Když se díváte ze severovýchodního pobřeží Korfu směrem k Albánii, máte pocit, že je skoro na dosah ruky. Za dobré viditelnosti rozeznáte domy, kopce, pobřeží. Prostě sousedi přes vodu.
Jenže ještě před pár desítkami let to nebyli tak úplně sousedi. Na druhé straně toho úzkého pruhu moře byl jiný svět.
Albánie žila desítky let pod jedním z nejtvrdších komunistických režimů v Evropě. Země byla téměř dokonale izolovaná a její hranice přísně střežené. A právě těch několik kilometrů moře mezi Albánií a Korfu představovalo pro některé lidi cestu ke svobodě.
Jenže cestu, při které šlo doslova o život.
Lidé se pokoušeli přeplavat průliv v noci, někdy s pomocí pneumatik nebo všelijakých improvizovaných plováků. Riskovali utonutí, zatčení i střelbu pohraničníků. Ti, které chytili, mohli skončit na dlouhé roky ve vězení nebo v pracovním táboře.
A někteří skutečně doplavali až na Korfu.
Je to dlouhá a smutná kapitola albánské historie, kterou tady nechci celou rozebírat. Koho zajímá, doporučuji výbornou knihu polské novinářky Małgorzaty Rejmer Bláto sladší než med.
Ale teď zpátky do stejného moře. Jen o několik desítek let později.
Minulou sobotu se totiž z Albánie na Korfu zase plavalo. Tentokrát ale ze zcela jiného důvodu.
Konal se devátý ročník Albania to Corfu Swim. Přes sto plavců z více než dvaceti zemí se vydalo od Ksamilu přes Korfský průliv do Agios Stefanos na severovýchodě Korfu. Přibližně tři kilometry otevřeného moře.
Moje ranní spoluplavkyně Sofia od větrného mlýna se letos zúčastnila a vyprávěla mi, že to pro ni byl nečekaně emocionální zážitek. Protože když znáte historii toho průlivu, těžko při plavání nemyslet na lidi, kteří se stejným směrem vydávali nikoli proto, že si zaplatili startovné a chtěli si něco dokázat, ale protože chtěli být svobodní.
Když se akce v roce 2014 konala poprvé, plavalo pouhých devět lidí. Letos byl zájem takový, že podle Sofie byla místa při startovném kolem 250 eur pryč během čtyřiadvaceti hodin a nakonec se účastnilo kolem 130 plavců.
Tři kilometry na mapě nevypadají nijak dramaticky. V otevřeném moři, s proudy, větrem a lodním provozem, už je to trochu jiný příběh. Plavci mají bezpečnostní bóje, musejí plavat minimálně ve dvojici a doprovázejí je kajaky a bezpečnostní čluny. Časový limit jsou dvě hodiny. Ale nejedná se o závod.
Smyslem je přeplavat z jedné země do druhé a přitom získat peníze na ochranu moře, kterým právě plavete.
Peníze putují prostřednictvím Ionian Environment Foundation na ochranu Jónského moře – delfínů, středomořských tuleňů, podmořských luk posidonie, na ekologické vzdělávání dětí nebo odstraňování odpadu a starých rybářských sítí z mořského dna. Za dobu existence akce už se podařilo získat přes 200 000 eur.
A já přitom žiju na Korfu skoro třicet let, denně plavu v tomhle moři, dívám se na Albánii a píšu příběhy z Korfu – a o téhle akci jsem se dozvěděla až při jejím devátém ročníku.
A ještě navíc úplnou náhodou. Protože při ranním plavání od místních spoluplavců sbírám kromě kilometrů také drby, novinky a materiál pro svou práci.
Kdysi se lidé vrhali do tohoto moře z albánského břehu a plavali směrem ke Korfu, protože se snažili zachránit sami sebe, a dnes se do stejného moře vrhají lidé dobrovolně, svobodně a za bílého dne, aby pomohli zachránit moře.
Inspirativní. Kolikrát jsem si na plážičce „U Angličanky“ s výhledem na albánské břehy říkal jaké by to asi bylo přeplavat na druhou stranu. Vždycky jsem se odvážil jen k zakotveným jachtám.