Češi v cizině – Jana Vanana – Nový Zéland

Teď už v dodávce bydlím přes dva roky a miluju to! Občas si představím, že budu jednou zase bydlet v domě a je mi z toho smutno….

Ahoj Jano, už přes šest let žiješ na Novém Zélandě. Co tě tam přivedlo?

Jako velmi mladá jsem žila tři roky v Rakousku, abych se naučila německy. Ale táhlo mě to pořád někam dál. Tehdy ještě psala blog Sonja (pozn.autorky: před mnoha lety jsem si psala blog, kde jsem popisovala své vzpomínky a dobrodružství z cest, ale předstírala jsem, že se to děje teď. A tak jsme se také s Janou seznámily… Duben | 2008 | Sonja bloguje (ostrovanka.cz) )  a já jsem si ho vždycky v práci četla a snila jsem o tom, že mám život jako Sonja. Dokonce jsem uvažovala, že se také stanu delegátkou. Pak mě ale napadlo, že i letušky cestují, ale bylo mi jasné, že bez pořádné angličtiny nemám šanci. Rozhodla jsem se tedy před devíti lety odletět na půl roku do Austrálie na kurz angličtiny. A už jsem se nikdy nevrátila.

Co jsi v Austrálii dělala?

Po skončení kurzu angličtiny jsem šla ještě na byznys, pracovala jsem při škole všude možně a šetřila si peníze a když jsem je přidala k úsporám z Rakouska, dostala jsem nápad, že místo letušky bych se mohla stát rovnou pilotkou.

Začala jsem tedy studovat letectví, abych mohla získat obchodní licenci, a zamilovala se do svého novozélandského instruktora, který mé city opětoval, ale chtěl se za každou cenu vrátit do své země a nakonec se tam i vrátil. A tak jsem po skončení kurzu odjela za ním.

Jak ses v nové zemi cítila? A jak složité bylo sehnat si práci?

Začátky nebyly vůbec lehké. Přítel byl na Zélandu na minimální mzdě a já jsem tedy musela jít do pořádné práce, abych přinesla domů peníze, a musela jsem na nějakou dobu na létání zapomenout, ale snažila jsem se zůstat v oboru.

Začínala jsem tu jako check-in pracovnice na letišti. Pak jsem měla obrovské štěstí a dostala jsem práci jako dispečerka letové dopravy. Chystali jsme letové plány pro nákladní dopravu na Novém Zélandu, po Austrálii a na okolní ostrovy. Byla to boží práce a navíc byla slušně placená.

Jenže pak se mi zhroutil svět, když se mi rozpadnul vztah, a já jsem se rozhodla, že už nechci žít ve velkoměstě. Tím, jak jsem sem přišla už s partnerem, tak jsem se ochudila o takové ty typické novozélandské zkušenosti. Jako je život v autě a cestování křížem krážem po celé zemi. A to mi vždycky bylo líto.

A tak sis pořídila dodávku a přestavěla ji na obytné auto. Jak tě to napadlo?

Chvíli jsem dělala ve společnosti, která pronajímala obytná auta a napadlo mě, že by to bylo fajn to vyzkoušet. Líbila se mi ta svoboda, to že máš něco svého a nemusíš sdílet bydlení s cizími lidmi. A navíc, kdo by nechtěl bydlet zadarmo? Přítel to tenkrát ale zásadně odmítnul.

Já jsem se k tomu pak odhodlala sama a začala jsem cestovat. Teď už v té dodávce bydlím přes dva roky a miluju to! Občas si představím, že budu jednou zase bydlet v domě a je mi z toho smutno. Před rokem a čtvrt jsem se usadila v malé vesničce na jižním ostrově a pracuju tady na částečný úvazek jako recepční ve společnosti, která létá s helikoptérami.

A k tomu si dodělávám papíry na instruktora létání. Ne, že by teď v době kovidové byla nějaká práce, ale doufám, že až se za rok za dva covid přežene a aerolinky začnou zase nabírat, tak se uvolní nějaké místo i pro mě.

Ty jsi neuvěřitelný dobrodruh! Jak se v dodávce žije?

Vařím na dvouplotýnkovém plynovém vařiči, žiju bez ledničky, můj solární panel by ji sice utáhnul, ale už jsem si takhle zvykla. Mám elektřinu a v zimě se ohřívám naftovým topením, takže je mi tepleji, než v kterémkoliv domě na Novém Zélandu. I když tu není nijak tuhá zima, je tu lezavo, teploty v noci padnou třeba i těsně nad nulu a přes den je kolem deseti až patnácti.

Mám tu nádrž na vodu, pod dřezem kanystr na odpadní vodu, která se dá vylít na speciálních stanicích, chemický záchod, a sprchovat se chodím do posilovny, kam mám zakoupenou permanentku, nebo za poplatek na benzínky.

Nemáš někdy strach? Z lidí nebo z toho, že zůstaneš někde uprostřed divočiny bez pomoci?

Strach ani nemám, protože mě můj Venouš (jak říkám svému obytnému autu) nikdy nenechal ve štychu. Já sama si opravím základní věci, ale raději zajedu vždy někam do opravny. Jednou jsem se bála v noci na parkovišti, měla jsem prostě divný pocit, tak jsem raději odjela někam jinam. Ale jinak mě nikdy nikdo neobtěžoval.

Nejraději kempuji sama a ne s ostatními, mám ráda soukromí a klid.

 

Jací jsou Novozélanďané?

Na místních lidech mi trochu vadí, že jsou velmi laxní. Jejich přístup je she will be alright a s ničím si moc nelámou hlavu. Někdy je to sice docela příjemná vlastnost, ale často mi to leze na nervy, protože já sama takhle nad věcí být nedokážu. Jako kdyby prostě nic nebrali vážně.

Ale zase se mi na nich líbí, že dovedou být velmi přátelští a vycházet vstříc.
Narazila jsi někdy na problémy kvůli jiné národnosti?

Vzhledem k tomu, že vypadáme jako Pakeha, což je maorské slovo pro bílého Novozélanďana, na pohled sem lehce zapadneme. Problémy tu občas mám kvůli jazyku. Bohužel se ještě stále najdou lidé, kteří si myslí, že lidé s cizím přízvukem jsou méně inteligentní. Zrovna nedávno se mě nějaká paní na telefonu ptala, jestli u nás v kanceláři pracuje ještě někdo jiný. Rozuměj někdo, kdo mluví pořádně anglicky.

Jsou tam Češi známí a oblíbení?

Málokdo ví, kde je Česká Republika, ale když se řekne Československo, ptají se, proč jste to neřekli rovnou. Češi jsou tu vyhlášení pracanti. Není se čemu divit, protože v porovnání s průměrným Novozélanďanem jsme pilnější a šikovnější.

Je vás tam hodně? Scházíte se?

Je nás tu hodně a pořádá se tu spousta srazů. Osobně na takové akce ale příliš nechodím, protože jsem spíš introvert. Mezi velkou skupinu Čechů mě vylákala akorát návštěva Jardy Duška a jindy zase návštěva Jirky Kolbaby. Slyšet češtinu na ulici není nic neobvyklého. Dokonce tu máme i českého Maora. Jeho otec pochází z Brna a máma je Maorka. (Maoři jsou původní obyvatelé Nového Zélandu.) Jmenuje se Frank Thomas Grapl a je prezidentem česko-slovenského klubu v Tauranze.

Co ti připadá jako největší úskalí svazku s cizincem?

Novozélanďani jsou docela podobní nám Evropanům. Ve vztazích s nimi nevidím žádné problémy. Snad až na takovou tu klasickou jazykovou bariéru, kdy jste nevyrostli na stejných filmech nebo muzice, neznáte klasické hlášky a vtipy.

Takový vztah může být velice obohacující, protože se učíte, co má váš protějšek rád. On vám rád ukáže filmy, na kterých vyrostl a vy můžete mezery dohnat. Naopak to ale moc dobře nefunguje, protože málo co je přeložené z češtiny a stejně ten náš specifický humor se špatně překládá. Například zrovna nedávno jsem narazila na nové české slovo – mateřírouška = rouška, kterou vám šila maminka. To je tak kouzelné! Tyhle hrátky s naším jazykem miluju a je věčná škoda, že to nikdy žádnému cizinci nevysvětlím.

Jak vypadá tvůj běžný den?

Ráno vstanu a buď jdu do práce nebo do aeroklubu, kde buďto mám hodiny teorie, nebo nalítávám hodiny, které mi ještě chybí. Občas už i nějakého pokusného studenta učím teorii sama. Dělám to zatím zadarmo, ale je to pro mě dobrá zkušenost. Protože bydlím hned u oceánu, chodím s paddleboardem pozorovat delfíny, kterých je tu spousta. Delfíni jsou neuvěřitelní. Najednou se kolem objeví třeba dvě stě delfínů a ti mi vždy dodávají nesmírnou energii.

 

Ale z moře mám respekt, protože nedávno mě málem pohltilo.

Hodně foukalo a já jsem přecenila své síly a vydala se na moře. Protože mě ale vítr zavál moc daleko, dostala jsem se na břeh až o čtyři kilometry dál. Byly tam dost velké vlny, takže jsem raději pustila paddleboard, protože jsem se bála, že s ním dostanu po hlavě. To jsem asi neměla dělat. Neměla jsem záchrannou vestu, kterou už od té doby nosím. A byla jsem opravdu zoufalá a naštvaná na sebe, že skončím takhle pitomou smrtí.

