Moje kamarádka Míša za mnou byla asi před rokem a půl na Korfu, někdy v dubnu. Tehdy mi kladla na srdce, abychom kvůli ní nijak neměnili náš zaběhnutý program a řád – že se prostě přizpůsobí všemu, co děláme. A hlavně, ať jí Andreas večer nic nevaří, když my večer nejíme, protože chce prostě žít tak, jak žijeme normálně.
A tak jsme každé ráno v sedm (pro ni to bylo vlastně šest hodin českého času) vyrazily na procházku k mlýnu. Tam jsme se vykoupaly ve studeném moři, pak se připojil Andreas a společně jsme šli na tržiště pro chleba. V devět jsme snídali, v půl čtvrté obědvali, takže večer už prostě moc hlad nebyl. A pak jsme se zase všichni tři vydali na procházku do přístavu. Tak to pokračovalo celé dny.
Míša, která je spíš sova než ranní ptáče, hrdinně vstávala a chodila, a chodila. A než odjela, posteskla si, že je škoda, že to končí, protože by takhle ráda chodila i v Praze – jenže samotné se jí nechce.
Tak jsme se domluvily, že budeme ráno chodit spolu. Ona v šest a já v sedm (v zimě to pak posouváme na trochu později) a po cestě si budeme telefonovat.
Takže úderem sedmé si voláme a povídáme si půl hodiny. Ona mezitím dojde na Karlův most, já k mlýnu, a obě si dáváme na story pořád stejné fotky – já úsvitu nad mořem, ona nad Pražským hradem. Já pak skočím do moře a ona jde přes Kampu zpátky.
Někdy se nechce vstávat jí, jindy zase mně, a tak se prostě důrazně namotivujeme 😀 („Míšo, nebuď lemra a okamžitě vstaň, já už jsem na cestě!“ – není nad pozitivní motivaci.)
V Praze jsme chtěly chodit spolu i doopravdy, ale ona je v Podolí a já na Břevnově, takže si dál telefonujeme – zatímco ona jde na Karlův most a já třeba na Homolku plavat. Akorát včera jsme se sešly přesně uprostřed mostu, musely si pořídit společné foto, pak jsme zašly na kafe a zase se rozloučily.
Když tuhle historku někomu vyprávím, většinou hned dostane chuť taky chodit. Ale já takhle po ránu telefonovat s více lidmi prostě neumím. Myslím ale, že pár lidí z okruhu mých přátel opravdu začalo – a i když se nikomu z nás nechce z postele, ten pocit po té ranní hodince je prostě nenahraditelný.
Lidé se mě často ptají: „Vy si fakt voláte každý den půl hodiny až hodinu? To přece není možné! A o čem si pořád povídáte?“
No… vlastně nevím. Vždycky o něčem. A když už jsem u mlýna převlečená do plavek, říkám: „Míšo, hele, já končím, je mi kosa takhle venku v plavkách…“ A Míša na to: „Jasný, běž, dopovíme si to zejtra…“ 😀
Krása! Moc dobrý nápad. Taky bych někdy potřeboval podobného spoluchodce, ale jindy jsem zase rád, že nikdo nevolá a nemotivuje :-).
🙂 ona ta motivace je fakt těžká. ale já už jsem tak navyklá, že mi to chybí, když nejdu…