání, dáváme si s mužem rande pod vodou při potápění. Občas si také chodím zašnorchlovat. Společně s rodinkou pak rádi chodíme na různé treky do džungle po ostrově.

Rande pod vodou…

Jak vypadá tvůj typický den?

Záleží na tom, jestli máme sezónu anebo jsou monzuny. Když je sezóna, tak se vše točí okolo našich klientů potápěčů. Ráno po snídani se vše připravuje k ponorům. Připravuje a kontroluje se vybavení a loď.

Vítáme klienty, já kontroluji papíry, které každý potápěč musí vyplnit a podepsat. Dbáme na osobní, přátelský kontakt, tudíž si s klienty hodně povídáme a trávíme s nimi hodně času.

Jakmile jedna parta odjede na ponor, sedíme a čekáme na potenciální klienty. Hodně lidí si ponory nezamlouvá dopředu, ale přijde jen tak a dá se s námi do řeči. A pokud se vzdálíme,  hrozí, že o klienty přijdeme.

Já připravuji občerstvení pro potápěče, kteří se vrátí z ponoru nebo pro studenty, kteří mají teorii na souši. Mezitím si všechny aktivity, kdo se kde potápěl a s kým, zapisuji. Plní se tlakové lahve na další ponory. Když je čas, vařím oběd, někdy ale zvolíme donášku z restaurace.

Dcera po obědě spí, tak se musí uspat, já většinou musím ležet s ní, jinak se probere po pěti minutách. Odpoledne ještě někdy dlouho sedíme s klienty a povídáme si o jejich ponorech a zážitcích Pak se vše musí uklidit, vybavení, nanošený písek všude okolo…A k tomu děti běhají okolo a žádají si naši pozornost. Podvečer si tedy vyhrazujeme čas pouze na ně a hrajeme si na pláži a koupeme se v moři.

Když se jedná o monzunový den,  máme vlastně volno. Nejsou klienti. Trávíme den tedy víc spolu, na zahradě, na pláži. Jsou to takové prázdniny.

Rybáři na molu

Litovala jsi někdy rozhodnutí odstěhovat se?

Bylo a je mi líto, že jsem daleko od rodiny. Nedávno mi zemřel dědeček. Byl dlouho a těžce nemocný. Vím, že měl tu nejlepší péči a byl obklopen láskou do posledního okamžiku, přesto jsem s ním nemohla být. Nemohla jsem se rozloučit, a to mě vážně mrzí. Ale jinak svého rozhodnutí nelituji.

Na co jsi nejvíc hrdá?

Možná to bude znít nafoukaně, ale nejvíc jsem hrdá sama na sebe. Jsem hrdá, že jsem se nevzdala toho, v co jsem věřila. Že jsem se v dvaceti jedna letech sbalila do batůžku a s velmi špatnou angličtinou, se sociální fóbií, s malinkým sebevědomím, a s plno dalšími strachy, odjela. Jsem hrdá, jak jsem po dobu, co v žiju v Malajsii, duševně vyrostla. Jsem hrdá, že se mě a manželovi podařilo vybudovat velmi silný vztah, založit rodinu a celkem úspěšný podnik. Jsem hrdá na svůj život.

Dům, kde bydlíme teď. Dole máme potápěčské centrum..

Máte nějaký sen, který byste si chtěli splnit?

Ano. Chtěli bychom si s Brianem koupit  na důchod jachtu a cestovat okolo světa.

Milá Pavlíno, přeji vám, ať se k vám zase brzy turisti vrátí a můžete v tomhle skrytém ráji bydlet i nadále. A až budete mít tu jachtu, připlujte nás navštívit na Korfu!

Pavlíniny stránky o životě na Tiomanu můžete sledovat zde:

Ostrovanka Pavlina | Facebook

A kdybyste se chtěli vypravit na Tioman, nezapomeňte si zarezervovat potápění u Pavlíny a Briana zde:

Tiongman Scubadive & Lodge | Facebook

 

 

 

 

 

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 reakce na Češi v cizině – Pavlína Vítů Esteva – Malajsie (ostrov Tioman)

  1. Čerf napsal:

    Moc zajímavý pohled do míst, kam se pravděpodobně sám nikdy nepodívám, tak si aspoň prohlédnu pár obrázků a zbytek nechám na své fantazii usměrňované informacemi z rozhovoru. Smekám před tak odvážnými životními kroky a moc mě pobavil ten „důchodový plán“ s plavbou kolem světa! 🙂

    Přeji, ať se vše daří, klientů je dostatek (sám se jako neplavec potápím snadno, ale určité problémy mám s vynořováním :-)) a pořád je kolem dost věcí k žasnutí i fajn lidé.

  2. Káča napsal:

    Díky za další skvělou „exkurzi“ na další kout Zeměkoule . . . Moc mě tyhle Tvoje rozhovory bavěj, všechny ty světoběžnice maj můj hluboký obdiv!!!Samozřejmě včetně tebe! 🙂 Přeju krásný a hlavně pracovní (!) léto

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *