Silvestr v Albánii V.

Ráno bylo zase mrazivé, ale překrásné a slunečné. Trochu zoufale jsme se druhého ledna snažili najít nějaké místo, kde by se dalo nasnídat. Druhého ledna je většina podniků  zavřená, ale obávám se, že mimo turistickou sezónu bychom stejně moc nepořídili.

Nakonec jsme k Oféliině nezměrné radosti našli jakousi palačinkárnu se židlemi a stolky venku na sluníčku, kde jsme si dali někdo sladké a někdo slané palačinky, a já už po zkušenostech s kávou raději čaj, ale Adonis, který ještě pořád svůj sen o dobré kávě nechtěl vzdát, si objednal kapučíno a když přišla otázka, zda chce z pytlíku nebo z kávovaru, zděsil se a změnil objednávku  na albánské ultrahořké espreso, do nějž si nasypal tři pytlíky cukru.

Čekal nás poslední úsek cesty podél moře zpět do Sarandy. I když cesta měla být jen okolo 120km dlouhá, navigace ukazovala přes tři hodiny jízdy. Část vede totiž přes národní park Llogara, který leží vysoko v horách a když se začíná svažovat,  je cesta vyloženě klikatá.

Máme neskutečné štěstí. I když je v horách dost zima a vedle cesty leží zbytky sněhu, sluníčko opravdu svítí a výhledy na moře a na náš milovaný ostrov Korfu jsou naprosto úchvatné.

Když sjedeme zase k moři, rozhodneme se zastavit se v městečku Himare, kde si sedneme do kavárny u moře a radujeme se z teplých paprsků. Vedle nás sedí mladí kluci, pokuřují a baví se mezi sebou řecky. Adonis se s nimi dává do řeči, a tak zjišťujeme, že to jsou tak zvaní Ipirotští Řekové, tedy etnická menšina mezi Albánci, kteří sídlí po dlouhá a dlouhá léta v této přímořské oblasti, udržují si svůj jazyk a dokonce zde mají i řecké základní, někdy i střední školy. Adonis si s nimi popovídá o řecké politice, vyptá se i na život v Himare. Kluci jsou milí a mluví jeden přes druhého, protože chtějí být důležití, a tak nadávají na albánskou politiku a naprostý nedostatek zdravotní péče tam u nich v kraji, jinak se ale zdá, že se jim jejich místo líbí, protože jsou moc mladí na to, aby si pamatovali hrůzy minulosti.

Pak se u jednoho takového Řeka stavíme na oběd v taverně a po další hodině dojíždíme do Sarandy, těsně před setměním.  Auto jsme odstavili před přístavem a šli se ubytovat do bytu, který jsem rezervovala na ubytovacím portálu, ale kde nikdo neuměl mluvit jinak, než albánsky, takže snažit se dovolat bylo zcela zbytečné. Po několika pokusech se majitelé  dovtípili, že stojíme před domem a přišli nám otevřít. Když nás zavedli do bytu, kde byla zcela pochopitelně zima, Adonis už po zkušenostech začal spouštět klimatizaci, která ale nefungovala. Snažila jsem se rukama a nohama vysvětlit, že jsme na své cestě v noci mrzli už dost, tak že pokud nepůjde, budeme muset hledat něco jiného. Pak ale paní zavolala své dceři, ta svému muži, ten přišel, vyměnil baterky a když klimatizace sice vrčela, ale vějířky, kudy má procházet teplo, se neotvíraly, sundal si manžel boty, stoupnul si na pohovku, vyndal z kapsy kapesník, strčil mezi vějířky a teplo najednou foukalo. Albánské řešení je taky řešení, řekli jsme si my, v Řecku zvyklí na leccos, a šli se projít po promenádě a na večeři ke starému známému, kde už jsme v minulosti byli několikrát. Opět jeden z místních albánských Řeků, který má nedaleko přístavu skvělou  rybí tavernu a kamna, ve kterých praská dřevo. A jen jsme se posadili ke stolu, venku začala strašná bouře a spustil se liják, a my jsme byli šťastní, že to přišlo přesně v pravou chvíli, kdy jsme bezpečně dorazili.

Ráno jsme zavedli Ofélii k zubařce Anny, u které jsme s Adonisem byli už dříve (slevu na loď jsme si museli nějak zasloužit) a Adonis ji posléze pozval k nám domů… Potom šel ještě do lékárny za svou „známou“ lékárnicí Oli. Tam si vždycky nakupuje léky, které jsou sice řecké, ale v Řecku nejsou k sehnání, protože se vyvážejí do ciziny (například do Albánie). S tou se vždycky zapovídá na delší dobu, takže já jsem šla zatím na kafe, a když se Adonis po hodině vrátil, říkal, že pozval Oli k nám na Korfu…

Byl den našeho odjezdu a podle předpovědi mělo pršet jako z konve, jenže jako zázrakem vysvitlo sluníčko, ale všude na horách byla spousta sněhu, takže jsme si uvědomili, že o pár hodin později bychom už hory jen tak neprojeli.

Na trajektu jsme jeli s Albánci vracejími se po svátcích zpět na Korfu, kde mají práci a několika Řeky. Zaposlouchala jsem se do rozhovoru jedné Albánky s Řekem, kterému vyprávěla, že za komunistů sice nic moc neměli, ale alespoň měli všichni stejně a zdravotnictví a vzdělání bylo kvalitní a bylo zdarma. A že za starých čsů bylo prostě líp. Vybavila jsem si bunkr s muzeem, který jsme nedávno navštívili a otřásla se odporem nad tím, jak lidé rychle zapomínají.

Když jsme dopluli na Korfu, kde začal padat sníh a v místní televizi hlásili, že v Himare zrovna bylo zemětřesení, byli jsme opravdu vděčni, že jsme zažili tolik krásných chvil a skvělého počasí a milých lidí a věřím, že jsme v Albánii rozhodně nebyli naposled.

Pro všechny, kteří by se na podobnou cestu chtěli vydat, mám malé doporučení: stáhněte si mapy offline a také albánský slovník! Obě dvě pomůcky jsou naprosto k nezaplacení.

 

Konec…

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Silvestr v Albánii V.

  1. Pavla napsal:

    Jsi taková inspirace a výzva :-). Třeba někdy přesvědčím muže (dovolená v zahraničí ho neláká) a především zvládnu své obavy z létání (kvůli uším – mám tinnitus) a začnu více cestovat. … Zatím nás baví „obyčejné“ výlety autem po českém okolí a německé straně pohraničí. Je to hezky sdílený čas a zážitky, ale Korfu se pro mne stává neodolatelné, ještě když ke svým příběhům přidáš na fc ukázky ubytování.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *