Večerní procházka a pár sklenek ouza

Myslela jsem si, že mě po čtrnácti letech na Korfu ostrov už nemůže jen tak  překvapit. A už vůbec bych to překvapení nečekala pár kroků od domova.

Před několika dny jsme si s Adonisem vyšli večer na malou procházku. Sice se mi moc nechtělo z tepla domova, ale v rámci své hubnoucí předvánoční kúry (asi dva dny se mi podařilo se nepřejídat a nepít žádný alkohol) jsem se tedy uvolila, že vyrazíme.

Procházeli jsme osvětleným městem, sledovali, zda v restauracích sedí nějací lidé a zjišťovali, že jsou povětšinou prázdné. Vánoční výzdoba zůstala na ulicích viset z minulých let a tak ji starosta nechal jen rozsvítit, ale ve čtrnácti stupních ta pravá vánoční atmosféra nějak zaniká.

Na chvilku nás přilákala živá hudba z nedaleké uličky, kde hrál jeden chlapík na saxofon a druhý na piano, okolo postávalo několik lidí a cosi popíjeli. Nemělo to však nic společněho s nadcházejícími svátky, bylo to prosté otevření nového obchodu s luxusními oděvy, který je už předem odsouzen k brzkému zániku.

Chtěli jsme se vypravit dál až k přístavu, tu jsem si ale náhle vzpomněla, že mi jeden studentík z místní hudební univerzity vyprávěl o nějaké hospůdce kdesi v prvním patře, kterou jsem chtěla prozkoumat.

I řekla jsem o svém plánu Adonisovi, který odtušil, že se jedná o klub Epirotských Řeků, kam prý chodil snad před třiceti lety na sklenku tsipura (řecká grappa).

Vyšli jsme tedy do prvního patra neutěšeně vypadajícího starého činžáku, zatáhli za provázek na dřevěných dveřích a otevřel se nám pohled do místnosti, která vypadala jako něčí obývák. Pár stolků a lavic, televize, lednička a uvnitř několik lidí pijících víno, ouzo a tsipuro. Celá scéna byla jak vystřižená z nějakého filmu z padesátých let a mé srdce zaplesalo.

Nedalo mi ani práci přemluvit Adonise, abychom si na chvilku sedli. Hned k nám přispěchal majitel s ostře řezanými rysy (Adonis tvrdil, že se jedná o typicky epirotského Řeka s divokým pohledem a velkým nosem) a tak jsme si objednali dvě sklenky ouza, k němuž jsme dostali malý talířek s telecím masíčkem, karbanátkem z cuket a červenou řepou.

Tiše jsme si s Adonisem povídali anglicky a komentovali stolky, kuchyňku paní domácí, fotky Epirosu na zdech i okolosedící lidi. Vedle našeho stolku seděl samotný pán, kterému chybělo asi pět zubů, upíjel pivo a díval se smutně před sebe. Vypadal trochu jako nějaký bezdomovec. Mám doteď nejasný pocit, že se nám podařilo okomentovat i jeho, než se k nám otočil, usmál se svým děrovaným chrupem a perfektní angličtinou nám sdělil, že nás nechtěně poslouchal a musí nám k tomu pár věcí říct. Trošku vylekaně jsme se na sebe s manželem podívali, ale pán byl moc milý a vyprávěl nám, že sem chodí už léta, protože tu mají levné pití a dobré mezé, řekl nám celou historii klubu, životopis jeho majitele a pak začal vyprávět o sobě.

Jeho znalost angličtiny vysvětlil fakt, že jako starousedlík ze sousedních Othonských ostrovů nějakou dobu žil, jako ostatně téměř všichni jejich obyvatelé, v Americe. Na ostrově Othoni má svůj dům, ale nemá peníze, aby se o něj staral a jezdil tam. A tak jsme se dozvěděli, co si myslí o krizi, o řeckých i amerických politicích (nic dobrého) a při tom zajímavém rozhovoru jsme vypili další dvě ouza, obdrželi další talířky s dobrůtkami a moje předsevzetí o předvánoční dietě spadlo do propadliště všech dobrých předsevzetí, které si občas dávám a v tom propadlišti i skladuji pro příště.

Ale zase jsem se stačila utěšit, že dietu můžu držet vždycky, kdežto takovéhle poklady jako je tahle úžasná hospůdka, se mi nepoštěstí objevit každý den.