Doma se hodně učím na zkoušky, spravuji svůj youtube kanál, jezdím na kole a kolečkových bruslích, hraji na ukulele, dívám se na Netflix a každý den si vařím.  Občas vyjdu ven s kamarády, ale ne moc často.
Je něco, na co si nikdy nezvykneš?

Že se doma chodí v botách. I po koberci. Když k vám jde na návštěvu Novozélanďan, připravte se, že ho nejspíš budete muset požádat, aby se vyzul. Nedávno jsem byla na návštěvě u české kamarádky a přišel i jeden Novozélanďan. Docela jsme koukaly, když se v předsíni sám od sebe vyzul. Bonusové body ovšem ztratil, když si před odchodem donesl boty do obýváku na koberec, aby si je mohl nazout pěkně z pohodlí gauče!

Jak slavíte Vánoce?

Vánočního ducha tady nějak nenacházím. Obléct se do plavek, na hlavu si dát červenou čepičku s bílou bambulí a popíjet pivo v horku na pláži, je natolik vzdálené našim zasněženým Vánocům, že řada (nejen) Evropanů raději slaví Vánoce v červenci, kdy je tady aspoň trochu zima.

Pokud se rozhodnu Vánoce přece jenom slavit, dělám vanilkové rohlíčky a bramborový salát. Večeříme na Štědrý den, zatímco Novozélanďané slaví až Boží Hod. Takže si ani nemusíte vybírat, jestli budete slavit s českými přáteli, nebo s Novozélanďany. Stihnete obojí!

Jejich Vánoce jsou dost podobné těm americkým, akorát místo krocana tu frčí spíš obrovský kus šunky a jako dezert nesmí chybět pavlova – dort, který je vlastně gigantickou sněhovou pusinkou, kterou obloží čerstvým ovocem a šlehačkou. A jistě vám alespoň desetkrát hrdě povědí, že pavlova je jejich vynález a abyste nevěřili Australanům, když tvrdí, že je jejich.

Jak dlouho ti trvalo naučit se anglicky?

V Rakousku jsem byla na sebe hrdá, protože po třech letech už ani nepoznali, že němčina není moje rodná řeč, ale to se mi s angličtinou nikdy nestane. Člověk se v pohodě domluví už třeba po půl roce, ale ten přízvuk nejspíš nikdy neodejde.

Máš v plánu tam zůstat?

Myslím, že bych se tak za dva roky chtěla vrátit do Austrálie. I když pokud budu chtít mít práci jako pilotka, pak se budu muset přizpůsobit. Třeba ještě pár let strávím někde v Indonézii, jako jeden můj rakouský kamarád. Nebo v Hongkongu, jako můj kamarád z Indie. Cesty života jsou nevyzpytatelné a já se těším, jaké další dobrodružství na mě čeká.

Měla jsi někdy chuť to tam zabalit a vrátit se domů?

Záleží na tom, co myslíš tím „domů“. Pro mě už Česká Republika domovem není. Nemám žádné prarodiče, ani rodiče, ani sourozence, takže se nemám za kým vracet. Na jednu stranu je to asi výhoda. Když vidím, kolik lidí se tu trápí, protože by rádi zůstali, ale chybí jim rodina.

A pak je tu pro mě problém v tom, že Česko nemá moře. Mě už to odmalička táhlo k vodě. Jsem ryba. Neustále jsem chodila u nás na vesnici k rybníku a představovala jsem si, že je to oceán. Fascinovali mě kytovci a hodně jsem si o nich četla. Chtěla jsem být mořskou bioložkou. Teď mi stačí vytáhnout prkno a můžu si jít kdykoliv zaplavat s delfíny. Když mám štěstí, můžu pozorovat i kosatky. Nebo vytáhnu letadlo a můžu se pokochat pohledem na vorvaně, keporkaky, plejtváky a jiné. Sice nejsem mořská bioložka, ale stejně mám pocit, že se mi splnil sen.

Vím, že jsi před rokem a půl odjela do Peru vyzkoušet si psychotropní nápoj s ayahuascy, které se také říká liana smrti. Co tě k tomu vedlo a jaký to byl zážitek?

Hledala jsem sama sebe a polemizovala nad tím, zda můj život není zbytečný. Měla jsem pocit, že každý okolo mě někomu pomáhá a já se starám jen o sebe. Takže jsem nevěděla, kam dál, zda pokračovat v létání anebo dělat něco jiného. Ještě pořád to v sobě nemám vyřešené, ale ráda bych si svoji licenci dokončila, a pak se uvidí.

