O řeckých tchyních a mamáncích

Na spoustu témat poslední dobou přicházím v moři. Tam totiž poslední dobou plavu mimo jiné s francouzskou spoluplavkyní Sylvie, která má tři dospělé dcery, a zrovna jsme probíraly jednu z nich. Je to právnička, žije v Athénách a nastěhovala se se svým snoubencem do bytu jeho matky.

„A představ si, že jim ten byt dala úplně zadarmo,“ vyprávěla mi rozhořčeně Sylvie.

„Tak to je přece skvělé, ne?“

„Není!“

A začala mi vysvětlovat proč. Byt je totiž hned vedle budoucí tchyně. Neplatí nájem, dokonce ani elektřinu, což mně tedy na první pohled připadalo jako tchyně snů, jenomže Sylvie to viděla úplně jinak.

„Já jsem svoje holky vychovala tak, aby byly nezávislé. A teď jí všechno platí jeho matka. Proč asi? Aby je měla vedle sebe. A až budou děti, bude jim samozřejmě mluvit do všeho.“

A jak jsme tak plavaly a řešily budoucí tchyni její dcery, a ona neustále opakovala, jak si člověk na tyhle tchyně musí dát pozor, ptala jsem se, jak se řekne tchyně francouzsky: belle-mère. Doslova krásná matka!!

Řekové mají petherá – a časté je spojení kakí petherá –zlá tchyně.

Protože řecké tchyně, hlavně tedy ve vztahu ke snachám, tady nemají úplně nejlepší pověst.

O řeckých mužích se zase říká, že jsou mamánci. Říká se jim tady mamákas. Samozřejmě je to stereotyp a klišé, ale něco na něm je. V Řecku totiž není vůbec neobvyklé, že muž bydlí s rodiči až do svatby. Maminka mu vaří, pere, uklízí a především má pořád pocit, že její syn je tak trochu dítě.

Jednou jsem třeba stála u nás v pekárně a poslouchala debatu několika žen o tom, co budou vařit k obědu.

„Tak udělej rybu,“ navrhla paní pekařka jedné zákaznici.

„Rybu ne. Syn ji má rád, ale já bych mu pak musela vybírat kosti.“

Nějak mi to nedalo.

„A kolik je synovi?“

„Šestadvacet.“

A nikomu kromě mě na tom nepřipadalo vůbec nic divného.

I když musím sebekriticky podotknout, že tenkrát bylo mému synovi asi dvanáct. Dneska už se sám šestadvacítce pomalu blíží a já jsem zároveň o pěkných pár let déle v Řecku, takže mi celá historka připadá čím dál pochopitelnější. A nerada to přiznávám, ale dnes už bych nad těmi kostmi možná uvažovala taky. A nejen u svého syna 😀

V Řecku je veřejným tajemstvím, že řecký muž vlastně až do svatby žije s matkou a potom ji jen vymění za manželku. Problém je, že maminka se tím rozhodně necítí být ze své funkce odvolána.

Dodnes si vzpomínám, jak za mnou před skoro třiceti lety přijela na Korfu poprvé moje maminka a jedna Irka, která se tady provdala za Řeka, jí vysvětlovala místní poměry.

„Pamatujte si jednu věc. Manželku řecký muž miluje rok, dva, možná pár let. Ale svoji matku miluje celý život.“

Moje maminka z toho byla tenkrát před mojí svatbou dost špatná.

K tomu všemu tady rodiny často bydlí pohromadě. Typický je třeba vícepatrový rodinný dům. Rodiče žijí ve velkém bytě nahoře a svobodný syn má menší byt v přízemí. Když se syn ožení, vymění se. Rodiče se přestěhují dolů a syn s manželkou dostanou velký byt.

Což je samozřejmě fantastická pomoc. Mladí nemusí shánět bydlení, platit nájem ani hypotéku. Má to jen jednu drobnou nevýhodu, že tchyně bydlí o patro níž.

Často přijde nahoru bez zaklepnání: „Co vaříš?“

Odklopí pokličku, případně přejede prstem po nábytku, jestli je utřený prach. A někdy přinese nahoru oběd, který uvařila svému synáčkovi. Slyšela jsem i skutečné historky o tom, že přinesla jednu jedinou porci. Pro něj. Snacha si asi sní to, co si navařila.

Abych ale řeckým tchyním nekřivdila, řecké babičky jsou pro mladé rodiny často naprosto k nezaplacení. Hlídají děti, vyzvedávají je ze školy, vaří a pomáhají s domácností. Jenomže s pomocí přicházejí i rady. Co mají děti jíst. Co si mají obléct. Jestli jim není zima. Jak se mají vychovávat. Jak se má uklízet. A samozřejmě jak se má správně vařit jejímu synovi.

Ale zase potom, když jsou staí rodiče už nemohoucní, mladí se o ně často až dojemně starají. Někdy to nezvládají sami, ale zorganizují pomoc až domů.

Když byly moje děti malé a chodila jsem s nimi na hřiště, málokdy jsem tam potkávala maminky. Většinou tam byly babičky. A ty, protože samy často vyrůstaly v době, kdy měly hlad, měly pocit, že dítě musí být hlavně pořádně nakrmené.

Dodnes mám před očima dítě na klouzačce a pod ní babičku s přesnídávkou.

Dítě sjelo dolů.

„Otevři pusu.“

Šup tam lžičku.

Dítě vylezlo nahoru, sjelo dolů.

„Otevři pusu.“

Další lžička….

Silné postavení rodiny muže je ostatně vidět i na tradičním pojmenovávání dětí. První syn dostává jméno po otci manžela a první dcera po jeho matce. Teprve potom přicházejí na řadu prarodiče z matčiny strany. Takže i tady má tradičně přednost rodina muže.

A když nad tím přemýšlím, skoro všechny historky o řeckých tchyních, které jsem za ta léta slyšela, byly od snach. O problematických vztazích tchyně a zetě jsem toho slyšela mnohem méně. Možná je to tím, že se bavím hlavně se ženami a často s cizinkami provdanými za Řeky. Možná chlapi svoje tchyně tolik neřeší.

A možná je problém prostě v tom, že řecká maminka má pocit, že jejího milovaného synáčka si jednoho dne odvedla nějaká cizí ženská. (Pro tenhle názor mám taky tak trochu pochopení :D)

A teď mu navíc ani neumí pořádně uvařit.

Já jsem mimochodem byla jako snacha těchto zážitků ušetřena. Moje tchyně byla výjimečná žena, která se nám do ničeho nepletla. Ale možná to bylo také tím, že bydlela třicet kilometrů daleko a svého nejstaršího syna měla pořád u sebe doma…

A na závěr jeden starý vtip. Je sice o Italech, ale po skoro třiceti letech v Řecku si dovolím tvrdit, že by se dal bez problémů přestěhovat i sem.

Víte, proč byl Ježíš Ital?

Protože bydlel s maminkou až do třiceti, myslel si, že jeho matka je panna, a ona si zase myslela, že její syn je Bůh….

p.s. prosím řecké tchyně mluvící česky, stejně tak jako mamánky, aby se neurazili!! Já to celé píšu v nadsázce a musím říct, že se stávám taky řeckou matkou. Když přijedou moje děti domů, peru jim, chystám snídaně, Adonis zase obědy dle jejich přání, a večeře typu steak a hranolky klidně o půlnoci. A jaká budu tchyně? To se teprve uvidí, ale tím, že můj syn je Bůh, mám neblahý pocit, že si ho žádná žena nezaslouží 🙂