Zkušenost s ayahuaskou pro mě byla trošku zklamáním, protože jsem od ní čekala něco víc. Ale dala mi hodně hlubokou lekci vděčnosti. Naučila jsem se, že člověk má být v životě vděčný a život mu pak přináší další a další důvody k vděčnosti. Bývám vděčná i za stavy, kdy mi je špatně, protože pak více ocením, když se vše obrátí zase k dobrému.

Nikomu nedoporučuji, aby procházel tímto zážitkem pro zábavu. Prošla jsem si peklem a dodnes se mi dějí zvláštní věci, které by možná ne každý ustál. Hned první noc po návratu z Peru jsem měla spánkovou paralýzu. A protože jsem nevěděla, o co se jedná, byla jsem přesvědčená, že na mě sahá nějaká bytost. Dneska už si to sice umím nějak vysvětlit, ale stejně mě to vždycky vyděsí.
Na co jsi nejvíce hrdá?

Do života jsem nedostala zrovna dobré karty. Mám za sebou hodně krušné dětství. Jsem šťastná, že i přes to jsem si dokázala splnit sny a žít život takový, jaký ho chci mít.

Máš nějaký cíl nebo sen, který by sis chtěla splnit?
Chtěla bych ještě víc cestovat po světě a mým snem je konečně si dodělat všechny pilotní licence a řídit nějaká větší letadla a žít v Austrálii.

Po partnerovi moc netoužím. Naučila jsem se být šťastná sama se sebou a soužití s další osobou můj celkový pocit štěstí a spokojenosti vždycky jsem snížilo. Možná jednou potkám někoho, s kým si budeme natolik rozumět, že budeme muset udělat jen minimální kompromisy. Ale pokud ne, jsem připravená zůstat sama.

Janina videa můžete sledovat na youtube:

Velryby v Kaikouře – YouTube

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

12 reakcí na Češi v cizině – Jana Vanana – Nový Zéland

  1. Eliska napsal:

    Ahoj, no to je krasa. Muj syn chce po maturite pauzu a rad by ji venoval Novemu Zelandu. Ja uz neprotestuji, zvykla jsem si dat svym detem, rozumej klukum, svobodu, poucena nejstarsim synem, ktery zije deset let v Anglii a to tam jel v dobe recese na jeden rok. Oplakala jsem to a tak nejak jsem zjistila, ze smirit se s tim je lepsi verze.
    Tak dekuji za Tve poznatky a doufam, ze synovi zivot ve svete prospeje a povznese, jako Tobe. Preji Ti vsechno jen to nejlepsi sa hodne blaha

    • Jana Vanana napsal:

      Dekuji, Elisko. Zkusenost ze zahranici je k nezaplaceni a kazdemu mlademu cloveku, podle meho nazoru, jen prospeje. Kdypak Vas syn maturuje? Doufam, ze az tak za rok ci za dva, protoze momentalne mame kvuli korone uz skoro rok uzavrene hranice a asi to tak jeste dlouho bude. 🙁 Hodne stesti Vam i synum.

  2. Čerf napsal:

    Moc pěkný rozhovor, díky za něj. Jak je vidět, variantou okřídleného „domov je tam, kam si pověsím svůj klobouk“ je čím dál častěji „domov je tam, kde zaparkuji“ :-). Tak přeji jen samá krásná a bezpečná parkovací místa.

  3. Káča napsal:

    Díky moc za zajímavé příběhy světoběžníků. Je to skvělý čtení!

  4. Jitka Sajdlová napsal:

    Zajímavé články, ale mě by spíš zajímaloKorfu.

    • Ostrovanka napsal:

      Díky..O Korfu a mém životě je téměř celý tento blog, který píšu od roku 2006. Tam se dočtete fakt úplně všechno. Stačí trošku „zalistovat“

  5. Dalibor napsal:

    Super ✌️
    Good Luck v životě a pozdrav z Australie.

    Dalibor ✌️✌️

  6. Mirka napsal:

    Díky moc za všechny příběhy. Je super číst v této době o různých koutech světa. Pro mne vzpruha v obědové pauze. Ať se Vám daří.

    • Ostrovanka napsal:

      Děkuji moc za zprávu! To je přesně ten cíl. I mě baví skrze oči krajanů poznávat kouty světa, kam bych se sama asi jen těžko podívala. Ať se daří i Vám!

  7. Kamila napsal:

    Nedavno jsem byla u spanelske kamaradky na narozeninach a zuli jsme se tam vsichni, ja i vsichni spanele, kvuli covidu a je to poprve, co jsem to tu videla. Kamaradka za to byla vdecna, vsechny z nas mame deti, ktere si hraji na zemi.

Napsat komentář: Eliska Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *